Být skutečně dospělý znamená onu prostou, a přitom tak náročnou věc: Schopnost doopravdy převzít odpovědnost za svůj život. Vratislav Hlásek je zkušený průvodce cestou osobního rozvoje, kde mimo jiné pomáhá klientům, aby mohli dosáhnout skutečné dospělosti. Aby se zbavili závislosti na svých rodičích,Přebal nové knihy 50 pilířů dospělosti.Přebal nové knihy 50 pilířů dospělosti.Zdroj: Se svolením Vratislava Hláska partnerech či dětech a také na všech možných iluzích. U příležitosti vydání jeho nové knihy 50 pilířů dospělosti, kterou napsal spolu s publicistou Janem Müllerem, přinášíme s Vratislavem Hláskem rozhovor.

V jakém okamžiku se člověk stává podle Vás skutečně dospělým?
Je to okamžik, kdy přijme zodpovědnost za svůj život. To znamená, že se stane sluncem a přestane být planetou. To mu dovolí si uvědomit, že síla jeho osobnosti pramení v něm samém. Že on sám je “zdroj svého světla”. Že neobíhá jako satelit po orbitě nikoho jiného. To neznamená egocentrismus. Slunce není středem celého vesmíru, není nezávislé na okolí, je jen jedno z mnoha sluncí v galaxii. Ale je středem a zdrojem světla své vlastní sluneční soustavy.

Jaký vztah má dospělý člověk ke svým blízkým?
Dokud je člověk dítětem, tak si úplně nemůže vybírat, ke komu chce být loajální. Naopak dospělý člověk tuto možnost již má. A pokud se k nějaké loajálnosti rozhodne, ať už k rodině, partnerovi či firmě, neměl by ji brát útrpně, jako něco obtěžujícího. Patří k tomu i schopnost nenechat se zmanipulovat do ničeho, kde nechce být, tedy umění říkat ne. Stejně tak je důležité uvědomit si, zda jsou ti, ke kterým jsem loajální já, také přiměřeným způsobem loajální ke mně. Je to otázka vzájemného respektu. Mezi lidmi budu mít zpravidla takový respekt, jaký mám k sobě sám.

Psycholožka Zuzana Čechák Tomášková se ve své praxi často setkává se schopnými a kreativními klienty, kterým se přesto nedaří dosahovat vytyčených cílů.
Feťák osobního rozvoje: Když se z touhy po zdokonalování stane problém

Co znamená respektovat sám sebe?
Respektovat sám sebe znamená také schopnost zařídit si ve svém životě o co stojím, aby v něm bylo, tedy i čas na sebe, svou relaxaci a seberealizaci. Pokud nebudeme své vlastní potřeby dostatečně respektovat, mohou si náš čas nárokovat v rámci jiných loajalit jiní. Mnohdy nám tedy nechybí čas na to, co si přejeme, ale naše schopnost si to prosadit. V knize se tomu věnuje jeden z pilířů – pravidlo 168 hodin.

Jak se ještě, krom času na sebe, projevuje respekt k sobě samotnému?
Respektovat bychom měli především své tělo. Neustále na něm hledáme všemožné nedokonalosti, a to hlavně vizuálního rázu. Málo si uvědomujeme, co všechno nám naše tělo umožňuje tím, jak je dokonale funkční. Zkuste někdy před zrcadlem pominout těch pár maličkostí a prohlédnout si tělo jako něco úžasného, čemu vděčíte za vše, co v životě zažíváte. Mimochodem, v každém okamžiku je to to nejlepší tělo, které máte k dispozici. To samozřejmě neznamená, že nemůžete některé věci změnit, ale s láskou k tělu toho dosáhnete líp než s jeho odmítáním.

A proč je pro mnoho z nás tak těžké mít přirozeně dobrý vztah ke svému tělu?
Jednou z příčin je, že většině z nás totiž v dětství vytvořili mezi tělem a myslí zásadní rozpor. Ve škole nám říkali „nevrť se“, ale naše tělo se chtělo vrtět. Kdo vyhověl vyučujícím, byl pochválen, kdo poslechl svoje tělo, ten byl trestán. A s rodiči to bylo doma často podobné – „buďte chvíli v klidu“, „nelez tam, spadneš“, „neválej se v tom“. Nabyli jsme tím dojmu, že jsme díky přirozeným potřebám našeho těla špatní. Máme tak dvě možnosti – odmítnout autority, nebo svoje tělo. A protože dítě pro přežití potřebuje, aby bylo svými blízkými přijato, je jasné, jakou z možností si vybere.

Vratislav Hlásek v pořadu DVTV:

Zdroj: Youtube

Takže své tělo odmítáme ze strachu o přežití?
Jako děti často ano. A vydrží nám to, žel, až do dospělosti, kdy nám v uších zní sotva postřehnutelný, ale neustále aktivní hlas, který nám říká, něco v tom smyslu „nejsi dost dobrý“, „musíš se rvát o to, aby Tě ostatní uznali“ s dovětkem „jinak zemřeš“. A právě proto děláme věci, které nám a především našemu tělu často škodí. To vše ne proto, že bychom bojovali o život, k čemuž byl strach původně evolucí koncipován, ale například proto, abychom se zavděčili. Tím pádem na sebe klademe mnohdy nepřiměřené nároky, což má často vliv na naše fyzické i mentální zdraví.

Proč dnes tolik mladých lidí cítí potřebu řešit své mentální zdraví?
Jedna z tezí, kterou najdete v knize, je, že musíme dospět i navzdory mnohdy nedospělým rodičům a vzdělávacím systémům, které se v posledních desetiletích výrazně změnily a vlastně nás k té dospělosti úplně neprovází, naopak s námi manipulují pomocí strachu. Takže mladí dospělí vlastně často ani nemůžou přesně vědět, co se od nich očekává, jaké místo mohou ve společnosti zaujmout teď a co mají udělat proto, aby v ní uspěli a své postavení spolu s rostoucí zkušeností, kreativitou a vytrvalostí dále posouvali. A to samozřejmě nemá dobrý vliv na jejich mentální zdraví a tedy i životní pohodu, sebelásku a tím pádem i odolnost.

Psychologové radí, že každý člověk by se měl naučit říkat "ne". Přemíra ochoty a pomoci druhým se mu totiž může podepsat na zdraví a psychice.
People pleaseři? Když jsou potřeby druhých důležitější než vlastní, trpí i tělo

Co si představit pod pojmem sebeláska?
Láska, jak já ji chápu, vlastně není vztah, ale stav. Nemůže tedy vzniknout pouhou interakcí s jiným člověkem, ale především interakcí sám se sebou. Hodně se to podobá prostému bytí, které, pokud má zajištěno přežití, nic nepotřebuje, prostě je a zároveň si aktivně a s rozumem vytváří příležitosti, jak si život užívat. Začíná to tedy vždy vztahem k sobě, přijetím se bez souzení. To neznamená, že se nechci a nemůžu v něčem zlepšit. Ale miluju se, protože k tomu není třeba důvod. Sebelásku můžeme tedy nazvat i jako niterný klid, sebepřijetí, vnitřní dospělost bez závislostí.

A jak vypadá první krok ke skutečné dospělosti bez závislostí?
Prvním krokem během dospívání je vyprostit se ze závislosti na rodičích. Ať už jsou rodiče závislí na vás nebo vy na nich, jste v nějaké formě závislosti. Dokud tohle přetrvává, nemůže dojít k potřebnému odpojení a k vytvoření samostatné dospělé bytosti, která může vytvářet nové vztahy bez závislostí.

Psycholožka Jana Nováčková (vlevo) s redaktorkou Deníku Bohumilou Čihákovou
Psycholožka: Poslušné děti jen plní úkoly, v dospělosti jim pak chybí sebevědomí

Dalším krokem může být uvědomění, že musím přestat být oběť toho, že moji rodiče měli nějaký problém a že mi něco nepředali. Mohu si vzít to, co schopní předat byli. Což je především samotná existence, jen díky rodičům vůbec žiju. A pak mi jistě rodiče předali i řadu dalších pozitivních a užitečných věcí. Bohužel k tomu přidali i něco dalšího: třeba zvyk si stále stěžovat, být oběť, mít strach z budoucnosti, nízké sebevědomí, bát se slyšet ne a taky říkat ne atd.. Je tedy důležité si uvědomit, co pro sebe můžu udělat já sám.

Zkuste si třeba představit, že vše, co ve svém životě považujete za důležité, může náhle zmizet. Jinými slovy, že o všechny věci, vztahy, o všechny své blízké, zkrátka o všechno, co je vám drahé, můžete přijít. A přesto budete schopni žít dál. Nikdo jiný, kromě vás samotných, Vás nemůže připravit o schopnost vytvořit znovu všechno, co potřebujete. To je skutečná nezávislost, skutečná svoboda a tím pádem skutečná dospělost.