KDO JE JIŘÍ DVOŘÁK• narodil se 22. listopadu 1948 v Hulíně
• medicínu vystudoval na Lékařské fakultě v Curychu, kam roku 1968 emigroval P v letech 1994 až 2016 byl členem a později šéfem lékařského týmu Světové fotbalové federace FIFA
• dnes působí na prestižní klinice Schulthess Clinic v Curychu

„Proč? Třeba proto, že se dnes lidé příliš spoléhají na medikamenty. Polykají je po kilech. Řadě problémů se přitom dá snadno předcházet,“ říká profesor Dvořák.

Vystudoval jste sice neurologii, často ale zmiňujete i svůj celostní přístup k medicíně a důraz na alternativní směry. Jak to tedy máte?

Celostní medicína mě lákala odnepaměti. Už jako studenta. Myšlenka jednoduché medicíny, podle které je řada nemocí pouhým výsledkem našeho chování, mě po studiích zavedla až na jednu kliniku, kde se tím přímo zabývali.

Snažil jsem se tam pochopit homeopatii, zajímala mě akupunktura. Měl jsem velmi blízko k rehabilitační medicíně. Začal jsem kvůli tomu budovat dokonce biofarmu, kde se všechno pěstovalo bez chemických hnojiv. Měli jsme tam i vegetariánskou restauraci.

Jenomže už jako mladý lékař jsem zjistil, že to naráží na velký odpor. Kolegové se na mě dívali přes prsty a nebrali mě vážně. Takže jsem změnil strategii.

Ptám se na to hlavně proto, že v Česku právě podobný spor vrcholí. Vzniká tady první klinika čínské medicíny a metody, které se tam mají používat, rozdělují odbornou veřejnost…

Zřejmě tady zažíváte stejnou debatu, kterou jsme si my ve Švýcarsku prošli už v sedmdesátých letech. I tam proti tomu byl nejprve naprostý odpor, v médiích mě skoro roztrhali. Dneska už je to ale opačně, stala se z toho móda. Mladá generace už moc masa nejí, alternativní přístup začaly brát i fakulty.

Třeba v Curychu vznikla celá lékařská fakulta pro alternativní medicínu. Politická reprezentace to začala podporovat a lékařská společnost, která byla na začátku proti, si na to postupně zvykla. Částečně proto, že do jejích řad vstoupila mladá generace, která už je jiná.

Takže alternativní metody používáte?

Já jsem vlastně nikdy nepřestal. Mám rád, když se dá kombinovat high-tech medicína s tou přírodní. No a pacienti k tomu mají důvěru, protože vědí, že znám obojí. To bych doporučoval všem.

Jak to jde dohromady se sportovní medicínou, ve které jste strávil více než dvacet let?

Krásně. Já jsem vlastně dostal díky fotbalu, který je nesmírně populární, neobyčejnou příležitost tyto myšlenky pozvolna aplikovat a šířit. Zjistil jsem totiž, že když fotbal mluví, tak všichni poslouchají. Obzvlášť když začne fotbal mluvit o věcech, které jsou trochu neobvyklé. Takže jsem začal propagovat, že je člověk mnohem zdravější, když správně jí a když pravidelně sportuje. Začali jsme upozorňovat také na úskalí, která s sebou nese neuvážené užívání medikamentů například léků na bolest. Lidé jich dnes spolykají kila, o sportovcích to platí dvojnásob mají pořád nějaká zranění a nejjednodušším řešením je vzít si před zápasem pilulku. Jenomže když to tak dělají léta, projeví se vážné problémy.

Například?

Podle nedávno publikované studie z Dánska, které se zúčastnilo asi 400 tisíc lidí, stoupá v populaci, která chronicky bere léky na bolest, riziko srdečního infarktu. To je alarmující zjištění. Vysvětluje se tím také, proč má tolik sportovců srdeční problémy. Někteří zkolabovali přímo na hřišti. U fotbalistů je to dokonce větší problém než doping, se kterým se ve fotbale téměř nesetkáváme žádné anabolikum totiž z člověka neudělá Messiho nebo Ronalda.

Co tedy dělat s bolestí?

Ideální samozřejmě je, když se jí předchází. Pokud budeme mluvit o fotbalistech, tak my jsme vyvinuli sérii jedenácti cviků pro jedenáct hráčů, které je mají připravit na výkon. Zlepšují posílení a koordinaci svalů, prokazatelně snižují riziko zranění. Na velkých populacích v Norsku, USA, ale také v Česku, Nizozemsku, Německu a Švýcarsku se prokázalo, že pokud se program pravidelně provádí, zranění se redukují o třicet až padesát procent.

Pokud už člověk bolest má, musí se samozřejmě zjistit, proč. Musí se investovat do diagnostiky a po-užít správná rehabilitace. Teprve pokud zjistíme, že se s tím nedá nic jiného dělat, mělo by se to řešit chirurgicky. Bolest pak můžeme tlumit nejenom medikamenty, ale můžeme použít i přírodní medicínu. Je ale pravda, že v takovém případě se musí stát pacient součástí léčebného programu a sám se taky snažit.

Zmínil jste sérii jedenácti cviků, které mají snížit riziko zranění. Pomáhá to jenom fotbalistům?

Kdepak. Dá se to využít i při jiných kolektivních sportech například házené, volejbalu nebo basketbalu.

Přispívají ty cviky i k něčemu jinému, než je nižší riziko zranění? Dá se tím třeba zlepšit samotný výkon sportovce?

Ano. Máme na to jasné důkazy. Nejenom že jdou dolů zranění, ale zlepšuje se koordinace a celý pohybový systém. Tím pádem se zlepšily i výsledky hry. Funguje to jak u malých dětí, tak u dospělých.

Takže pokud začnou ve stejném čase trénovat na dvou různých místech dva stejně staří a talentovaní kluci…

… tak ten, který sérii cviků používá, bude lepší. A to už za rok. Na to máme jasný důkaz. Navíc čím dřív se začne, tím lépe. Ideální je, když to děti začnou dělat už zhruba v devíti letech. Nesmí to být ale povinnost, měly by se to učit jako hru. Pak to výborně funguje.

Co říkáte na to, že české děti vůbec nesportují? A pokud sportují, tak to dělají hlavně kvůli rodičům, kteří z nich chtějí mít slavné vrcholové sportovce?

To, že se děti nehýbou, je hrůza. Nedostatek pohybu, špatná výživa a přehnaná digitální konzumace znamenají katastrofu pro budoucí generaci. Projeví se to velmi brzy nadváhou, což je jen první stupeň k diabetu a celé řadě dalších komplikací ukáže se to na srdci, cévách, na orgánech.

Dobré není ani to, pokud děti vede ke sportu jenom touha uspět vrcholově. Možná je to ještě historický zbytek toho, jak to tady bývalo za minulého režimu jedna z mála cest, jak dojít ke slávě, byl tehdy právě špičkový sport. Děti by měly sportovat spíš pro radost a měly by se těch sportů naučit co nejvíc. Pak se jim totiž zlepší celková koordinace.

Jsou přesto nějaké sporty, které byste dětem nedoporučil?

Všechny, se kterými se to přehání. A také ty, kde je vysoké procento zranění. Například hodně špičkových gymnastek a baletek má doživotní problémy s páteří. Ale vždycky samozřejmě záleží na tom, jak intenzivně se daný sport dělá. Hon za špičkovými výkony a rekordy za každou cenu je absolutní nesmysl.

Proč? Protože už lidské fyzično dosáhlo svých maximálních limitů?

Olympijský slogan „výš, rychleji a silněji“ už je skutečně překonán. Hranice lidských možností už jsme dosáhli. Mělo by se jednat spíš o to, kdo vyhraje, nikoliv kdo udělá nový světový rekord. Zkrátka poměřit své momentální síly s někým na stejné úrovni.

Připomenul byste, jak jste se dostal k fotbalu, FIFA a sportovní medicíně?

Jednoho dne ke mně přišel jeden pacient. Měl bolesti v zádech. Byl to Sepp Blatter, tehdy sekretář FIFA. Znal mé vědecké práce, ve kterých jsem se zabýval hlavně páteří. Já jsem na-opak neměl nejmenší tušení, kdo to je. Fotbal jsem nikdy nehrál, ani jsem se o něj příliš nezajímal.

Po nějaké době mě Blatter požádal, jestli bych nějak nepomohl fotbalu. Chtěl, abych se zamyslel nad tím, co by mohla věda udělat pro fotbal, aby se zlepšil. A tehdejší šéf Joao Havelange mi k tomu přidal jednu dobrou radu: Nezkoušej to přes technologickou medicínu, mysli na těch 250 milionů lidí, kteří nemají takové možnosti, kde není široko daleko ani rentgen. Takže jsme začali vyšetřovat sportovce. Udělali jsme velkou studii na zranění a po pěti letech vznikl preventivní program, ke kterému potřebujete jen ruce, hodinky, metr, míč a nějaký špagát.

A poslední věc: Jak to tehdy bylo s Diegem Maradonou? Byl jste to opravdu vy, kdo stál za jeho vyloučením z fotbalového mistrovství světa kvůli dopingu?

Ano. V podstatě to byl můj začátek a jeho konec. Bylo to vůbec první mistrovství světa, kterého jsem se zúčastnil jako host FIFA konalo se v Americe v roce 1994. Maradonovi tehdy zjistili testy pozitivní na efedrin a pseudoefedrin. Nikdo z lékařů FIFA tehdy v hotelu nebyl, takže Sepp Blatter přišel s prosbou o radu za mnou.

Původně to chtěl přikrýt, nechtěl s tím ven. Já jsem mu ale doporučil, aby to nedělal, protože každá lež nakonec vypluje na povrch. Poslechl mě. Takže jsem dostal svůj vůbec první úkol: připravit pro něj podklady o dopingu na tiskovou konferenci. Novináři tedy vysvětlení přijali a moje spolupráce s FIFA začala.