Souhra okolností

Třeba Anna (60) žila až do třiceti úplně běžný život. Vystudovala vysokou školu, předpokládalo se, že se po škole vdá, v práci si najde partnera, založí rodinu a bude žít v rodinné vilce na malém městě. Jenže vše se změnilo poté, co odjela s maminkou za příbuznými do ciziny.

Maminka tam onemocněla, musela podstoupit operaci. Anna ji nechtěla opustit, takže se v komunisty povoleném termínu nevrátila do Československa a v nepřítomnosti byla odsouzena k vězení za útěk z republiky. Maminka se vrátila, Anna nemohla. Zůstala v cizině, učila se jazyk, pak jí uznali vysokoškolský diplom a začala neskutečně dřít, aby se postavila na vlastní nohy.

O pár let později potkala Petera. Sblížili se, ale nikdy se nevezmou, neplánují děti, každý žije ve svém vlastním domě, svůj vlastní život. Přitom vlastně spolu dělají zajímavé architektonické projekty… vybudovala si jméno, velmi slušnou kariéru. Na malém městě v Čechách je však stále ta, která se nevdala.

„Dnešní doba naštěstí dává více svobody pro rozhodnutí, jakým způsobem svůj život prožijeme,“ říká novinářka, scenáristka a muzikantka Barbora Baronová, která single lidem, přesněji ženám po čtyřicítce, které z různých důvodů žijí samy, věnovala dokonce celou knihu „SLEČNY.“

Rodinu nepotřebuje

„Prvotním impulzem byla kamarádka mé maminky, které bylo 48 let, když šla na banální operaci. Po té, bohužel, upadla do kómatu a po dvou dnech zemřela. A protože byla sama, do nemocnice za ní chodila jen její maminka, která ji nakonec přežila. Přemýšlela jsem o tom, že v okruhu mých známých je spousta takových žen, které žijí samy. Zajímalo mě, co je k tomu vedlo, jaký byl jejich osud a zda mají i přes to plnohodnotný život,“ vysvětluje Bára.

Podařilo se jí zaznamenat osm silných osudů žen, ale hlásily se desítky dalších. „Děti mi už odrostly, a tak se konečně mohu věnovat své kariéře,“ říká 47letá rozvedená Monika.

„Tlak na výkon je v zaměstnání tak veliký, že si dost dobře nedovedu už představit přijít domů a věnovat se komukoli. Vlastně jsem ráda, že jsem sama. Když se mi chce, uvařím si večeři, když ne, nedělám ji. Zalezu si do postele a něco si přečtu. A ve volných chvílích o víkendu jdu s přáteli do přírody. Slušná finanční situace mi umožňuje cestovat a občas si něco pěkného koupit: třeba nové kolo, myčku, luxusní parfém.“

Člověk se dnes sám uživí, zmizely ekonomické výhody rodinného života jako třeba předmanželské půjčky. Nepotřebuje rodinu k tomu, aby měl byt. Samostatnou ženu ve velkém městě dnes už nikdo nepovažuje za „starou pannu“. Muž žijící sám už není podivín.

Konec tradic?

Jediné, co dnes lidi nutí k tomu, aby si někoho našli, je to, že se chtějí cítit dobře. Jenže někdo už po ztrátě milované osoby nebo bolestném rozchodu nemá odvahu, jiný nechce přistupovat na kompromisy.

Rodinu mohou zastoupit přátelé, koníčky, práce. Doba nabízí obrovské možnosti vyžití, záleží jen na představách o životním stylu. Takže dobrovolná samota už neznamená osamění. Blíží se konec tradiční rodiny?

Co říkají čísla

Nárůst single domácností je v Česku hlavně ve skupině 25– až 34letých, a to pětinásobný. Před patnácti lety bylo takových domácností v Česku 30 100, vloni už 150 900. Samostatných domácností čtyřicátníků bylo v roce 1995 celkem 58 400, vloni 108 200. Osoby ve věku 55 let a více se podílely na celkovém přírůstku téměř z poloviny.

Počet domácností, kde žije jediný člověk, se zvedá i v evropských zemích. Podle údajů Eurostatu za druhé čtvrtletí loňského roku v Rakousku, Nizozemsku či Francii žilo samo kolem 15 procent obyvatel, v Belgii a Británii kolem 13 procent. V Maďarsku to bylo zhruba devět procent, v Polsku a na Slovensku sedm procent.

LUDMILA VESELÁ