„Terapeutický přínos zvířat přitahuje stále více zájmu odborníků ve zdravotnictví i v sociálních vědách,“ prohlásil nedávno Markus Edingloh, vedoucí vědecké sekce společnosti Bayer Animal Health. „Zjišťujeme stále více fascinujících příkladů, jak se mění potenciál lidských a zvířecích vztahů.“

Víc než „jen“ zvíře

Vlastnictví kočky s velkou pravděpodobností souvisí s nižším rizikem úmrtí na srdeční choroby. Poznatek konstatovala studie uveřejněná v odborném magazínu Journal of Vascular and Interventional Neurology. Vědci vycházeli z dvacetiletého výzkumu, který ukázal, že ty, kteří měli doma kočku, postihl mnohem méně častěji srdeční infarkt než ty, kteří kočku neměli. Ostatně mnozí příznivci koček vědí už dávno, že hlazení jejich kožíšku je to nejlepší antidepresivum.

Ač tento výzkum zohledňoval pouze kočky, pozitivní působení se samozřejmě vztahuje i na psy. Vědecké šetření publikované v magazínu Anthrozoös potvrdilo, že starší majitelé psů či koček jsou vystaveni menšímu riziku demence, neboť mají lepší kognitivní funkce, snadněji se rozhodují a bývají déle soběstační než senioři bez zvířete. Stejný zdroj publikoval také studii, podle níž pacienti, kteří strávili čtvrthodinu po operaci kloubní náhrady se psem, potřebovali následně výrazně méně analgetik než ti, kteří zooterapii nepodstoupili.

Stále těsnější soužití lidí a zvířat dospělo do fáze, kdy nás mají zvířata dokonale „přečtené“. Důkazem budiž například až neuvěřitelná schopnost psů diagnostikovat nádorová onemocnění. British Medical Journal nedávno zveřejnil zjištění, že psi mohou s překvapivě vysokým stupněm přesnosti rozpoznat karcinom střeva v raném stadiu. Speciálně vyškolený labrador v rámci výzkumu podstoupil 74 testů, v nichž správně určil přítomnost nádorového bujení ve 33 případech ze 36 na základě testu dechu a ve 37 případech ze 38 podle testu stolice. Vědci se shodují, že psi jsou schopni poznat i jiné formy rakoviny včetně nádorů močového měchýře, kůže, plic, prsu či vaječníků.

Nikdy nejsi sám

Není to tak dávno, co vešel ve známost příběh dvaatřicetiletého muže jménem Adam Renteria, kterého propustili z armády po letech služby v Kuvajtu a Iráku. Do té doby rozhodný voják se vrátil do rodné Kalifornie jako troska, neschopná jakékoliv komunikace s rodinou či přáteli (dokonce s vlastním synem) a trpící posttraumatickou stresovou poruchou. Není sám. Jen USA hlásí 300 000 podobně postižených válečných veteránů. K návratu do běžného života jim dnes pomáhají zvířata prostřednictvím nejrůznějších terapeutických programů, které se jeví úspěšnější než samotná, byť sebekvalifikovanější psychoterapie.

Pejskaři na prachatickém náměstí:

Jedním z programů je tzv. Pets for Vets, kdy odborníci vybírají vojákům po návratu z války psa speciálně „na míru“ jeho potřebám ze široké základny zvířat v útulcích a dalších záchytných zařízeních. Často jde o psy týrané a k člověku nedůvěřivé, kteří jsou na tom psychicky podobně jako zlomení veteráni. I z toho důvodu prý mezi oběma většinou vznikne okamžité a nerozbitné pouto. „Pes instinktivně ví, jak pomáhat svému veteránovi,“ říká známý biolog a behaviorista Ken Ramirez.

Pes byl nakonec tím, kdo vrátil do života i Adama Renteria. „Rakkasan si myslí to, co si myslím já, vidí to, co já a cítí to, co já,“ prohlásil po roce společného soužití. „Máme společný tlukot srdce, společný dech, sdílíme naše smysly. On není můj pes, je mojí částí. Naše pouto je hluboké a nepopsatelné. Jsme jedna duše, jedna osobnost…“ Pryč jsou doby, kdy Adamovi nepomáhaly žádné terapie, trpěl záchvaty deprese a následně zuřivosti, panickým strachem z jakýchkoliv zvuků, které mu připomínaly válečnou zónu. Jeho zoufalá matka hledala nové a nové cesty, jak synovi pomoci, až narazila na organizaci Pets for Vets. Obrátila se na ni s tím, že její Adam chce „toho největšího, nejhoršího a nejméně zvladatelného psa, jakého lze vůbec najít“.

Požadavkům odpovídal právě Rakkasan – pes rasy korejský jindo, charakterizované značnou dominancí a nezkrotnou povahou, kterého v útulku obcházeli velkým obloukem. „Hned první noc spal se mnou v posteli,“ popsal Adam. „Položil jsem na něj ruku a poprvé po mnoha letech nočních můr a děsů, prochozených a propocených nocí jsem spal v kuse osm hodin…“

Léky jsou zbytečné

Terapeutické účinky zvířat uznával už Sigmund Freud a jeho teorii rozvinul v 60. a 70. letech minulého století Boris Levinson. Dnes jsou zvířata nejen stále častějšími společníky v běžném životě, ale najdete je i v nemocnicích a sociálních zařízeních. Bývají dokonce „indikována“ při různých zdravotních problémech. Kateřina Štěpová, koordinátorka dobrovolnického centra Lékořice v pražské Thomayerově nemocnici tvrdí, že benefity vzájemného vztahu člověka a zvířete jsou stále nedoceněné.

„Ukazuje se, že návštěva zvířete není jen pouhým rozptýlením, ale má velký léčebný vliv na pacienta. Řada studií potvrzuje znatelné snížení subjektivně vnímané bolesti i hladiny stresu. Zažili jsme pacienty, kteří s nikým nepromluvili, pohrouženi do svých obav a smutků. V kontaktu se zvířetem najednou roztáli a začali komunikovat.“

Její slova potvrzuje i ing. Helena Chaloupková, Ph.D., z Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů České zemědělské univerzity v Praze. Zabývá se etologií zvířat a mimo jiné učí studenty oboru Zoo-rehabilitace a asistenční aktivity se zvířaty. „Komunikace mezi člověkem a zvířaty vůbec, ať už jde třeba o koně, psa či kočku, je neskutečně intenzivní,“ říká. „Myslíme si, že zvíře daleko lépe vnímá člověka, než člověk zvíře. Mnozí z nás dokážou číst, co si pes myslí, ale oni nás mají přečtené mnohem dokonaleji, než my je.“

Na zvířata coby „terapeuty“ nedá dopustit ani Milena Michalíková, osvícená maminka dvou autistických synů. „Žádné léky neberou, zvládáme to se zvířaty,“ prohlašuje. „Už odmala je učím hladit všechno živé, často jezdíme do zoologických zahrad. Mám za to, že v blízkosti jakýchkoliv zvířat se děti zklidní. Kluci milují canisterapii a celkově mají ke zvířatům hezký vztah, nijak se jich nebojí…“

Nedávno objevili pražský Zábavný papouščí park Ara kakadu. Vlaďka Čarková a Pavel Klika, kteří ho provozují, mají se zooterapií bohaté zkušenosti. Se svými obrovskými barevnými papoušky, kteří umí mluvit i provádět neuvěřitelné kousky, jezdí mj. za hendikepovanými lidmi po různých zařízeních. Když se na ně obrátila Milena Michalíková, zda by se mohla přijet pomazlit s papoušky i se svými dvěma syny – autisty, zpočátku byli velmi obezřetní.

Autistické děti se mohou chovat nepředvídatelně, rychlé pohyby je mohou polekat a ohrozit. Ale naléhání milující maminky nakonec vyslyšeli a vzájemnou blízkost si užili chlapci i papoušci. „Naši kluci byli unesení. Papoušci přibyli k dalším zvířatům v jejich životě, ale stali se i novou informací, které jsou pro ně tolik potřebné. Bála jsem se, aby opravdu nějakým prudkým pohybem papoušky neohrozili, ale ne. A papoušci, jako kdyby věděli, létali tak nějak zlehka a opatrně…“

Mile překvapená nakonec byla i sama chovatelka Vlaďka Čarková: „Kontakt s autistickými dětmi i dospělými je pro papoušky náročný. Několikrát se nám stalo, že rodiče autismus dítěte zatajili, jen aby se dostali k papouškům, a když kakadu klidně seděl na jeho ruce, dítě jí prudce pohnulo a shodilo ho na zem. Papoušci už, na rozdíl od nás, autistu poznají a nechtějí u něho být, cítí se jeho náhlými prudkými pohyby ohroženi. Občas uděláme výjimku a k návštěvě autistických dětí svolíme – jako třeba právě v případě paní Michalíkové. Když papouškům sami dáme najevo, že o takto postiženém člověku víme a vše hlídáme, důvěřují nám a vydrží u něho, i když jsou stále ve střehu a nedokážou se uvolnit. Ale za radost rodičů z toho, že děti zvládly papouška podržet, zatancovat si s ním, ustát, když jim velký ara sedl na rameno nebo kakadu palmový na hlavu, ta občasná výjimka stojí…“

Nejlepší imunoterapie

Samostatnou kapitolu vědeckých výzkumů představuje vztah zvířat a dětí. I zde jsou v poslední době přehodnocována mnohá fakta. Ještě v 90. letech byli mnozí odborníci přesvědčeni, že přítomnost zvířete v domě souvisí se vznikem dětských alergií. Nedávný výzkum, publikovaný v Journal of Allergy and Clinical Immunology, dokazuje pravý opak – pes či kočka v domácnosti snižují až o 30 % pravděpodobnost, že se u dítěte projeví alergie. Jako bonus budiž skutečnost, že díky soužití se zvířaty si děti vypěstují i silnější imunitní systém. MVDr. Marty Becker, jenž se proslavil jako host televizního pořadu Good Morning America, prohlásil: „Děti, které vyrůstají na farmách či v přítomnosti domácích zvířat, nemají alergie. Zvířecí srst a sliny, to je nejlepší přirozená imunoterapie.“

Odborný časopis Pediatrics zase poukázal na zajímavé zjištění – děti narozené v rodinách se psy mají v prvním roce života méně dýchacích a ušních infekcí než jejich vrstevníci. Odborníci přes lidské duše pak jednoznačně dávají do souvislosti pozitivní roli zvířat při budování přirozeného sebevědomí a sociálního postavení. Děti s domácími mazlíčky podle nich zažívají méně stresu, úzkosti a je u nich výrazně menší pravděpodobnost vzniku emocionálních a behaviorálních poruch.

Hezký vztah ke zvířatům i k lidem

Rozhovor s MVDr. Luďkem Humlem z Veterinární kliniky Panda (veterinarniklinikapanda.cz).

Zvířata stále častěji suplují naše partnery, děti, přátele… Vnímáte i vy v ordinaci hloubku těchto vztahů?
Je jednoznačné, že se v naší společnosti výrazně prohloubil vztah mezi chovatelem a jeho zvířetem. I když to zní jako fráze, lze říci, že se v mnoha domácnostech chovaná zvířata stávají členy rodiny s veškerou péčí a pozorností. Chovatelé v případě potřeby bývají příznivě nakloněni i vyšším finančním výdajům nejen na preventivní či léčebná opatření, ale i výdajům týkajícím se důstojného rozloučení se zvířetem. Samozřejmě míra intenzity citové vazby je individuální, ale je asi jedno, zda jde o psa, kočku nebo třeba králíka.

Do jaké míry musí být dnes veterinář i „humánní psycholog“, pracující i s majitelem emočně navázaným na zvířecího pacienta?
Není možné přistupovat ke zvířeti a ignorovat majitele. Právě jejich úzká citová vazba zavazuje veterináře, aby veškeré procedury s majitelem konzultoval a seznámil ho se záměrem léčby. Mnozí chovatelé nesou těžce a osobně zákroky prováděné na jejich zvířatech a často je potřeba i je psychicky podpořit. Někteří vám potom i za sebe poděkují, že máte hezký přístup nejen ke zvířatům, ale i k lidem.

Jaký vliv má podle vás soužití se zvířetem na psychiku člověka?
Toto je asi spíše otázka pro humánního psychologa, jak přítomnost zvířete a jeho láska k chovateli pozitivně ovlivňuje jeho samého. Za sebe však mohu říct, že je hezké setkávat se s dětmi, co pravidelně chodí se svým morčátkem na stříhání drápků, je však také dojemné až smutné, když vám staří lidé vyprávějí, jak své zvíře potřebují. Nutnost věnovat jim péči a chodit s nimi na procházky bývá silnou motivací k pohybu a aktivitě a mívají obavu, že pokud o své zvíře přijdou, už nebudou mít žádný důvod k radosti. Avšak na druhou stranu obava, jaký by byl osud zvířete po skonu majitele, bývá důvodem, proč si staří lidé již nechtějí nové zvíře pořizovat.

Před pětadvaceti lety jsem zažila veterináře, který praštil o zem pudlem, protože nechtěl v klidu stát při očkování. Doprovázela ho starší paní, pro niž byl ten pes vším. Dnes už by se zřejmě podobný případ nestal. Vnímáte, že zvířecí pacienti přestávají být „pouhými“ zvířaty, že veterinární lékaři přistupují ke svým pacientům s podobnou citlivostí a empatií jako jejich humánní kolegové?
Takový případ by se už asi opravdu nestal. Pokud by se veterinář takto zachoval, v době internetu a médií lačných po skandálech by to pravděpodobně znamenalo jeho profesní sebevraždu. Dneska už veterinář není tou nedotknutelnou autoritou, na kterou se čekalo hodiny v přeplněné čekárně a chovatelé byli vděční, že se na jejich zvíře vůbec podíval. Profese veterináře je silně konkurenční a citlivý přístup a vzájemná komunikace jsou základem spolupráce a důvěry mezi veterinářem a chovatelem. I proto nám někteří chovatelé občas vysloví uznání, že se ke svým pacientům chováme lépe než humánní lékaři k lidem.

Doktoři s křídly

Vlaďka Čarková patří k našim nejzkušenějším chovatelům papoušků. Trénuje je pro film i reklamu, provozuje zábavný papouščí park a občas se se svými svěřenci vydává i za hendikepovanými lidmi, s nimiž papoušci díky své přirozené empatií navazují jedinečný vztah…

Vzpomínáte na chvíli, kdy jste se svými papoušky přišla poprvé do pražského domova Palata pro nevidomé lidi?
Nejdříve si všechny přítomné pečlivě prohlíželi. Všímali si jejich pomalých pohybů, které na ně působily pozitivně. Jenže o to intenzivnější byl pak přímý kontakt těchto lidí s papoušky. Měli tendence si je rychle a náhle přitisknout k sobě, intenzivně je hladit a stejně důkladně si osahávat jejich tělo. Z toho byli papoušci zpočátku dost zaskočeni. Cítili se omezeni v pohybu. Velmi brzy však dokázali poznat bezmocnost obyvatel domova a jejich upřímný, vstřícný a zcela bezelstný zájem o ně. Těmto nevidomým lidem byli ochotni dovolit mnohem intenzivnější kontakt než komukoliv jinému. Na další návštěvě pak ještě více. Hned dokázali nevidomé rozpoznat, předpokládat jejich reakce a vycházet jim vstříc.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že papoušci mohou být skvělí zooterapeuti?
Nevím, zda to bylo poprvé, ale vzpomínám si, jak jsme si vyšli na procházku s ary v centru Prahy. Přišla k nám anglicky mluvící pečovatelka s tím, že paní, kterou doprovází, je od narození slepá, že je sochařka a že nikdy neměla možnost si vzít na ruku velkého aru. Že by jí to udělalo velkou radost a že by doma vyrobila jeho sochu. Souhlasili jsme, přinesli zelenokřídlého aru Arnyho a posadili ho ženě na ruku. Vysvětlili jsme jí, že na něj má anglicky mluvit a říkat vše, co bude chtít udělat a co právě dělá, protože Arny anglicky výborně rozumí. Tehdy jsme bydleli v centru a papoušci hovořili nejen česky, ale naučili se od turistů mnohým výrazům v angličtině.

Co bylo dál?
Paní si aru nejprve hladila po zádech, pak mu důkladně prohmatávala nožičky, což Arnyho dost překvapilo, ale držel. Jednoznačně poznal, že je paní bezmocná. Nejvíce nás překvapilo, když si paní začala prohmatávat celou jeho hlavu včetně zobáku, který zkoumala zvlášť dlouho a pečlivě. Arny bez hnutí držel. Cizímu zdravému člověku by to nedovolil.

Jsou papoušci lepší „terapeuti“ dětí, nebo třeba seniorů?
Naši papoušci milují kontakt s lidmi, ale výrazně preferují dospělé a až po nich starší děti. Mají zkušenost, že mnohé malé děti mívají nečekané nebo rychlé pohyby. To je i důvod, proč umožňujeme zážitky až dětem starším tří let. Pouze jeden krátký třicetiminutový zážitek máme pro děti od jednoho roku, aby se papoušci nepřetížili. Se staršími lidmi to je jiné. Právě senioři dávají do přímého kontaktu s papoušky nejvíce emocí, nejvíce citu a zvířata to z nich cítí – jak moc si jejich přítomnost užívají, jak se radují… Dítě se dokáže také radovat, ale pozorujeme, že to nemá takovou hloubku jako u starých lidí. Pro děti je po Praze i mimo ni mnoho vyžití, mají během roku spoustu zážitků. Pro staré lidi je toho málo…

Lidé provozující canisterapii se shodují, že pro psy nejde „jen“ o mazlení, že je terapie hodně vyčerpává. Týká se to i papoušků?
Ano. Třeba v domově důchodců, kde je hodně lidí a všichni si je chtějí pohladit, podržet, pomačkat. Papoušci z nich také samozřejmě cítí emoce, zájem, cit, lásku, což je pro ně určitým přínosem, ale na druhou stranu tolik kontaktu během jedné návštěvy je pro ně značná zátěž a po příjezdu domů potřebují déle odpočívat. Proto můžeme umožnit návštěvu v domově jen tak jednou, dvakrát do roka. Individuální návštěvu jednotlivců či malých skupin však bez problémů zvládáme denně.

Mohou být papoušci stejně dobří terapeuti jako psi?
Terapeutičtí psi jsou, myslím si, na prvním místě a jsou i nejčastější. Když však na vás papoušek začne mluvit, má to také své velké kouzlo. A mít na klíně kakadua, drbat si jeho chocholku a hladit si ho pod křídlem, to je přece nádherný pocit.

Víte, že…

Kardiologové chválí kontakt se psy jako způsob, jak snížit krevní tlak a zlepšit zdraví srdce? Ve studiích sledujících lidi s vysokým krevním tlakem se ukázalo, že u těch, kteří se začali intenzivně kontaktovat se psy, krevní tlak výrazně poklesl. Výzkum ukázal podobné výsledky i v případě majitelů koček.

Velká australská studie vyčíslila, že vlastnictví psů a koček ušetřilo Australanům za jeden rok přibližně 3,86 miliardy dolarů na zdravotních výdajích (srovnáván vzorek lidí se zvířaty a bez nich)?

Majitelé psů se cítí více motivováni chodit na procházky a stráví více času venku, proto je u nich o 54 procent větší pravděpodobnost, že dosáhnou doporučovaného stupně pohybu? Benefity se týkají i majitelů koček. Sice se s nimi nechodí na procházky, ale frekvenci pohybu zvýší pouhé hraní, péče, čištění toalety…

JUDITA BEDNÁŘOVÁ