Připomínku černobylské tragédie pokládá za poslední baštu občanského odporu proti autoritářskému režimu prezidenta Alexandra Lukašenka, který staví novou jadernou elektrárnu, aniž by se Bělorusů zeptal na názor. Proto se rozhodla letos se do organizace protestů ve své vlasti zapojit.

„Lidstvo si myslí, že člověk je nejdůležitější a že má s přírodou jednat z pozice síly. Ale nastal čas zúčtování. Za tento způsob rozvoje civilizace nekonečnou spotřebou platíme rizikem. Netřeba být věštcem, aby člověk pochopil, čím tato cesta hrozí a že takový Černobyl a Fukušima se zopakují," řekla stanici BBC spisovatelka v předvečer 30. výročí katastrofy.

Jako autorka knihy Černobylská modlitba: kronika budoucnosti slýchávala, že to se přihodilo lajdáckým Rusům, ale že nic takového se Západu stát nemůže. A slýchala to i při návštěvě Japonska. „Ale uběhlo deset let a vidíme, že z civilizace okolo japonské Fukušimy zůstala jen hromada smetí," poznamenala.

Plány bruselských atentátníků

Připomněla také údajné plány bruselských atentátníků zaútočit na jaderné provozy v Belgii. Lidstvo se ale dosud nedokáže jaderné energie zříct, za prvořadé považuje problémy sociální a ty ekologické odkládá: „Je to jako vždycky: lidé řeší potíže, až když tlučou na dveře. Pokud se tomu nepostavíme, můžeme dopadnout jako jiné civilizace, které byly a nic z nich nezůstalo," varovala spisovatelka.

„Černobyl je jiná barikáda," míní o svém zapojení do akce „Černobylská cesta", jakkoli se – i přes kritiku autoritářského režimu – do veřejných protestů nepouštěla.

„V Bělorusku, které nejvíce utrpělo Černobylem, se nikdo nezeptal lidí, zda postavit, anebo nepostavit jadernou elektrárnu. Ano, v autoritářské společnosti o všem rozhoduje jediný člověk. Ale přece jenom bychom měli jít a říct, že je to náš život. Spočívá v našich rukou," vybídla krajany, i když připustila, že účastníků „černobylských" protestů každoročně ubývá.

Za zločin označila počínání úřadů, které bagatelizují „černobylskou fóbii" a využívají kontaminované pozemky k zemědělské výrobě: „Ráda bych věděla, zda na Lukašenkův stůl přichází produkce z této ‚obrozené' půdy. Pochybuji. Nahoře jedí jen to, co vyrostlo na nejprověřenějších místech. Je to zločin. A vyjádření postoje autoritářské moci k lidskému životu."

Připustila, že se v Bělorusku nyní hodně staví. Zdá se jí však, že politika i opoziční hnutí, které už má taky „nesesaditelné vůdce", zakrněly, společnost se nerozvíjí, kulturní a duchovní život zamrzl.

„Ale uvnitř společnosti odpor existuje. Lidé nejsou tak hloupí, aby pokorně přijali to, co je. Ani tak zastrašení," usoudila.