V únoru roku 323 před Kristem nařídil tehdy dvaatřicetiletý legendární dobyvatel svým armádám, aby se připravily na pochod do Babylónu. Podle řeckého dějepisce Arriána z Nikomédie se Alexandr po překročení Tigridu setkal s Chaldejci, kteří ho varovali, aby do města nevstupoval, protože podle jejich bohů se mu takový krok stane osudným. Neměl se vydávat ani na západ, neboť pak by hleděl do zapadajícího slunce, představujícího symbol úpadku.

Chaldejci císaři doporučili, aby vstoupil do Babylónu Královskou branou v západní zdi, čímž by byl tváří obrácen k východu. Alexandr uposlechl jejich rady, ale nedokázal projít přes bažinatý terén…

Obraz z 19. století znázorňující římského císaře Elagabala, který pořádá hostinu.
Horší než Caligula. Císař Elagabalus se převlékal za ženy, řídil zvrhlé rituály

Po vstupu do města dlouho bujaře slavil. Po jedné noci strávené pitím dostal horečku, která se postupně zhoršovala. Po 10 dnech od svého onemocnění už nebyl schopen ani mluvit. Vojáci propadali nervozitě a dožadovali se pohledu na svého vůdce. Generálové Alexandrovy armády vyslovili s tímto požadavkem souhlas, a tak byl vstup ke králi odkryt a umírající Alexandr na svém lůžku namáhavě pozvedl pravou paži, aby kynul na pozdrav svým mužům, kteří pochodovali kolem s tváří obrácenou k němu.

O dva dny později zemřel. A začalo se řešit, co mladého ambiciózního vojevůdce zabilo.

Alexander Veliký a jeho dobývání území:

Zdroj: Youtube

Tato otázka zůstala nezodpovězena dodnes, mimo jiné proto, že nikdy neproběhla žádná pitva panovníkova těla (nebo se alespoň o ní nedochoval žádný záznam) a archeologové ani neznali přesné místo, kde byl Alexandr pohřben, takže nemohli prozkoumat žádné zbytky jeho ostatků. V tomto směru se teď ale prý něco mění.

Hrobka? Máme stopu

Aspoň je o tom přesvědčena řecká archeoložka Kalliopi Limneos-Papakostová, která před čtyřmi lety odkryla po několikaletém výzkumu starověkou římskou silnici v severoegyptském přístavu Alexandrie. Po dalších vykopávkách objevil její tým také základy velké budovy, jež se zdá být bývalou královskou čtvrtí. Právě v ní se má údajně nacházet hrobka slavného vládce.

„Poprvé v historii byly nalezeny původní základy Alexandrie. Naskočila mi husí kůže, když jsem to viděl,“ řekl tehdy časopisu National Geographic archeolog Fredrik Hiebert. 

Papakostová se věnuje vykopávkám spojeným s Alexandrem Velikým už více než dvě desítky let, její pátrání však dlouho k ničemu nevedlo. Po 14 letech marných vykopávek konečně narazila na první objev: mramorovou sochu Alexandra z období raného helénismu, jež je nyní vystavena v Národním muzeu v Alexandrii. „Byla to moje největší chvíle,“ popsala časopisu National Geographic před čtyřmi lety své pocity Papakostová.

Britský archeolog a egyptolog Howard Carter otevírá nejvnitřnější svatyni hrobky faraona Tutanchamona poblíž Luxoru v Egyptě. Schody vedoucí dolů do hrobky prý objevil jeden z Carterových nosičů vody
Před sto lety našli lidé Tutanchamonovu hrobku. Některé prý za to stihla kletba

Kdysi nejmocnější vládce veškerého známého světa Alexandr Veliký se stal makedonským králem už v pouhých dvaceti letech, roku 336 před naším letopočtem, když byl zavražděn jeho otec Filip II. V následujících dvanácti letech svého panování svrhl ambiciózní a dravý panovník každou říši, která se mu rozhodla postavit, včetně Persie a Egypta. Pak však přišla jeho záhadná a dodnes nevyjasněná smrt. A ani jeho ostatky nedošly klidu.

Podle Papakostové bylo Alexandrovo tělo pohřbeno původně v Memphisu v Egyptě, a poté právě v Alexandrii, kde byla jeho hrobka uctívána jako chrám boha. V roce 356 našeho letopočtu však zaplavila celé město vlna tsunami a po ní následovala ještě dlouhá éra zemětřesení a záplav vyvolaných stoupající hladinou moře, což je mimochodem nebezpečí, které ohrožuje Alexandrii dodnes. Obyvatelstvo Alexandrie z města uprchlo a na panovníkovu hrobku lidstvo zapomnělo.

Vědci považovali kostlivce od jezera Roopkund za pozůstatky poutníků, kteří před více než tisícem let zahynuli v bouři. Jenže to není tak jisté
Děsivá záhada jezera Roopkund: Himalájské pleso obklopují stovky lidských koster

Papakostová ale ne. Podle časopisu National Geographic strávila dlouhé roky studiem starověkých svazků a map Alexandrie, aby našla její polohu, přičemž využívala i počítačovou tomografii skenující různé zemní vrstvy. Objev starověké římské silnice a Alexandrovy sochy jí dopřál zažít pocit částečné satisfakce, blížící se například etapovému vítězství v pelotonu. Jenže do konce celého závodu je ještě daleko a každý objev je vykoupen tvrdým úsilím. 

Alexandr Veliký nabízí svou konkubínu Campaspe malíři ApellesoviAlexandr Veliký nabízí svou konkubínu Campaspe malíři ApellesoviZdroj: Wikimedia Commons, Gaetano Gandolfi, volné dílo

„Jsem šťastná, že jsem to nevzdala, když jsem poprvé narazila na vodu,“ připomněla novinářům jednu z nejtěžších chvil svého výzkumu Papakostová. Aby udržela archeologickou lokalitu dostatečně suchou pro pokračování ve vykopávkách a zabránila prosakování mořské vody, musela zkonstruovat propracovaný čerpadlový a hadicový systém, jenž vodu z průsaků zachytává a odvádí. Vědkyně stále pokračuje ve vykopávkách a doufá, že je na správné stopě.

Hrobka? To my máme stopu

Je ale třeba říci, že Papakostová není jedinou řeckou archeoložkou, jež tvrdí, že má jasné indicie o poloze Alexandrovy hrobky a zbývá jí jen málo, aby ji nalezla.

Druhou takovou zapálenou ženou je Leana Souvaltziová, archeoložka, jež se věnuje pátrání po Alexandrově hrobce již bezmála 40 let. Tato badatelka vsadila na hypotézu, že Alexandrovo tělo bylo uloženo v chrámu nejvyššího egyptského boha slunce Amona v egyptské oáze Siwa, protože Alexandr se nechal v Memphisu po porážce perského krále Daria a vyproštění Egypta z perské nadvlády prohlásit faraonem.

O povolení zahájit vykopávky v této oáze žádala Souvaltziová egyptskou vládu již v roce 1984, dočkala se ale až o několik let později. Když mohla konečně začít s prací, narazila po několika dnech kopání na velkolepou podzemní hrobku z helénské doby, o níž věřila, že může patřit Alexandrovi. Řecké archeoložce se podařilo odkrýt podzemní chodbu zdobenou lvími hlavami, reliéfem boha Amona a se starořeckými nápisy, vchod do chodby se sochami lvů a konečně na konci chodby i vstup do poslední pohřební komory, v níž doufala najít Alexandrovo tělo.

Čerokízský učenec a vynálezce Sequoyah na obrazu Henryho Inmana
Konec geniálního indiána Sequoyaha: Jeho hrob zůstává jednou z největších záhad

Ani Souvaltziová se ale potvrzení své teorie nedočkala. V té době se totiž psala bouřlivá 90. léta, Řecko odmítalo uznat legitimitu nově založeného státu Makedonie, vzniklého na troskách bývalé Jugoslávie, a vykopávky byly na základě přímé řecké intervence zastaveny. Poslední komora zůstala neotevřena.

Znovu se o ní začalo mluvit až v roce 2014, tedy plných třicet let poté, co řecká archeoložka začala o vykopávky v oáze poprvé usilovat. „Paní Souvaltziová stále bojuje o povolení pokračovat. Zasvětila tomuto projektu svůj život, investovala do něj vlastní peníze a vyjádřila hluboké znepokojení ohledně zachování památky, kterou ohrožuje eroze. Dnes tuto nádhernou hrobku, o níž se předpokládá, že patří Alexandru Velikému, hlídají v oáze Siwa egyptské úřady. Dovnitř nikdo nevstoupí a nikdo zatím nemá ani povolení vstoupit do poslední komory, která by mohla jednou provždy vyřešit jednu z největších záhad starověkého světa,“ uvedl před devíti lety titul Ancient Origins

Scéna zachycující údajnou Alexandrovu otravu. V horní části obrazu sedí Alexandr Veliký se svou královnou u prostřeného stolu, v dolní si strká ptačí pero do krku poté, co byl otrávenScéna zachycující údajnou Alexandrovu otravu. V horní části obrazu sedí Alexandr Veliký se svou královnou u prostřeného stolu, v dolní si strká ptačí pero do krku poté, co byl otrávenZdroj: Wikimedia Commons, neznámý vlámský umělec, Národní knihovna Walesu, volné dílo

Ještě v roce 2020 zůstávala tato situace nezměněna a Souvaltziová stále pokračovala ve svém úsilí o získání povolení k dalším vykopávkám. A poslední pohřební komora stále čekala na své otevření…

Možná ho zabila kýchavice

Protože k žádnému ostatku panovníkova těla se dosud nikdo neprokopal, zůstává otevřenou i otázka, na co vlastně tento největší starověký vládce a dobyvatel zemřel. Odborníci zvažovali různé hypotézy: úmyslná otrava, a tedy vražda, západonilská horečka, anebo zánět slinivky, který si mohl Alexandr přivodit sám svým nadměrným pitím. S dalšími možnými příčinami vojevůdcova skonu se opět přihlásilo v posledních letech hned několik vědců.

V roce 2014 se na tuto otázku zaměřil toxikolog z novozélandského Národního toxikologického centra Leo Schep, který odmítl teorii o úmyslné otravě: kdyby totiž Alexandra otrávili nějakým jedem, jako je například arsen, přišla by smrt podstatně rychleji, a ne až po 12 dnech od vypuknutí prvních příznaků.

Trosky srubu Alberta Johnsona. Srub oblehla Královská kanadská jízdní policie, která ho vyhodila do vzduchu dynamitem, Albert Johnson však i poté pokračoval v boji a pálil z díry pod troskami srubu
Šílenec Albert Johnson: Na svém děsivém útěku dokázal přežít i nemožné

Schep proto ve své práci, o níž tehdy informoval britský deník Independent, razil teorii, že slavného válečníka zabila kýchavice bílá (veratrum album), jedovatá rostlina z čeledi kýchavicovitých. Řekové tuto bylinu často používali jako přírodní lék pro vyvolání zvracení, jímž si lidé ve starověku někdy ulevovali při dlouhých hostinách, aby mohli spořádat další a další chody. 

Schepova teorie také odpovídá zprávě o smrti Alexandra Velikého, sepsané starověkým řeckým dějepiscem Diodorem, podle níž krále zasáhla bolest poté, co vypil velkou misku nemíchaného vína na počest Herkula.

„Otrava kýchavicí je předzvěstí náhlého nástupu bolestí v břiše a v hrudi, které mohou být doprovázeny i nevolností a zvracením, a následně zpomalením srdeční frekvence pod fyziologickou mez a snížením krevního tlaku s těžkou svalovou slabostí. Alexandr trpěl po celou dobu své nemoci podobnými příznaky,“ uvedl Schep ve výzkumu, který zveřejnil v lékařském časopise Clinical Toxicology.

Současně ale upozornil na to, že navzdory jeho teorii nelze skutečnou příčinu smrti prokázat. „Skutečnou pravdu se nikdy nedozvíme,“ uvedl tehdy toxikolog.

Možná jen ochrnul a pohřbili ho zaživa

Jakoby na potvrzení těchto posledních Schepových slov se v roce 2018 objevila zase jiná hypotéza, se kterou přišla vědkyně Katherine Hallová. Ta se zaměřila na progresivní a vzestupnou paralýzu, kterou panovník před svou smrtí trpěl, a vyslovila domněnku, že se mu mohl stát osudným Guillainův–Barrého syndrom, což je zánětlivé autoimunitní onemocnění postihující periferní nervovou soustavu.

Alexandr se podle ní mohl nakazit kancerogenní bakterií Helicobacter pylori napadající žaludeční sliznici, která postupně způsobila ochrnutí jednotlivých částí jeho těla, včetně obličejových svalů. Celkové královo ochrnutí pak podle Hallové vedlo nejspíše k tomu, že ho lékaři prohlásili předčasně za mrtvého, protože na něm neviděli známky života, a nakonec ho pohřbili zaživa.

„Lékařství velmi rádo používá Occamovu břitvu („existuje-li pro nějaký jev více možných vysvětlení, je vhodné přiklonit se k tomu, které je nejméně komplikované,“ zní její častá formulace, pozn. red.), a pokud lze všechny příznaky vysvětlit jedinou diagnózou, přiklánějí se lékaři k tomu, že právě to je nejpravděpodobnější závěr. A Guillainův–Barrého syndrom poskytuje právě takovou sjednocující diagnózu vysvětlující nejrůznější příběhy popisující Alexandrovu smrt,“ uvedla Hallová v práci, kterou zveřejnil Ancient History Bulletin.

Egyptské naleziště v Sakkáře vydalo nyní opravdové unikáty. Archeologové objevili 150 vzácných bronzových sošek a 250 dřevěných sarkofágů se zachovalými mumiemi.
Egypt ukázal další poklad: Sarkofágy staré 2500 let se zachovalými mumiemi

Narážela přitom nejen na již zmíněné bolesti břicha a hrudníku a na postupnou ztrátu hybnosti, jimiž Alexandr trpěl, ale třeba také na legendu, dlouho odmítanou jako romantický mýtus, že se jeho tělo po smrti nerozkládalo. Pokud totiž znehybnělý panovník stále žil, pak se rozkládat ani nemohlo.

Alexandrův konec však byl podle této hypotézy nesmírně krutý. „Jeho smrt může být nejslavnějším případem pseudothanatu, neboli falešné, předčasně vyslovené diagnózy smrti,“ konstatovala vědkyně.

S Alexandrovou smrtí se také začala okamžitě kymácet jeho říše, již stačil za svůj krátký život vybudovat. Krátce poté se rozpadla a její jednotlivé části ovládli nejvyšší generálové někdejší Alexandrovy armády. Jedno však zůstává jisté: i když se možná nikdy nedozvíme, jak slavný vojevůdce vlastně zemřel a kde spočinulo jeho tělo, období jeho vlády nepřestane nikdy historiky a umělce vzrušovat. V tomto směru zůstává nešťastný mladý král stále živý.