Kliknutím zvětšíteNa přelomu let 1932 a 1933 už ovládala Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP), založená Adolfem Hitlerem, většinu klíčových pozic v německé vládě. Dosavadní prezident Paul von Hindenburg sice Hitlera ještě porazil v prezidentských volbách, jinak však neměl manévrovací prostor a 30. ledna 1933 musel svého mocichtivého soka jmenovat novým říšským kancléřem.
Jen o den později, 31. ledna 1933, pak Hitler vypsal nové volby, aby posílil svou pozici také v Říšském sněmu, kde NSDAP dosud neměla většinu. Její získání by nacistům umožnilo vládnout bez opozice a bez nutnosti domlouvat kompromisy v rámci koaličních vlád.
Hrůzně systematická cesta k moci
Pak už Hitler postupoval systematicky krok za krokem. 27. února 1933 vzplanul Reichstag, tedy budova Říšského sněmu. Jako údajný pachatel byl záhy zatčen mladý nizozemský komunista Van der Lubbe a nacisté vytvořili kolem jeho zatčení atmosféru hysterie, která jim pomohla vyvolat nenávist lidí zejména vůči německým komunistům, jež v té době Hitler považoval za své hlavní soupeře a konkurenty.
Den po požáru, 28. února 1933, podepsal Hindenburg v obavě před údajným komunistickým povstáním, jímž nacisté strašili, takzvané Nařízení říšského prezidenta k ochraně národa a státu, známé jako Reichstagsbrandnotverordnung. Pozastavovalo demokratické aspekty Výmarské republiky a poskytovalo nacistům zdánlivě právní podklad pro brutální pošlapávání občanských práv.
„Byla omezena svoboda vyjadřování, shromažďovaní a sdružování, listovní tajemství, mohly být uskutečňovány domovní prohlídky bez soudního příkazu a konfiskován majetek. Reichstagsbrandnotverordnung vytvořil základ pro zatýkání kandidátů ostatních politických stran před nadcházejícími volbami a pro první velkou vlnu represí proti politickým odpůrcům nacistů v Německu,“ uvádí web Holocaust.cz.
Veřejné pálení tzv. neněmeckých knih, zorganizované nacisty dne 10. května 1933. Člen SA hází zabavené knihy do ohně na berlínském Opernplatzu (Náměstí Opery)
V této atmosféře strachu a útlaku se konaly 5. března volby, jichž se zúčastnilo 89 procent voličů. Nacisté získali 43,9 procenta hlasů, čímž sice zlepšili svůj výsledek oproti předchozím listopadovým volbám o 10 procent, ale stále neměli v říšském sněmu většinu. A tak ještě přitvrdili.
Už v březnu 1933 vznikl také první koncentrační tábor na území Německa, jenž byl vybudován poblíž města Dachau. Tento tábor nebyl ještě určen pro Židy, ale pro Němce – konkrétně pro politické odpůrce vládnoucí strany. Tábor byl otevřen 20. března, tedy pouhé tři dny předtím, než Hitler navrhl Říšskému sněmu další právní normu směřující k jeho úplnému uchopení moci: zmocňovací zákon vytvářející podmínky pro diktátorskou vládu pomocí dekretů, nikoli formou schvalování zákonů v parlamentu.
Atmosféra strachu znovu zafungovala i proto, že řada Hitlerových politických protivníků už v Dachau skončila. Den po předložení návrhu byl nový zákon schválen. V dubnu pak dala NSDAP poprvé jasně najevo, jak hodlá v nově budovaném státě naložit se Židy: 1. dubna zorganizovala celostátní bojkot židovských obchodů, na řadě míst byli Židé i veřejně ponižováni. Ještě týž měsíc zahájila svou zlověstnou činnost i nově ustavená tajná státní policie: pověstné gestapo.
První vězni koncentračního tábora Dachau, který vznikl v roce 1933. V počátcích zde byli vězněni němečtí političtí odpůrci nacismu
Na svátek Prvního máje se Hitler sice rád nechal vidět ve společnosti prezidenta Hindenburga i vicekancléře Franze von Papena, fakticky však už mohl vládnout sám pomocí dekretů. Zbýval poslední důležitý krok, aby faktický stav doplnila i legislativa: odstranit všechny ostatní strany z politického života.
Končíte, teď už tu budeme jenom my
Pro uchopení absolutní moci bylo stále ještě nutné vypořádat se s posledními zbytky parlamentní demokracie – s dosud existujícími politickými stranami.
Komunisty se Hitlerovi podařilo odstavit už zinscenovaným požárem Říšského sněmu, jako další byli na řadě sociální demokraté (Sozialdemokratische Partei Deutschlands, SPD). Po schválení zmocňovacího zákona jich byly desítky zatčeny, několik dalších uprchlo do exilu. Většina vedení se usadila v Praze.
Oslava 1. května, národního svátku práce, v Lustgartenu v Berlíně v roce 1933. Říšský prezident von Hindenburg a říšský kancléř Adolf Hitler jedou autem oslavit národní svátek práce v Lustgartenu, uvádí dobový popisek
Ti, kteří zůstali, se snažili ze všech sil si nacistickou stranu usmířit. 19. května hlasovalo těch několik poslanců SPD, kteří ještě nebyli ve vězení ani v exilu, pro Hitlerovo zahraničněpolitické prohlášení, že se vzdá útočných zbraní, pokud ostatní země udělají totéž. Také se veřejně distancovali od svých členů v zahraničí, kteří Hitlerovu politiku odsoudili.
„Bylo to k ničemu. Už během jara 1933 zabavila policie budovy, noviny a majetek SPD a dne 21. června označil ministr vnitra Wilhelm Frick sociálně demokratickou stranu za podvratnou a nepřátelskou vůči státu a nařídil na základě dekretu o požáru Říšského sněmu její rozpuštění. Všichni poslanci za SPD byli na státní i federální úrovni zbaveni svých křesel a všechna jednání i publikace SPD byly zakázány. Členové strany se ocitli na černé listině také v oblasti veřejných funkcí a státní služby,“ uvádí v knize Vzestup a pád třetí říše spisovatel William Shirer.
O tři týdny a dva dny později došlo na poslední zbytek parlamentního politického systému. Nacistická strana byla prohlášena za jedinou legální v Německu. Hrůzné politice a nesnášenlivosti už nic nestálo v cestě.
38
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
