Předchozí
2 z 2
Další

Markétka se najednou uzavřela. „Zavolala jsem na ni, nic se nestalo. Mohla jsem se před ni stavět na hlavu, skákat do výšky nebo dělat přemety, ani očkem na mě nekoukla,“ pokračuje žena. Místo toho občas ztropila scénu – to když se ji někdo pokusil vytrhnout z činnosti, která ji zajímala. Vyšetření v osmnácti měsících přineslo vysvětlení: holčička trpí poruchou autistického spektra.

DVOJNÁSOBNÝ NÁRŮST

Podobných příběhů, jako je ten Markétčin, přibývá. Zatímco ještě před dvaceti lety zjistili odborníci autismus sotva u každého třetího dítěte z tisíce, dnes poruchou trpí procento dětské populace. Zvedl se i počet dětí, které musejí kvůli autismu do nemocnice: podle dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky nabobtnal počet takových případů za posledních osm let na dvojnásobek.

„Důvody jsou dva,“ říká senátorka a dětská neuroložka Alena Dernerová. Prvním je nízká porodní váha, se kterou se rodí stále více miminek – kolem osmi procent. „Mohou za to předčasné porody starších žen a vícečetná těhotenství po umělém oplodnění. Novorozenci, kteří neváží ani 2,5 kilogramu, přitom často trpí opožděným vývojem,“ vysvětluje.

Druhým důvodem je lepší diagnostika a znalosti rodičů i odborníků – díky rozšíření internetu. „Spekuluje se i o další příčině – genetice. Porucha se totiž častěji objevuje v rodinách, ve kterých se nějaké vývojové poruchy vyskytly,“ doplňuje Dernerová. Kromě toho se podle ní ukazuje, že pokud se podaří autismus podchytit včas, může se dítě částečně „napravit“.

„Vědecké studie ukázaly, že až u čtvrtiny dětí může dítě dosáhnout normální úrovně schopností,“ potvrzuje profesor z dětské psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Motol Michal Hrdlička. Některé státy už proto podle něj zavedly plošné screeningy autismu u dětí. Od ledna tohoto roku se k nim přidalo i Česko. Jednoduchému vyšetření, které pomůže riziko autismu odhalit, se musejí podrobit všechny děti, které dosáhly osmnácti měsíců. Třeba Všeobecná zdravotní pojišťovna už hlásí 20,5 tisíce vyšetřených batolat. „S dětmi, u kterých lékař toto podezření odhalí, se může okamžitě začít pracovat,“ řekl mluvčí ministerstva zdravotnictví Ladislav Šticha.

TISÍCE ZA TERAPII

Problém je v tom, že terapii si musejí rodiče zaplatit sami. „Řada rodičů to proto na začátku podcení nebo vzdá,“ říká senátorka Dernerová. Průměrná cena za terapii se totiž pohybuje v řádu tisíců korun. „Existuje několik účinných metod, které mají výsledky,“ podotýká. Senátoři proto pracují na návrhu, podle kterého by mohl vzniknout fond, ze kterého by se rodičům dětí na terapii přispívalo. Měl by být pod ministerstvem práce. „Rodiče by si z něj mohli zaplatit jakoukoliv terapii, kterou by jim doporučil klinický psycholog či psychiatr,“ uzavřela Dernerová.

Terapeutka ROMANA STRAUSSOVÁ řekla pro Deník: Mozek autistů pracuje pořád naplno

Ještě před pár lety byly autistické děti odsouzeny k věčnému pocitu izolace uvnitř sebe sama. Dnes mají šanci poznat i jiný svět. Pomáhá jim v tom metoda, kterou u nás začala provozovat speciální pedagožka Romana Straussová. 

Spolupodílela jste se na zavedení plošného screeningu u dětí do 18 měsíců v ČR. Už ho platí dokonce pojišťovny. Proč se musí riziko zkoumat už tak brzy? A jak se vůbec u tak malých dětí pozná autismus?
Včasný záchyt je klíčový. Pokud poruchu odhalíte včas, je tu ještě poměrně velká šance, že se vám podaří autistické dítě „napravit“. První známky poruchy se přitom skutečně dají odhalit poměrně jednoduchou metodou už v prvních osmnácti měsících života.

Jaká je to metoda? Při jakých příznacích by měli rodiče zpozornět?
Rodiče odpovědí na sadu dvaceti jednoduchých otázek. Například jestli se dítě vždycky otočí, když na něj zavolají jménem. Nebo jestli se vždy podívá na předmět, na který předtím ukážou prstem. Pokud se neotočí a nepodívá, je to varovný signál.

Podle čeho se ještě poznají autistické děti?
Neumějí si třeba hrát s předmětem, jako že symbolizuje něco jiného – nepředvádějí telefonování s kostkou, nekrmí plyšového medvídka bábovičkou z písku. Pokud do pokoje přichází další člověk, dítě mu nevěnuje pozornost. Místo toho se radši otáčí za cinkajícím klíčem ve dveřích.

Proč se to děje? Proč se děti chovají právě takto?
Mohou za to takzvané zrcadlové neurony. Autistické děti je nemají aktivované. Chybí jim proto schopnost zrcadlit a sdílet. Před obyčejným dítětem začnete dělat „paci paci“ a ono to po vás bude opakovat. Usmějete se na něj a ono se usměje na vás. Autistické dítě nic z toho dělat nebude. Neumí zrcadlit emoce, nechápe je. Jeho mozek funguje jinak. Místo toho, aby se v určitém okamžiku zapínaly jen ty důležité nervové dráhy, zapínají se různé dráhy náhodně. Tyto děti jsou proto neustále unavené, jejich mozek pracuje pořád naplno. Jsou plné emocí, které nedokážou zpracovat. Pro lidi, co to neznají, je to nepředstavitelné.

Lze to vůbec změnit?
Ano, ale musí se začít velmi brzy, kdy ještě není mozek dotvořený. Pak lze donutit k práci ty správné nervové dráhy – můžeme je stimulovat a posílit.

Jak se to dělá?
Na první pohled to vypadá jako úplný nesmysl, ale funguje to. Učím rodiče, aby se nesnažili dítě donutit, aby opakovalo, co vidí okolo, ale aby celý postup obrátili. Konkrétní příklad: maminka by si měla sednout opodál a sledovat jakoukoliv, byť nesmyslnou aktivitu dítěte. Třeba jak si přehrabuje na podlaze smetí nebo bliká vypínačem. I když ji to štve, nesmí na dítě sahat a snažit se ho zastavit. Místo toho jen pojmenovává, co právě dítě dělá. Dává tím důležitost jeho konání. Když dítě sahá po smítku, maminka říká smítko. Když leze na židličku, říká židlička. Po čase dosáhne toho, že na ni dítě začne reagovat a pouštět ji k sobě. Začne ji vnímat, protože pozná, že komentuje to, co dělá.

Nakolik je tato metoda úspěšná?
To záleží hlavně na rodičích. Nesmějí se nechat odradit prvními neúspěchy a musejí spolupracovat. Nevýhodou této metody totiž je časová náročnost. Trvá to dlouho, než se podaří dítě aktivovat. Rodiče tomu navíc musí podřídit skoro všechno. Pokud to ale udělají a vytrvají, pravděpodobnost úspěchu je vysoká – odhadla bych ji na osmdesát procent.