Byla sobota 16. září 1989. Železná opona se už začínala pomalu hroutit. V pražské Lobkovické zahradě, konkrétně v její části příslušející k západoněmeckému velvyslanectví, "tábořilo" stále více někdejších občanů Německé demokratické republiky toužících odejít za svými blízkými do svobodnějšího západního Německa.

V tu dobu vyvedli v Novočerkasském vězení v Sovětském svazu z cely smrti jedenapadesátiletého černovlasého muže s podivně pichlavýma očima. K zátylku mu přiložili pistoli. Padl výstřel. Právě proběhla poprava Anatolije Slivka, sériového vraha dětí, který si v Sovětském svazu vydobyl chmurnou přezdívku "Zasloužilý mučitel".

Romantický vedoucí oddílu Romantik

Anatolij Jemelianovič Slivko se narodil 18. prosince 1938 v dagestánském městě Izberbaš. Od puberty věděl, že je homosexuál, přesto se oženil a stal se otcem dvou dětí. Po svém zatčení v polovině 80. let minulého století se vyšetřovatelům svěřil, že se svou ženou nespal během sedmnáct let trvajícího manželství více než desetkrát. Z těchto řídkých sexuálních kontaktů vzešly obě děti, po narození druhého už Slivko se svou ženou pohlavní styk nikdy neobnovil.

V roce 1961 se stal svědkem dopravní nehody, při níž opilý motocyklista najel do skupiny chodců a smrtelně zranil mladého chlapce, který měl na sobě tehdejší sovětskou pionýrskou uniformu. "Z důvodů, které nedokážu vysvětlit, mě tato scéna sexuálně vzrušila. Chlapec se kroutil ve smrtelné křeči, zatímco vzduchem se táhl pach benzínu a kouře," tvrdil později Slivko vyšetřovatelům.

Zhruba o dva roky později začal školy ve městě Něvinnomyssk ve Stavropolském kraji, kde tehdy Slivko žil, obcházet sympaticky vyhlížející černovlasý mladý muž, který vysvětloval dětem, že se mohou přihlásit do nového turistického oddílu Romantik. Dostanou se na zajímavá místa Sovětského svazu a proslaví se. Na takový plán děti slyšely a oddíl Romantik byl na světě.

Slivko se jevil jako oddaný a zapálený organizátor. Bral děti nejen do přírody a na turistické pochody, ale věnoval se každému z nich osobně a dával jim i samostatné úkoly. Zabýval se také historií, zejména pak tou, kterou žilo každé sovětské dítě - tedy dějinami "Velké vlastenecké války" a partyzánským bojem sovětských občanů proti německým hordám. Jenže ve Slivkově podání vypadalo vzpomínání na tu dobu trochu jinak než jako nevinná dětská hra na partyzány…

Není hra jako hra

"Hra na partyzány byla v těch letech mezi chlapci vůbec ta nejoblíbenější. Nikdo nechtěl být fašista, takže se většinou to řešilo rozpočítáním," uvádí dokument ruské televize NTV nazvaný Zasloužilý mučitel.

Ve Slivkových scénářích začala být tato hra "zajímavá" ale něčím jiným, než "přestřelkami" v lese. Partyzáni se v jeho podání vydávali chytit ‚jazyka‘, jinými slovy chtěli zajmout fašistu, aby mluvil, ale dopadlo to většinou obráceně a do zajetí padl jeden partyzán. A ostatní fašisté ho měli mučením přimět k tomu, aby prozradil své spolubojovníky.

"Spousta chlapců si hrála podobné hry. Stříleli z dřevěných pušek, vázali se ke stromům a hráli si na mučitele, ale samozřejmě naoko, aby to nebolelo. Jenže Slivko zašel dál," uvádí dokument.

Jako vedoucí Slivko tyto scénky s dětmi nejen rád inscenoval, ale také natáčel na ruční filmovou kameru. Prakticky vždy šlo o situaci, kdy suroví gestapáci či vojáci zajmou pionýra - a začnou ho mučit. "Často nechával děti, ať připalují zajatci nohy," vzpomínal v dokumentu Vladimir Lobanov, který byl v 60. letech členem turistického oddílu Romantik. Nedalo se přitom prý přehlédnout, jak vedoucího tyto scény přitahují.

K první vraždě pak došlo podle pozdějšího vyšetřování zřejmě 2. června 1964. Slivko přitom použil scénář, který později pravidelně opakoval a který si zřejmě podvědomě zkoušel už svou individuální prací s dětmi: navázal blízké přátelství s chlapcem, obvykle ve věku od 12 do 15 let, který byl na svůj věk malý a z toho důvodu nesebevědomý.

Slivko mu pak namluvil, že existuje metoda kontrolovaného zavěšení za krk, při níž se protáhne páteř. Načež ho požádal, zda by si mohl obléct pionýrský kroj, a řekl mu, že tuto scénku natočí jako "popravu pionýra" pro svůj turistický klub. Současně chlapce ujistil, že ho okamžitě potom odváže a oživí. Aby zabránil možnému zvracení oběti, upozornil ho také, ať několik hodin předem nejí.

Prvním chlapcem, na němž si Slivko svůj scénář poprvé vyzkoušel, se stal patnáctiletý Nikolaj Dobryšev, který utekl z domova. Všechno probíhalo tak, jak to "vedoucí" předem popsal, až na to oživení. Když totiž chlapec v oprátce upadl do bezvědomí, Slivko ho nezačal křísit, ale namísto toho jej svlékl z kalhot, hladil ho a mazlil se s ním, a zatímco kamera pořád běžela, natáčel tělo do nejrůznějších lascivních a sugestivních pozic a opakovaně masturboval. Když se konečně rozhodl přistoupit k oživování, bylo pozdě, Dobryšev byl po smrti.

Slivko se rozhodl tuto věc vyřešit tak, že jeho tělo rozřezal a zahrabal na různých místech. Film a fotografie, které během celého "obřadu" pořídil, spálil.

Sériový vrah

K druhé vraždě došlo v květnu 1965, tentokrát byl obětí Alexej Kovalenko. Ještě před ním si ale muž svou metodu vyzkoušel na jiném chlapci, členovi svého oddílu Romantik Jevgeniji "Žeňovi" Vlasovi.

"Slivko nám tvrdil, že píše knihu o partyzánech a jejím hrdinou bude mladý pionýr. Němci ho chytili, vyslýchali, nic neřekl, takže ho pověsili," popisoval to v ruském dokumentu Vlasov. Slivko se mu podle jeho slov svěřil s tím, že si potřebuje takovou scénu natočit a vidět, aby ji mohl popsat pravdivě a bez falše. "Nemohl jsem vědět, co se mu honí v hlavě," uvedl Vlasov.

Nabídku zahrát si "pionýra hrdinu" nicméně s hrdostí přijal a podle vedoucího pokynů přijel na kole k lesu, kde na něj čekala oprátka zavěšená přes větev stromu. "Stoupl jsem na sedátko kola, on mě vzal oběma rukama za nohy a strhl. Pak už si samozřejmě na nic nepamatuji," popisoval v dokumentu zinscenovanou popravu Vlasov.

Probral se až po několika hodinách, o nichž se nikdy přesně nedozvěděl, co se v nich dělo. Teprve v dospělosti zjistil, čeho byl vlastně součástí.

Kovalenko bohužel neměl Vlasovovo štěstí a z bezvědomí po inscenovaném oběšení se podobně jako Dobryšev už neprobral. Vrah si připsal druhou oběť.

V roce 1966 založil Slivko v Něvinnomyssku nový dětský klub, tentokrát pod názvem "Čergid", což byla zkratka slov "Čerez reky, gory i doliny", tedy "Přes řeky, hory a údolí". A zvrácená hra na "popravu statečného pionýra" stále pokračovala. Během 22 let k ní Slivko přiměl celkem 43 chlapců, z nichž se mu 36 podařilo po oběšení oživit. Ke dvěma případům, kdy to "nevyšlo", však mělo přibýt ještě pět.

Třetím zavražděným byl patnáctiletý chlapec Alexander Nesmejanov, který zmizel v Něvinnomyssku 14. listopadu 1973. O dva roky později, 11. května 1975, zmizel i jedenáctiletý Andrej Pogasjan. Policie mohla poprvé Slivka zastavit, protože Pogasjan byl stejně jako Nesmejanov členem Čergidu a jeho matka věděla o tom, že její syn měl v nedalekém lese se svým vedoucím něco natáčet. Vyšetřovatelé si ale tuto informaci s chlapcovým zmizením nepropojili, považovali natáčení za nevinné - shodou okolností totiž Slivka znali a věděli i to, že za své jiné amatérské filmové práce dostal dokonce ocenění.

Slivko se zatím začal zbavovat těl zavedeným způsobem. Boty oběti si většinou ponechal na památku, tělo rozřezal, jeho fragmenty polil benzínem a zapálil, prý aby si připomněl onu vůni benzínu při dopravní nehodě, která vyvolala jeho extázi. Pak se doma ukájel nad natočenými záběry, dokud nepotřeboval čerstvější podnět a nevydal se na další "lov".

V roce 1980 zmizel třináctiletý chlapec jménem Sergej Fatijev, podobně jako obě předchozí oběti člen Čergidu. Další obětí se stal patnáctiletý Vjačeslav Chovistik, který byl zabit v roce 1982. Konečně 23. července 1985 zabil Slivko svou poslední oběť, třináctiletého chlapce jménem Sergej Pavlov. 

Čergid konečně pod dohledem

Když se vyšetřovatelé Pavlovovy vraždy začali ptát po okolí, kdo, kdy a za jakých okolností viděl chlapce naposledy, vzpomněl si jeho soused, že mu Sergej řekl, že něco chystá s vedoucím Čergidu. Na dětský klub se konečně zaměřilo oko policie…

Vyšetovatelka Tamara Langujeva se začala o tento turistický oddíl zajímat, nicméně na jeho aktivitách zprvu neviděla nic nezákonného. Během listopadu 1985 nicméně vyslechla řadu jeho členů a mnozí se jí přiznali, že s nimi Slivko prováděl různé "experimenty" a že při nich utrpěli dočasnou ztrátu paměti. Zkušené policistce začínalo být jasno.

V prosinci 1985 byl Anatolij Jemelianovič Slivko konečně zatčen. Začátkem roku 1986 dovedl vyšetřovatele k místům, kde spočinula těla šesti jeho obětí, tělo své první oběti, Nikolaje Dobryševa, už nebyl schopen najít. Byl obviněn ze sedmi vražd, sedmi případů sexuálního zneužití a sedmi případů nekrofilie. V červnu 1986 byl odsouzen k trestu smrti.