Její tvář si stále dokáže vybavit do nejmenšího detailu. Přesto, že ji viděl před 55 lety. A kdykoliv se mu teď zjeví před očima, společně s tím obrazem se mu vrátí deprese - a vzpomínky na nejděsivější dvě hodiny jeho života. V říjnu 1966 bylo Jeffu Edwardsovi osm let. V pátek 20. října 1966 zamířil společně s ostatními dětmi do základní školy Pantglas v malé vesnici Aberfan ve Walesu, kde i s rodiči bydlel.

Měl to být školní den, jako každý jiný. Děti byly možná trochu nepozornější, protože jim doslova za pár hodin měly začít podzimní prázdniny. První vyučovací hodinou toho dne byla pro Jeffa a jeho spolužáky matematika. Učitel však ještě ani nestihl zahájit výklad, když se ozval podivný hlasitý rachot. „Myslel jsem si, že je to bouřka," vzpomínal Jeff Edwards později. Nebyla.

Na školu plnou dětí se v tu chvíli řítila lavina zeminy, bahna a důlního odpadu, vážící kolem 150 tisíc tun. Utrhla se z léta vršené haldy odpadu z hlubinné těžby v černouhelném dole nad obcí. Masa za pár sekund budovu školy i osmnáct dalších stavení v jejím okolí prakticky srovnala se zemí. Suť a zemina, které školu zavalily, se tyčily do výšky deseti metrů. Jeff i ostatní děti se ocitly pod nánosy půdy. „Slyšel jsem lidi křičet, ale nemohl jsem se pohnout, protože mi na břiše ležel stůl a také suť ze střechy školy. Na levém rameni mi spočívala hlava mrtvého děvčete," popsal děsivé chvíle Jeff Edwards.

Osmiletý chlapec čekal zraněný a v temnotě na záchranu dlouhé dvě hodiny. Dýchalo se mu stále hůř a hůř. „Výkřiky, které jsem zpočátku slyšel, postupně utichaly. Lidé byli pohřbeni zaživa a nemohli dýchat," řekl později. Jediným člověkem nablízku byla mrtvá dívenka. Její obličej se mu navždy vryl do paměti.

Dvě hodiny po pádu haldy si záchranáři mezi troskami všimli Jeffových světlých vlasů a vytáhli ho ven. Stal se posledním člověkem, kterého dostali z hromady suti živého. V Aberfanu toho dne zemřelo celkem 144 lidí, z toho 116 dětí. A jméno této drobné vesnice se krvavým písmem zapsalo ho britské historie jako jedna z největších tragédií ve dvacátém století. Přeživší dodnes pronásledují děsivé vzpomínky. A také trpká pachuť - za neštěstí nebyl nikdy nikdo potrestán.

Časovaná bomba

První dějství přírodní katastrofy se začalo odehrávat už o mnoho let dříve. Nad Aberfanem se nacházel jeden z mnoha velšských hlubinných dolů na černé uhlí a většina obyvatel vesnice v něm pracovala. Hlušinu, tedy materiál, který je vytěžen během hlubinné těžby jako nezužitkovatelný, ukládali pracovníci dolu na haldy na kopce nad vesnicí.

Na úbočí nad Aberfanem se haldy vršily několik let, a některým lidem postupně začínalo být jasné, že mohou představovat pro obyvatele vesnice hrozbu. Jejich upozornění ale všichni ignorovali. A to přesto, že se halda číslo sedm tyčila přímo nad základní školou. A také přesto, že odborníci na těžbu i zástupci obecní rady sepsali petice, v nichž tvrdili, že se důlní výsypka nebezpečně posouvá směrem k obci. „Halda je tak nestabilní, že se obávám, že v zimě ani v období silného deště nevydrží na svém místě," stálo třeba v dopise odborníků z roku 1963, celé tři roky před tragédii.

Národní korporace National Coal Board, která měla důl u Aberfanu na starosti, na petice nikdy nezareagovala, stejně tak nevyslyšela prosby, aby byla základní škola přesunuta jinam. Haldy nadále rostly a zástupci korporace se dokonce údajně snažili zastrašit lidi, kteří si dovolili na situaci upozornit. „Podle zjištění BBC hrozili, že pokud bude povyk kolem hald pokračovat, důl se uzavře," zmiňuje web muzea Smithsonian. A uzavření dolu si nikdo nepřál - většina obyvatel Aberfanu byli horníci.

To, před čím zástupci National Coal Board zavírali oči, byla skutečná časovaná bomba. Haldy podemílaly proudy podzemní vody, čímž činily masu zeminy silně nestabilní. A v polovině října 1966 oblast zasáhl hustý déšť, trvající několik dnů. Hodiny do tragédie se začaly odpočítávat.

Děsivý rachot. A pak ještě děsivější ticho

V pátek 20. října 1966 ráno také pršelo. Aberfanské děti směřovaly do školy ulicemi vesnice, která byla ponořena do šedivé mlhy. Netušily, že více než polovina z nich jde vstříc smrti. Stále ještě byl čas je zachránit, zabránilo tomu ale několik náhod. „Pracovníci dolu si už v půl osmé ráno všimli, že se halda číslo sedm začíná pomalu sesouvat z úbočí kopce," připomíná server muzea Smithsonian. Jenže lidem v obci to vědět nedali. Telefon do vesnice totiž ten den nefungoval.

Děti dorazily do školy a začaly se chystat na vyučování. Kolem deváté hodiny si zaměstnanci dolu uvědomili, že halda už je posunutá o celé tři metry, a tak vyrazili dolů do Aberfanu, aby o tom podali místním hlášení. Už to ale nestihli. Bylo přesně 9.14, když se masa zeminy utrhla a za pár sekund zřítila na základní školu Pantglas a přilehlé domy. „V jednu chvíli jsem byl malým klukem, který se těšil na prázdniny a čekal, až mu začne další vyučovací hodina. A v tu další mi na rameni ležela smrt. Musel jsem velmi, velmi rychle dospět. Můj život se úplně změnil," řekl Jeff Edwards BBC.

Rachot, který způsobila řítící se halda, byl slyšet široko daleko. Nikoho ale v první chvíli nenapadlo, co se opravdu stalo. Ani ty, na které se masa zeminy řítila. Třeba Jeff Edwards blížící se hluk považoval za hřmění. Jeho spolužák Gerald Kirwan, který rovněž přežil, zvuk přirovnal k letadlu.

Když se děti podívaly do oken, kde uviděly, jak se na ně řítí hlína, bylo na útěk pozdě. „Pamatuji si, že jsem otočila hlavou a uviděla jsem tu černou masu. Pokusila jsem se vstát a utíkat ke dveřím. A pak přišel blackout. Všichni jako by přimrzli na svých židlích," vzpomínala Gaynor Madgwicková, další z dětí z Jeffovy třídy.

Vše trvalo jen pár minut. Pak hučení přestalo. Škola Pantglas a její žáci i učitelé byli pohřbeni pod metry zeminy. „Půda z haldy prolomila zdi čtyř učeben a jejich osazenstvo uvěznila v sypké pasti. Bezprostředně poté podle pamětníků rachot vystřídalo děsivé ticho," píše web muzea Smithsonian.

| Video: Youtube

Ruka mého bratra

Když si místní uvědomili, co se stalo, okamžitě přivolali pomoc. Na místo vyrazili nejen záchranáři, pomáhat začali i horníci z dolů a všichni obyvatelé vesnice. Rozsah katastrofy byl ohromný a doživotně poznamenal nejen ty, které postihla, ale také ty, kteří jim přijeli na pomoc.

Pod nánosy suti a zeminy bojovaly děti, které přežily samotný sesuv, o každý nádech, o víru, že jim někdo přijde pomoct. Nahoře nad sutí zoufalí záchranáři a rodiče dětí kopali v naději, že se jim povede školáky vytáhnout ven živé. A s hrůzou přihlíželi vytahování bezvládných dětských těl.

Záchranné práce nebyly jednoduché. Po deštích předchozích dní bylo všude mokro, a to společně s hlínou vytvářelo hrozivou kombinaci. „Už tak strašnou situaci ještě zhoršovaly trosky budovy školy a voda, která vytékala z prasklých potrubí," nastiňuje web muzea Smithsonian.

Děti, které se podařilo ze sutin vytáhnout živé, později vzpomínaly, jak nejdříve všude kolem slyšely křik. „Nepamatuji si, jak mě zasáhla suť, ale když jsem se vzbudila, byla jsem v zadní části toho, co bylo naší třídou. Nekřičela jsem, byla jsem v šoku a jen jsem tam ležela," popsala Gaynor Madgwicková.

I když jí tehdy bylo pouhých osm let, podle jejích slov jí rychle došlo, že děti, které ležely kolem a nehýbaly se, byly mrtvé. „I jako dítě víte, jak vypadá smrt.

Gaynor ze sutin vytáhli živou, její dva sourozenci, kteří docházeli do vedlejších tříd, ale ten den zemřeli. „Jasně si pamatuji, že kousek ode mě trčela ze zdi z vedlejší třídy dětská ruka. Jen tak tam visela. Nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem ji chytila, pevně jsem se jí držela a přála si, ať se pohne. Když se na tu scénu dívám s odstupem a s vědomím, že ve vedlejší třídě zemřel můj bratr, tak v srdci chovám naději, že ruka toho dítěte, kterou jsem držela, možná byla jeho. K této myšlence se upínám, poskytuje mi útěchu," řekla Gaynor u příležitosti pětapadesátého výročí katastrofy pro BBC.

Bylo to mé dítě

Šrámy na duši si odnesli i všichni ti, kdo se účastnili záchranných prací. Hrabali se v hlíně a v lidských řetězech si pak podávali přeživší děti i mrtvá těla. Jednou z prvních, kteří dorazili na místo, byla tehdy jednadvacetiletá policistka Yvonne Priceová. „Nadřízený na místě mi řekl, že pokud se mě někdo bude ptát, tak nemocnice je ve třídě, co zůstala stát, a márnice v místní kapli. A já se začala smát. Myslela jsem, že to byl vtip. Prostě jsem se jen smála, nemohla jsem to celé pochopit. A pak začali vynášet ze suti dětská těla. Podávali si je na nosítkách přes okno," popsala Priceová pro server Wales Online, který před pěti lety, půl století po katastrofě, shromáždil výpovědi přeživších a svědků.

Priceová dodnes neviděla jediný dokument o katastrofě v Aberfanu a také již více než čtyři desetiletí do vesnice nevkročila. Nemůže. „Přímo z toho dne si nejvíce pamatuji dvě věci, které mě skutečně zasáhly. Jednak jedno dítě - to poslední, které se nám podařilo ze suti vytáhnout živé. Pamatuji si, že jen kňučelo, tak jako pes, když ho něco bolí. Věděla jsem, že dítě vydává ten zvuk, protože už nemá dost sil, aby plakalo. A ta druhá scéna - krátce poté, co jsme začali vytahovat mrtvé děti, v lidském řetězu podával nosítka i jeden horník. Na jedno z dětí se zadíval a pak nosítka poslal dál. Potom se ke mě otočil a řekl: To bylo moje dítě. A pokračoval v práci. Statečnost těch lidí byla neuvěřitelná," řekla Priceová.

Do Aberfanu vyrazil pomáhat také tehdy třiadvacetiletý medik, profesor Sir Mansel Aylward. „Až donedávna jsem o tom nemohl mluvit. Všechny ty mrtvé děti, co jsme našli, byly u svých lavic zasypané bahnem a zjevně byly udušené. Také učitel byl mrtvý. Zdálo se, jakoby stál před dětmi a měl roztažené ruce, jakoby se je pokoušel ochránit," vzpomínal lékař pro BBC.

Několik učitelů a zaměstnanců školy se opravdu v sekundách, kdy se na budovu valila masa vytěženého odpadu, snažilo žáky zachránit. „Mého otce našli s několika dětmi v náručí. Děti zřejmě vystrašeně běžely k němu a on je objal, aby je chránil, ale ta masa je všechny pohřbila. Všichni žáci z otcovy třídy zemřeli, a můj táta s nimi," uvedl pro Wales Online Philip Beynon, syn učitele Davida Beynona.

Hrdinkou se stala také pracovnice školní jídelny Nansi Williamsová. „Obětovala svůj život, když vlastním tělem ochraňovala děti před řítící se masou. Pět dětí, které byly s ní přežilo, ona ne," připomíná web muzea Smithsonian.

Čekání v dešti

Poslední živé dítě, které bylo vytaženo z trosek, byl krátce po jedenácté hodině již zmiňovaný Jeff Edwards. Sanitky už v tu dobu vesnici opouštěly, záchranáři totiž nevěřili, že ještě někdo přežil. „Ale i pak šokovaní rodiče, horníci, policisté, hasiči a dobrovolníci pokračovali v prohledávání sutin. Dlouho poté, co naposledy slyšeli z trosek pláč nějakého dítěte. Reportérka Alix Palmerová, která přijela na místo neštěstí o den později, napsala v dopisu své matce: Muži, kteří začali kopat o půl desáté ráno předchozího dne, ještě stále při mém příjezdu pracovali. Trička měli dolu a jejich těla se potila, navzdory chladu, který panoval," uvádí web muzea Smithsonian.

Bilance byla děsivá. Lavina bláta a suti zabila celkem 144 lidí, z toho 116 dětí. Kromě školy lidé umírali i ve svých domovech, masa smetla i stavení kolem školní budovy. Nejmladší oběti sesuvu haldy byly tři měsíce, nejstarší 82 let.

Poslední oběť byla identifikovaná až patnáct dní po katastrofě. „Dobrovolníci z tváří mrtvých dětí utřeli bahno, zabalili je do přikrývek. Ke každému tělu napsali popis a přiložili věci, které u něj byly nalezeny. Rodiče před kaplí v hustém dešti vytvořili zástup," nastiňuje BBC.

Detektiv Charles Nunn byl pověřený evidencí mrtvých. Kdykoliv někdo identifikoval tělo, bylo jeho úkolem zapsat to. „Nunn nejdříve musel prohledat kapsy mrtvých dětí. Snažil se najít třeba kapesníky, sladkosti, jednoduše cokoliv, co by usnadnilo identifikaci. Rodiče kráčeli mezi řadami mrtvol, položených na kostelních lavicích, a zvedali přikrývky zakrývající těla jednu po druhé, dokud nespatřili známou tvář. Ti, jejichž děti ještě nebyly nalezeny, opakovali tento rituál několik dní. Odcházeli z kaple, a pak se znovu v dešti postavili do fronty," píše web muzea Smithsonian.

Podobně na tyto hrozné chvíle vzpomínal pro server Wales Online i tehdejší aberfanský duchovní Irving Penberthy. „Některé z otců těch dětí jsem znal. A šel jsem do kaple společně s nimi. Zakrytá tělíčka ležela na kostelních lavicích. Umíte si to představit? A otcové těch dětí - byli to hlavně otcové, samozřejmě ne matky - jen chodili kolem a zvedali deky. A ten šok, když konečně našli vlastní dítě, to bylo strašné. Pak jsme společně plakali," řekl Penberthy.

Od aberfanských dětí. Těch, co přežily

Události v Aberfanu se okamžitě staly celonárodní tragédii. A také jedním z nejtěžších okamžiků vlády královny Alžběty II. „Navzdory ohromnému rozsahu tragédie královna v první chvíli odmítla jet do Aberfanu. Vysloužila si tím velkou kritiku. Nejdříve na formální návštěvu vesnice vyslala pouze svého manžela, prince Philipa. Osobně tam nakonec dorazila osm dní po tragédií, aby osobně viděla škody a promluvila s pozůstalými," přibližuje server History.

Její návštěva nakonec byla velmi emotivní. Pohnutí, které na místě královna projevila, bylo velké a zejména extrémně nezvyklé. „Ve tváři se jí zračil opravdový smutek, což byl pro obvykle stoickou panovnici velmi netypický projev," zmiňuje server History s odvoláním životopisce Roberta Laceyho.

V roce 2002 se královna podle některých zdrojů vyjádřila, že rozhodnutí nejen do Aberfanu okamžitě, ale až se zpožděním, lituje nejvíce z celé doby své vlády. Do velšské vesnice se pak vrátila ještě třikrát. „Vzpomínkové akce po půl století od tragédie se panovnice účastnit nemohla, na místě její odkaz přečetl princ Charles. Mimo jiné v něm zaznělo, že když královna v roce 1966 přijela do Aberfanu, jako vždy dostala od jednoho z dětí kytičku. Na této však bylo přilepeno srdcervoucí věnování: Od zbývajících aberfanských dětí," píše web muzea Smithsonian.

Bez trestu

Přesto, že celý svět byl šokován aberfanskou tragédii, nikdy nikdo nebyl hnán k zodpovědnosti. Přeživší a pozůstalé to dodnes trápí. Komise, která byla pověřena vyšetřováním katastrofy, zveřejnila svá zjištění v srpnu 1967. V závěrečné zprávě uvedla, že za tragédii je odpovědná korporace National Coal Board. „Katastrofa v Aberfanu je děsivým příběhem o neschopnosti mnoha mužů pověřených úkoly, pro které byli naprosto neschopní a o neuposlechnutí jasných varování," stálo ve zprávě.

Přesto konkrétní lidé nikdy nebyli hnáni k soudu, a to ani v situaci, kdy existovalo množství důkazů o tom, že vedení korporace ignorovalo varování o možném zhroucení haldy. Předseda National Coal Board, lord Alfred Robens, dokonce odmítl připustit, že by společnost cokoliv zanedbala. Neštěstí svaloval na předtím údajně neznámý proud vody, který musel podemlít vrcholek haldy.

Popírání ze strany korporace a propojení jejího vedení na tehdejší politické představitele státu dokonce zašlo tak daleko, že v Londýně vydávané noviny o tragédii psaly značně zkresleně. A korporace National Coal Board navíc odmítla proplatit škody. Pozůstalým pak nabídla jako odškodnění směšnou sumu padesát liber.

Na rekonstrukční práce nakonec přispěli lidé z celého světa. „Záběry z Aberfanu podnítily celosvětovou solidaritu a v měsících po katastrofě dárci přispěli 1,75 milionu liber (dnes by šlo o částku přibližně 20 milionů liber, pozn. red.). Většina z těchto peněz se však nikdy nedostala přímo k rodinám zasaženým tragédii. Suma 150 tisíc liber směřovala k odstranění zbývajících hald nad Aberfanem, což korporace National Coal Board rovněž odmítla zaplatit," shrnuje server muzea Smithsonian.