Právě jsem dokončila svou obvyklou cestu do supermarketu i další běžné víkendové pochůzky, sedím v kavárně na aténském předměstí Neo Psychiko a všímám si stolu: židle a popelníky pokrývá něco, co vypadá jako prach.

Vane silný vítr, vysoké stromy se hrozivě kymácejí a sype se z nich listí a kousky kůry. Setřepávám si ze sukně šedý prášek, rozhlížím se po zdroji, a co bych asi mohla vidět jiného než mohutná mračna žlutého kouře stoupající nad Aténami směrem od hory Ymittos?

Tuto horu pokrývá jeden z posledních několika málo nedotčených lesů v blízkosti Atén, který vzdoruje útokům místních obyvatel, politiků a nenasytných stavebních firem. "Ach ne!" říkám si v duchu. "Už zase!"

 

 

Je to jen pár týdnů, co obyvatele Atén šokovalo úsilí hasičů udržet pod kontrolou plameny, které hrozily zachvátit jednu z posledních oblastí zeleně, jež nabízí Atéňanům možnost projít se v něčem, co připomíná přírodu.

Atény jsou totiž proslulé absencí městských parků a hlubokou láskou k betonovým prostranstvím, takže nevynechají jedinou příležitost rychle smést ze stolu jakékoliv návrhy na rozšíření zeleně v tomto kolotajícím městě a dát místo nich přednost dalšímu věžáku, vydělávajícímu obchodnímu centru nebo kancelářské budově.

Vezměme si například "uměleckého génia" Babise Vovose, stavebního krále severních Atén, který úspěšně zapudil návrhy na vybudování parku u jedné z nejrušnějších křižovatek na Alexandrově třídě nedaleko od centra Atén. Výsledkem je, že jsme se dočkali další nablýskané úlitby kapitalistickému světu.

Chtějí-li si milovníci přírody žijící a pracující v Aténách vychutnat bez nutnosti zdlouhavého cestování úžasnou přírodu, jíž se Řecko může pochlubit, mohou si vybrat v podstatě jen mezi horami Ymittos a Parnitha, které se táhnou kolem města. Obě přitom padly za oběť letošním ničivým požárům.

A tak bohužel nemohu říci, že mě nějak zvlášť překvapilo, když jsem opět spatřila ta úděsná mračna kouře stoupající nad Aténami. Vrátila jsem se domů a okamžitě si pustila televizi, abych zjistila, co je příčinou dusivého dýmu a prachu, o němž jsem už věděla, že je to ve skutečnosti popel, který se ve vrstvách snáší na můj kuchyňský stůl a čerstvě pověšené prádlo.

Zapnula jsem televizor a s hrůzou si uvědomila, že Řecko hoří. Požáry si už v té době vyžádaly téměř šedesát doložených obětí a mnoho dalších lidí se pohřešovalo, uprchlo nebo s hrůzou přihlíželo, jak jejich domy a půdu zachvacuje nelítostně běsnící oheň nesený silným větrem.

Záběry byly stejně šokující jako evidentní nezpůsobilost hasičů. Na všech obrázcích, které se nám míhaly před očima a podávaly svědectví z vesnic po celém ostrově Evia a Peloponéském poloostrově, jsem nenapočítala víc než pouhou hrstku hasičských vozů.

"Co se děje? Kde jsou požární sbory?" kladla jsem si otázku. Místo nich nám byl předkládán jeden záběr za druhým, na nichž místní obyvatelé od 18 do 80 let, vyzbrojení obyčejnými plastovými kbelíky, bezmocně cákali vodouna plameny šlehající stále výše a pohlcující vše, co jim stálo v cestě.

Celkový obraz pak podtrhovaly prostřihy na hysterické starousedlíky, kteří si drželi hlavy v dlaních a oplakávali, oč přišli nebo oč zanedlouho bezpochyby přijdou.

Mně osobně se řecká televize protiví a způsob prezentace zpravodajských reportáží i obludnost tragédie, s níž se celá země potýká, jen zvýraznily směšné počínání televizních stanic.

Krmily nás reportážemi, které obvykle vypadaly tak, že jsme na obrazovce viděli malé portréty nejrůznějších veřejných činitelů, kteří se mezi sebou zdlouhavě hašteřili nebo ještě častěji jen zkoprněle seděli, zatímco ve výřezu dál běžely záběry na Řecko lehající popelem. Velmi často se přitom donekonečna opakovaly stále tytéž obrázky.

Bleskové "zprávy" měly podobu rozhovorů s místními lidmi z nejrůznějších míst, kteří byli často zlomení a vždy hovořili hysterickým polokřikem, a různí reportéři nám sdělovali věci, které jsme na obrazovkách viděli sami: tedy že nám před očima mizí celé vesnice i úchvatná zalesněná krajina a není jim jak pomoci.

K dovršení všeho nám ještě v roce 2007, kdy je přístup na internet a k mapám otázkou pouhých několika kliknutí, znázorňoval rozsah požárů člověk držící pero nad papírovou mapou a bezelstně kroužkující vesnice! Bylo mi za tu stanici trapně.

V tomto jediném okamžiku jsem si připomněla, že Řecko, ve kterém žiji už 10 let, se v hloubi ani trochu nezměnilo, že se od svých evropských sousedů naučilo jen málo nebo vůbec nic a že má nulovou schopnost mobilizovat síly, i když se potýká s tragédií tak zdrcujících rozměrů.

Kde je infrastruktura, koordinace sil, plánování? Požáry přece odjakživa tvořily součást řeckého léta a něco mi říká, že to nebyl jen vítr, co z nich učinilo tak obrovské národní neštěstí. Projevy účasti, sliby a smutné tváře politiků nezachrání ani neobnoví životy ztracené v moři špatného řízení, nulového plánování a pochybených priorit.

Pro vládu je to tvrdé ponaučení - volby plánované na 16. září jsou již na obzoru a pro Řeky to bude dokonalá příležitost, jak dát najevo svůj názor.

Autorka je britská novinářka žijící 10 let v Aténách. Pracuje pro kulturní server GoCulture