Kliknutím zvětšíteVznik inkvizice ovlivnil ve 12. století vzestup tzv. heretických hnutí, tedy menšinových myšlenkových náboženských směrů odklánějících se věrouky oficiální katolické církve. Ta v nich viděla ohrožení své autority i samotného křesťanského učení a rozhodla se je potírat coby kriminální činnost.
K jejich vyšetřování byly zřizovány právě inkviziční soudy, jež byly zprvu biskupské, ale s tím, jak heretická hnutí v druhé polovině 12. století sílila (zejména valdenské a dále katarské či albigenské hnutí, jež se objevily na jihu Francie a na severu Španělska), přestávala biskupská inkvizice stačit.
Začátkem 13. století tak vznikla inkvizice papežská, jejíž ustavení se pojí se jmény dvou papežů, Řehoře IX. a jeho nepřímého následníka Inocence IV. (mezi pontifikáty obou těchto mužů zastával krátce papežský úřad ještě Celestýn IV., ten však pobyl na papežském stolci pouhých 17 dní).
Řehoř IX. před 790 lety, v dubnu roku 1232, inkviziční soudy ustavil - a Inocenc IV. jim svou bulou Ad extirpanda, vyhlášenou právě před 770 lety, povolil torturu neboli mučení či právo útrpné jako způsob výslechu. Zároveň však stanovil pravidla pro její používání: tortura podle buly nesměla způsobit ztrátu končetiny nebo smrt, směla se použít jenom jednou a inkvizitor k ní mohl přikročit teprve tehdy, pokud měl proti obviněným i jiné důkazy, jež považoval za spolehlivé.
Na počátku byla vražda
Bezprostředním důvodem k vydání této buly byla předchozí vražda Petra Veronského, italského dominikána a inkvizitora pro oblast Milánska, jenž se ve svých kázáních rovněž zaměřoval na potírání „herezí“, šířených podle jeho přesvědčení albigenskými a valdenskými kacíři. Zveřejnění papežského dokumentu předcházel tento zločin jen o měsíc a několik dní.
Petr Veronský si coby kazatel, papežský vyslanec a převor dominikánského konventu dobyl v severní a střední Itálii značnou popularitu a pro albigenské začal být nebezpečný.
„Byl si vědom toho, že na něj byli najati vrahové a zmínil se o tom i v kázání s dodatkem, že mu nemohou více prospět, než když mu poskytnou možnost pro víru v Krista obětovat život,“ píše se o něm v katolických životopisech svatých.
Brzy se dočkal. Nájemní vrazi si na něj počkali v sobotu 6. dubna 1252, když se vracel ještě s jedním řeholníkem jménem Dominik z Coma do Milána. První ze dvou útočníků ho udeřil sekerou do hlavy, druhý ho probodl dýkou. Pobodán byl i Dominik, jenž údajně zemřel až po několika dnech.
Petrova smrt Inocence pobouřila, protože italský kazatel patřil mezi jeho oblíbence. Začal proto okamžitě připravovat jeho svatořečení a současně nechal vydat zmíněnou bulu, která mu umožňovala s italskými heretiky zatočit. V dokumentu je označil za „vrahy duší a také lupiče Božích svátostí a křesťanské víry…“ a stanovil, že „musí být donuceni – stejně jako zloději a bandité –, aby přiznali své chyby a obvinili ostatní“. Právě k tomu mělo se všemi výše uvedenými omezeními sloužit jejich mučení.
Mrtvý Petr byl mezitím pohřben v kostele svatého Eustorgia v Miláně a o místu jeho posledního odpočinku se rychle rozneslo, že se v něm dějí zázraky. Pouhý rok po své smrti, tedy v roce 1253, byl Petr papežem Inocencem IV. kanonizován.
Nástroj určený ke zneužití
Bula už mezitím žila svým vlastním životem. Přestože byla původně adresována jen několika provinciím v severní a střední Itálii, konkrétně Lombardii, Benátsku a Emilii-Romagna, jež Inocenc považoval za centrum albigenského heretického hnutí, brzy se rozšířila do celého křesťanského světa.
Významný podíl na tom měla zřejmě skutečnost, že dokument neupravoval jen pravidla pro mučení kacířů, ale také pro konfiskaci a následné přerozdělení jejich majetku. A naložil s touto otázkou podobně jako s torturou: na jedné straně sice stanovil pro vynášení konfiskačních rozsudků přísné podmínky (inkviziční tribunál nesměl vynést takový rozsudek bez souhlasu místního biskupa), na druhé ale vytvořil podmínky pro to, aby si inkvizitoři a stát mohli v případě, že rozsudek o konfiskaci přece jen padne, zabavený majetek rozdělit. Tím ovšem významně posílil motivaci soudců odhalovat kacíře nikoli z principiálních, ale i ze svých vlastních zištných důvodů. A protože ani státy nezůstaly škodné, stala se bula rychle populární v dalších a dalších zemích.
Byla by však asi chyba nahlížet na Inocence IV. jako na někoho, kdo z osobní pomsty zavedl při výsleších útrpné právo a ještě k tomu pobízel finanční zainteresovaností soudce, aby ho používali - k používání mučení při výsleších docházelo prokazatelně už dřív a papež, i když jej svou bulou legitimizoval, se na druhé straně mohl snažit jejím vydáním i o to, zabránit největším excesům, jež tuto praxi provázely. Stejně tak konfiskace majetku odsouzených se asi snažil spíše omezit než usnadnit.
Na druhé straně zůstává faktem, že Ad extirpanda učinila z mučení i konfiskací zákonný a legitimní nástroj moci - a že tento nástroj byl v následujících staletích nesčetněkrát zneužit a mnohokrát vedl k nespravedlivému odsouzení zcela nevinných lidí.
V této souvislosti stojí za zmínku, že byť se Inocenc IV. v bule soustředil na potírání rozličných heretických skupin, žádnou z nich vlastně výslovně nejmenoval. „Slova katarský, valdenský, albigenský a podobná se v bule nikdy nevyskytují; ačkoli papež vytváří inkvizitory a instruuje je, jak hledat kacíře, nedává jim ani tu nejmenší nápovědu, jak identifikovat svou kořist… Stručně řečeno, bula nenavrhuje žádnou normu, jejíž pomocí by se rozhodovalo, koho zatknout a koho nechat na pokoji. Biskup dané diecéze, jenž se tímto dekretem stává všemohoucí, může, aniž by porušil jejího ducha nebo literu, zatknout a uvěznit kohokoli ve své jurisdikci,“ upozorňuje kriticky na úskalí papežova kroku studie o této bule.
Inkvizice používající mučení nefungovala jako vyšetřující orgán, který by zjišťoval, zda k nějakému zločinu vůbec došlo, ani jako soudní porota, která by rozhodovala o vině či nevině, ale automaticky nahlížela na každého jako na viníka a mučením si jen vynucovala jeho přiznání. Svým způsobem se tak dá říci, že vydání Ad extirpanda dokonale naplnilo význam rčení: cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.
11
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
