Bylo před ní posledních dvě stě metrů cesty. „Blížila jsem se ke kopečku a viděla, že tam stojí autobus. Nejsem přece prase, tak jsem ho nechala vyjet. Za mnou jela dodávka, kterou začal předjíždět nákladní vůz. Chtěla jsem odbočit, ale neměla jsem šanci zareagovat,” vzpomíná paní Renáta na svou poslední jízdu za manželem.

Následky se mohou projevit později
V nemocnici udělali vyšetření, dali jí ortézu na ruku a krk a poslali ji domů. Bolesti hlavy ale teprve začaly a nemohla pohnout rukou. „Pak se začaly přidávat silné závratě s rizikem pádu, špatné vidění, pískání a hučení v uších a špatná koordinace pohybu, jenže nikdo z doktorů nebral ohled na to, že mám nějaké problémy s očima. A já jim bezmezně věřila,” svěřuje se paní Renáta.

Později lékaři zjistili, že má koncentrické zúžení zorného pole a zakázali jí řídit auto. Odborníci si ji poté přehazovali jako horký brambor. „Pokud dojde prudkému předklonu a záklonu hlavy, má to za následek poranění měkkých tkání krku, v nejtěžších případech i kostí. Mluvíme o takzvaném whiplash syndromu. Může to vést k dlouhodobým následkům v podobě bolestí šíje, hlavy, brnění v horních končetinách a rozvoji funkčních poruch,” upozorňuje na následky autohavárií a následné poúrazové péče primář jáchymovského léčebného domu Radium Palace Jindřich Maršík.

Opěrkový syndrom de facto neexistuje
Za roky, kdy se soudila, se zúžení zorného pole změnilo na mapovité výpadky, což je sice pro pacienta podobné, ale právě na tom pojišťovna postavila, že není povinna nic proplácet. Poslední posudek potvrzoval, že paní Renáta má mimo jiné trvalé následky rovněž poruchou labyrintu. To je sice jiná diagnóza, ale ani na to nemá nárok, ačkoli již v tabulkách na odškodnění je. Renáta se proto obrátila rovněž na Ministerstvo zdravotnictví.

„Diagnóza opěrkového syndromu je poměrně nová a kdo s ní nepřichází do styku, neuznává ji asi proto, že ještě není uvedena v Mezinárodní klasifikaci nemocí a přidružených zdravotních problémů,“ uvedla v odpovědi MUDr. Vlasta Vrchotová z Odboru zdravotních služeb.

Podobný příběh prožila i Ivana Sladká. V dopise Renátě napsala: „Ráno jsem vstávala zcela zdravá. Ale večer jsem uléhala jako invalida, tenkrát jsem to ovšem netušila. Od pojišťovny jsem za doživotní zmrzačení sklidila celých 2400 korun a dorovnání mzdy za jeden měsíc pracovní neschopnosti.” Mezi námi je ale podobných lidí nejspíše mnoho. Už nedoufají, že jim někdo pomůže, jen jim je z toho smutno.


Renáta Kuchtová: Bylo mi řečeno, že jsem simulant

Tvrdíte, že máte koncentrické zúžení zorného pole a že na vině je whiplash syndrom.
Každý pacienty má nějaké jiné problémy, ale příčinu jednoduše neprokážete, a proto ani nemáte šanci na úhradu. V mém případě to je právě špatné vidění. Mám problémy se dostat vůbec na nákup do města, přehlídnu i psa, který mi leží u nohou.

A jak to děláte?
Pomáhá mi manžel. Mám invalidní důchod, ale jen prvního stupně, protože jsem podle paní doktorky schopná chodit do práce.

S invalidním důchodem si vystačíte?
Nejhorší je, že když máte nejnižší invalidní důchod, tak za vás nikdo neplatí sociální pojištění. Kdejakému asociálovi stát pojištění platí, ale invalidé s jedničkou a dvojkou nedostanou nic. Soudila jsem se taky s pojišťovnou a řekli mi, že jsem simulant.

Cítíte podporu alespoň od lidí?
Ale ano, píšeme si dopisy a říkáme si, že se nemáme zlobit, ale to je tak jediné co nám zbývá. Chtěla bych to už uzavřít, udělat tlustou čáru a nevracet se zpátky.