Jmenuji se Jiří Chráska a jsem již 8,5 let na vozíku a pracuji v Centru Orion. Rád bych ze začátku uvedl, proč jsem se na invalidním vozíku vůbec ocitl, protože mě lidé na ulici zastavují a myslí si, že jsem měl dopravní nehodu.

Stále si myslím, že lidé v našem okrese nejsou s tematikou lidí na vozíku dostatečně seznámeni a jsou méně informováni než třeba lidé v Praze, kde se vozíčkářů pohybuje přece jen více, ale to by bylo na samostatný článek.

JAK TO TEDY VŠECHNO ZAČALO?

Jedno pondělní ráno mi v 7 hodin zazvonil budík, což mi dávalo znamení, že je čas vstávat do školy. Jakmile jsem se probudil a vypnul budík, posadil jsem se na postel. Jak jsem vstal, začaly se mi motat nohy, jako kdyby ani nepatřily mně. Říkám si: „Co to safra může být?" Nato se z chodby ozývá mamka, protože mě viděla, a povídá, že jsem v noci asi špatně ležel a teď mám nohy přeležené.

Zpočátku jsem si to taky myslel, ale jelikož už jsem začínal špatně chodit, tušil jsem, že se něco děje. V průběhu dne ve škole a také po návratu domů se vše začalo zhoršovat, začala se mi podlamovat kolena. Mamka povídá: „Běž si raději lehnout, ráno zajdeme k paní doktorce". Poslechl jsem ji. Probudil se až druhý den ráno. Myslel jsem, že budu v pořádku, ale mýlil jsem se. Nohy stále neposlouchaly, a jelikož jsem dvakrát upadl při nazouvání bot, rozhodl jsem se jít přeci jen k paní doktorce. Paní doktorka se mě ptá: „S čím přicházíš?" Povídám jí své pocity a ukazuji špatnou chůzi. Po prohlédnutí mi povídá: „Raději tě pošlu na kontrolu k neurologovi…" Abych tento úvod svým způsobem zkrátil, pan neurolog mě vyšetřil a měl podezření na zánět míchy, pro jistotu mě poslal na magnetickou rezonanci.

Po hodině strávené v tunelu, kde se magnetická rezonance provádí, jsme se vrátili do ordinace se zjištěním, že rezonance nic neukázala. Nabídli mně dvě možnosti, buď počkat do druhého dne anebo jít do nemocnice. Vybral jsem druhou možnost, po všech vyšetřeních se nakonec ukázalo, že pan doktor měl pravdu. Ale ukázala to, až šestá magnetická rezonance, příčina mé nemoci je ale stále neznámá a já dodnes nevím, proč jsem se vůbec na invalidním vozíku ocitl, ale smířil jsem se s tím hned a začal žít dál svůj příběh, nikoliv po svých, ale na kolečkách.

MATURITA BYLA PRVNÍ PRIORITOU

Prvním krokem bylo potřeba dokončit si středoškolské vzdělání a odmaturovat. V roce 2009 se mi to povedlo. V roce 2009 jsem tedy odmaturoval na SPŠ Rychnov nad Kněžnou a získal maturitní vysvědčení. Od té doby jsem se rozhodoval, co podniknu dál. Byl jsem přesvědčený, že chci pokračovat ve studiu.

Dozvěděl jsem se od svým známých vozíčkářů, že existuje možnost studovat metropolitní univerzitu. Neváhal jsem a ihned jsem si začal zjišťovat informace. V roce 2010 jsem úspěšně složil přijímací zkoušky a začal studovat dálkově tuto univerzitu v Hradci Králové, obor veřejná správa.

Podařilo se mi projít všemi třemi ročníky a také absolvovat úspěšně státní závěrečnou zkoušku a obhájit bakalářskou práci. Se skupinou spolužáků jsem se rozhodl pokračovat v navazujícím studiu a také toto studium se mi podařilo úspěšně zvládnout a tím začíná příběh, jak jsem se dostal do Orionu.

PRÁCE V ORIONU

Den po absolvování státnic jsem se dozvěděl, že je možnost být součástí této organizace, přišel jsem dne 10. 9. 2015 na pohovor do kanceláře paní ředitelky Centra Orion a vyslechl si, jak by si naši spolupráci představovali. Nejprve byla naše spolupráce ve formě dobrovolné, nedocházel jsem do centra každý den, ale jen některé dny v týdnu nebo podle potřeby. Uplynuly čtyři měsíce a po vyřízení všech formalit jsem se mohl stát oficiálně zaměstnancem Centra Orion a podepsat pracovní smlouvu na dobu určitou. Jsem zaměstnán v Centru Orion na projektový grand od úřadu práce, jinak by si mě tato nezisková organizace nemohla dovolit zaměstnávat, protože peněz v neziskovém sektoru není mnoho.

Pracuji jako administrativně technický pracovník, což mně plně vyhovuje, a vždy jsem chtěl tuto práci vykonávat.

Když bych měl vyjádřit své pocity s první pracovní zkušeností, jsem se svojí prací spokojený. Vzájemně si s jednotlivými kolegy vycházíme vstříc, a také v případě zadávání jednotlivých věci, které mám v popisu práce, jsou kolegové a vedoucí pracovníci ochotni mi svěřit a zadat takovou práci, která bude vzhledem k mému stavu vyhovovat doslova na míru, a také práci, kterou bez problémů zvládnu a mohu vykonat. Prostředí v Orionu na mě udělalo dojem, ať už bezbariérovým přístupem, který je pro mě vzhledem k tomu, že jsem na invalidním vozíku, naprosto zásadní, nebo tím, že se v budově nachází také výtah, bez kterého bych se rovněž neobešel, a bezbariérová toaleta, která je pro vozíčkáře také zásadní. A také je velkou výhodou, že tato organizace působí rodinně. Je tu bezvadný kolektiv, který připomíná rodinné prostředí, pracovníci jsou ochotní a kdykoliv je požádám o pomoc, je mi poskytnuta, ať už jde o podání přístrojů, které potřebuji k práci nebo v přístupu jednotlivých pracovníků.

Pokud jde o náplň mé práce, vykonávám různé administrativní práce, ať jde o návrhy dárkových poukazů, přes drobnou úpravu v grafických programech, v této oblasti práce bych se chtěl ještě hodně zlepšit a mám se stále co učit.

Práce, kterou vykonávám mě baví, v budoucnosti bych však vzhledem k mému vzdělání rád dělal více kancelářské práce. Vzhledem k tomu, že mám smlouvu na dobu určitou a jsem závislý na grantu od ÚP, který s největší pravděpodobností nebude prodloužen a s Centrem Orion se jako zaměstnanec budu muset rozloučit, nebude to příjemné, protože jsem tu spokojený a věřím, že i oni se mnou, ale stále ještě doufám, že do konce roku je času dost a může se změnit dost věcí, a tímto bych chtěl v tomto článku poukázat na to, že když některá organizace má možnost zaměstnat lidi jako já s určitým handicapem a vzájemně si vycházíme vstříc, navíc je zde prostředí plně vyhovující mému stavu, je škoda, že není více peněz na lidi jako jsem já, abychom mohli pracovat.

VOZÍČKÁŘI SE CHTĚJÍ ZAČLENIT

Každý vozíčkář by chtěl být začleněn do společnosti a pracovat, poněvadž být mezi lidmi je to nejlepší, co se může vozíčkáři stát. Být zavřený doma a izolován od lidí, to je to nejhorší, co může vozíčkáře postihnout. V běžných firmách místa pro lidi na vozících nejsou, protože určité nejmenované firmy sice hledají pracovníky, ale ne na pozice, které by byly pro lidi na vozíku vhodné, protože ony se zaměří spíše na dělníky, kterých je nedostatek, což lidé na vozíku z logických důvodů dělat nemohou.

Šance na to, že získá člověk na vozíku práci, je minimální. Já jsem se již ucházel o několik výběrových řízení, ale žádné nebylo úspěšné, a když by byla možnost zaměstnat člověka na vozíku, nejde to, protože to místo je pro lidi na vozíku nepřístupné díky různým bariérám, například schody či špatný terén a nevyhovující podmínky (chybějící výtah, toaleta). Myslím si, že když má člověk chuť pracovat a neustále se učit novým věcem, je jedno, jestli je to člověk na vozíku nebo člověk zdravý.

Proto by se měli zaměstnavatelé pokusit hledat místa i pro lidi, kteří nemohou za to, že se jim ze dne na den změnil osud, a měli by pomoci tyto lidi začlenit do společnosti, protože pokud je to člověk pracovitý, který má chuť se neustále zlepšovat a učit se novým věcem, měl by dostat šanci jako jakýkoliv jiný člověk, který nemá žádný hendikep a nepotřebuje žádné zvýhodnění.

Věřím, že se kompetentní lidé nad tímto zamyslí a pokusí se stále víc a více vozíčkářů začlenit do společnosti a vytvořit jim stejně rovné podmínky, jako mají zdraví lidé. Všichni by si měli být v naší společnosti rovni a neměl by být nikdo upřednostňován na úkor ostatních.

A je smutné, když někdo, kdo chce pracovat stejně jako já, nemůže, protože práci, kterou má rád, musí opustit jen kvůli tomu, že si ho ta organizace nemůže dovolit.

Jiří Chráska