Kliknutím zvětšíteZe čtyř perutí československého letectva operujících během druhé světové války v britském královském letectvu (RAF) byla 311. peruť jediná bombardovací. Dnes bohužel patří příslušníci jejích posádek mezi spíše opomíjené hrdiny leteckých bitev, stojící ve stínu mediálně vděčnějších stíhačů. Za války to však byly právě tyto perutě, které mimořádným způsobem posilovaly morálku britských i československých vojáků, protože jako jediné přenášely válku na území nepřítele. V očích britských obyvatel i jejich spojenců v boji právě bombardéry vracely nepříteli to, čím se na jejich zemi provinil.
„Zatím jsme v boji sami. Naše armáda tu šanci nemá, s invazí se jistě spěchat nebude. Jen třistajedenáctka může teď Němcům vracet za všechny, za celý náš národ jim může splácet. Jen třistajedenáctka, pane, zatím nikdo jiný,“ vysvětluje tento způsob uvažování hrdina Nebeských jezdců, českého románu o válečných letcích v Anglii spisovatele Filipa Jánského (pravým jménem Richarda Husmanna, skutečného člena posádky bombardovacího letadla, jehož román má zčásti autobiografické prvky).
Bombardovací posádky byly navíc vystaveny při každém letu nad okupovanou Evropu obrovskému riziku, jež bylo pro československé letce tím těžší, že nacistické Německo je kvůli vzniku Protektorátu Čechy a Morava nepovažovalo za válečné zajatce, ale de iure za velezrádce říše. I v případě, že přežili sestřel, jim stále hrozila poprava. Častější ale bylo bohužel to, že v případě sestřelení či havárie letadla zahynula na místě celá posádka, což znamenalo smrt šesti až osmi lidí najednou.
Tuto realitu krutě připomněla také neděle 29. srpna roku 1943, kdy na letišti Beaulieu v jižní Anglii havaroval krátce po startu letoun Liberator BZ775. Všichni muži na palubě zahynuli.
Mělo jít o jeden z prvních operačních letů na novém typu letadla, bohužel však nebyl první ani poslední, který skončil takovou katastrofou.
Přezbrojení na Liberatory
Až do května roku 1943 létala „třistajedenáctka“ na strojích Vickers Wellington v různých verzích, které si Čechoslováci familiérně překřtili na „velouše“. Od září roku 1940 až do dubna 1942 byla peruť nasazována k operačním letům nad okupovanou Evropou, poté byla převelena ke Coastal Command – pobřežnímu velitelství, kde plnila zejména úlohu ponorkových patrol v prostoru nad Biskajským zálivem, východním Atlantikem, Keltským mořem a Lamanšským průlivem.
Posádka 311. československé bombardovací perutě u svého letounu Vickers Wellington Mk.I, kterému Čechoslováci přezdívali Velouš
Jednak vykonávala hlídkové lety, jednak doprovázela jako ochrana spojenecké konvoje zásobovacích lodí a ničila nepřátelská hladinová plavidla a ponorky, které se k nim přiblížily. Jedním z prvních velkých úspěchů československých letců při této činnosti bylo potopení ponorky U 578 typu VIIC posádkou Josefa Nývlta.
„Během aktivní služby provedly posádky 311. perutě celkem 3140 bojových letů v délce téměř 27 tisíc operačních hodin, při nichž zahynulo nebo se ztratilo celkem 246 letců. Za dobu existence perutě sestřelili její střelci s jistotou osm letadel, dalších sedm pravděpodobně, a 15 jich poškodili. Její posádky potopily s jistotou dvě ponorky, tři s vysokou pravděpodobností a čtyři poškodily natolik, že se pravděpodobně potopily. Největším úspěchem eskadry bylo potopení lamače blokády Alsterufer, přepravujícího přes 300 tun vzácného wolframu z Japonska do Německa (podle některých pramenů přepravovalo plavidlo zejména kaučuk, pozn. red.). Letci této perutě úspěšně zaútočili i na lamače blokád Himalaya, který poškodili, a na křižník Prinz Eugen, jenž byl pravděpodobně zasažen,“ hodnotí celkovou operační činnost 311. perutě za druhé světové války britské Muzeum RAF.
V květnu roku 1943 byla 311. peruť z bojových operací dočasně vyňata, aby se její muži přeškolili z Wellingtonů na výkonnější bombardéry Consolidated Liberator. To byly čtyřmotorové americké letouny, vyvinuté společností Consolidated Aircraft ze San Diega v Kalifornii, které vyráběla mimo jiné slavná firma Ford Motor Company.
Náročné přeškolení na nové typy strojů trvalo zhruba tři měsíce. Koncem srpna 1943 odstartovali letci 311. perutě s těmito moderními letadly k prvním bojovým operacím.
Konec Vildy Jakše
První operační let odstartoval 21. srpna 1943. Dva nové Liberatory 311. perutě vyrazily hlídkovat nad Biskajský záliv. Jeden z letounů pilotoval osobně velitel perutě Jindřich Breitcetl, zkušený pilot, který byl do této funkce jmenován v únoru toho roku.
Na palubě měl i jednoho mimořádného českého sportovce: boxera Vildu Jakše, mistra republiky ve střední váze a prvního československého boxera, který se dostal do finálového zápasu o titul mistra světa.
Český boxer a zadní střelec 311. bombardovací perutě Vilda Jakš (na snímku v roce 1935)Z protektorátu se Jakš dostal v roce 1940 na základě fingovaného pozvání k neexistujícímu zápasu do Itálie. Odtamtud pláchl do Francie a po jejím pádu se podobně jako jiní českoslovenští vojáci dostal na britské ostrovy. S 311. bombardovací perutí startoval coby střelec hned od jejích prvních operačních letů v září 1940. V červenci 1941 ale s létáním skončil a přešel na pozici zbrojního instruktora.
V červnu 1943 se však k peruti, jež se právě přeškolovala na nové letouny, vrátil. Byl i v Anglii známou osobností a jako takový se také občas dostával do řečí. Vyčítali mu, že si našel „zašívárnu“ na zemi, což těžce nesl, i když se mu zpátky do vzduchu nechtělo.
„Říkal mi, že si udělá několik letů, aby mu nikdo nemohl vyčítat, že nebojoval. Mezi jiným mi prozradil, že má z létání strach. ‚Víte, pane kapitáne, mě kdybyste postavil do ringu přímo proti Carnerovi, tak do toho pudu hlava nehlava, i když budu vědět, že dostanu napráskáno. Ale do tý mašiny, i když vím, že to je moc pěkný, se mi nechce. Já vám to řeknu upřímně, já mám vopravdu strach a nevím z čeho‘,“ vzpomínal na Vildova slova pronesená krátce před posledním letem radiotelegrafista Miroslav Vild ve své knize Osud byl mým přítelem.
V Breitcetlově letadle zaujal Jakš svou obvyklou pozici zadního střelce. A naneštěstí se ukázalo, že jeho předtucha byla správná. Liberator se z hlídky nad Biskajským zálivem už nikdy nevrátil. Pravděpodobně jej sestřelili němečtí stíhači (letouny Messerschmitt Bf 110G-2) u ostrovů Scilly. Zahynula celá posádka, jejímiž členy byli kromě Jakše a Breitcetla ještě František Fencl, Eduard Pavelka, Emilián Mrázek, Michal Pizur (v některých zdrojích uváděn jako Pizúr), Josef Felkl a Jozef Halada. Jejich těla nebyla nikdy nalezena.
Katastrofa Musálkova stroje
Koncem 80. let minulého století proslavil Vildu Jakše film režiséra Jaroslava Soukupa Pěsti ve tmě, jenž se velmi volně inspiroval jeho osudy, díky čemuž začal být jeho nešťastný let častěji připomínán. V jeho stínu tak zůstaly další dvě neštěstí československých bombardovacích posádek, které bohužel takřka bezprostředně následovaly.
K jedné z nich došlo právě před 80 lety, v neděli 29. srpna 1943. Krátce po startu z letiště Beaulie (stejného, odkud startoval o osm dní dříve Breitcetl) se z nikdy nezjištěných příčin zřítil další stroj s československou posádkou, Liberator BZ775 velitele Adolfa Musálka.
Svinovský rodák Musálek byl absolventem vojenské letecké školy v Prostějově a letcem osmé československé letky ve Vyškově. Ani on se nesmířil s okupací Československa a krátce po vzniku Protektorátu Čechy a Morava opustil ilegálně jeho území, aby se v zahraničí zapojil do boje proti nacismu. V říjnu roku 1939 byl v Paříži odveden k letectvu coby délesloužící četař a po pádu Francie se v září 1940 přihlásil v britské RAF. Po dokončení přeškolovacího výcviku byl zařazen k 311. peruti. „V Anglii nalétal 53 bombardovacích letů,“ připomíná město Ostrava, které se k Musálkovi hlásí proto, že před válkou bydlel v jeho obvodu Martinov.
Proč stroj spadl, se nikdy nezjistilo. Následky však byly stejně tragické jako v případě Breitcetlova letounu. Zahynulo všech osm členů posádky, jimiž byli kromě Musálka ještě Václav Blahna, Stanislav Jelínek, Bruno Babš, Jiří Rubín, Hanuš Polák, Eduard Blaháček a Miroslav Čtvrtlík. Mrtvé 1. září 1943 pohřbili na vojenském hřbitově Commonwealth War Graves v Brookwoodu nedaleko Londýna, představujícím největší vojenský hřbitov v Británii.
Třetí neštěstí: Zahynul i Němec bojující po boku Čechů
Nenasytná smrtka ale stále ještě nedala pokoj. Pouhý den po katastrofě Musálkova letadla došlo ke třetímu neštěstí, jež bohužel to předchozí nemálo připomínalo.
V pondělí 30. srpna vzlétl z Beaulie další Liberator s československou posádkou, konkrétně Liberator BZ785 pilotovaný seržantem Josefem Fišerou. Podle stránek Free Czechoslovak Air Force šlo v tomto případě o výcvikový let, při němž měla posádka trénovat únik při pronásledování.
Vzlet prý byl normální, ale po několika minutách letu se stroj dostal do příliš ostré levé zatáčky (pravděpodobně v důsledku nácviku únikového manévru), po níž sklouzl po křídle do vývrtky a v 15.42 se zřítil do lesa. Všichni na palubě zahynuli: kromě Fišery byli ostatními členy posádky poručík Emil Palichleb a seržanti Josef Bittner, Zdeněk Řezáč, Emil Szeliga a Theodor Schwarz.
Poslední jmenovaný stojí za zvláštní zmínku, protože Schwarz, působící v pozici předního palubního střelce, byl jedním z pouhých dvou etnických Němců sloužících za války u československého letectva. Narodil se v západočeském Sokolově, a třebaže byl německé národnosti, zapojil se do boje proti fašismu.
Podle stránek Free Czechoslovak Air Force stála za neštěstím kromě chybné pilotáže pravděpodobně přílišné zatížení letounu. „Letadlo zjevně překročilo stanovené limity celkové normální hmotnosti,“ uvádí web.
Také v tomto případě byli zemřelí letci pochováni na vojenském hřbitově v Brookwoodu.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
