Předtím jsem moře miloval. Teď ho nenávidím. Taková slova řekl příteli italský kapitán Piero Calamai. Byl zkušeným mořským vlkem, námořníkem oceněným vysokými státními vyznamenáními za zásluhy v obou světových válkách. To, co ho nakonec natrvalo odválo na pevninu, nebyla bojová operace. Naopak, byla to plavba, jenž měla být radostnou a bezstarostnou cestou z jednoho kontinentu na druhý. Jenže 25. července 1956 se zaoceánský parník Andrea Doria, kterému Calamai velel, střetl s jinou lodí. Výsledkem nehody bylo jednapadesát mrtvých, z toho 46 na parníku. A nad luxusním plavidlem se po několika hodinách navždy zavřela hladina.

Přesná příčina nehody je dodnes nejasná. Nad kolizí dvou lodí zůstává viset množství nezodpovězených otázek. Jisté však je, že když se parník Andrea Doria v jedenáct hodin večer střetl s menším plavidlem Stockholm, skončil doslova s rozervaným bokem. Zaoceánská loď se okamžitě nahnula a začala plnit vodou.

Mnozí, kteří v době srážky spali v kajutách na poškozeném pravoboku, přežili jen zázrakem. „Zdaleka nejvýjimečnější je příběh čtrnáctileté Lindy Morganové. Srážka zabila jejího nevlastního otce i sestru, ale Linda byla vymrštěna z postele a vržena na zmačkaný Stockholm. Jejím jediným zraněním byla zlomená ruka. Když ji našel šokovaný člen tamní posádky, Linda mu řekla: Byla jsem na Andrea Doria. Kde jsem teď?“ připomíná server History.

Přes dechberoucí příběhy si náraz vyžádal 46 životů. Na tomto čísle se naštěstí počet obětí zastavil. I když poté, co se loď začala naklánět a tím byl znemožněn přístup k záchranným člunům na jednom z boků, visely životy 1660 pasažérů a členů posádky jistou dobu na vlásku.

Na rozdíl od Titaniku však i zbývajících záchranných člunů bylo stále poměrně dost a po volání SOS přispěchaly na pomoc všechny nedaleko se plavící lodě. „Čluny poskytl i poničený, ale stále plovoucí Stockholm. Poslední loďka se zachráněnými opustila parník 26. července zhruba v půl šesté ráno. V 10:09 téhož dne dopoledne, téměř jedenáct hodin po kolizi, se loď Andrea Doria definitivně převrátila a potopila,“ píše encyklopedie Britannica.

Plovoucí pýcha

Tragédie parníku Andrea Doria zaplavila novinové titulky po celém světě. Přesto, že se padesátka lidí z plavby už domů nikdy nevrátila, více než 1600 pasažérů se ve zdraví dostalo domů. Tón italských novin den po potopení parníku však příliš radostný nebyl. „Kus Itálie zmizel strašlivou rychlostí během námořního neštěstí, a nyní leží pohřben hluboko v oceánu. Byl to kousek toho nejlepšího z Itálie, brilantní, silný,“ psal na titulní straně 27. července 1956 italský deník Il Corriere della Sera.

I když může působit takový zármutek nad potopením lodě zvláštně, Andrea Doria byl všechno, jen ne nějaký průměrný parník, jehož ztráta se dá snadno nahradit. Podobností s Titanikem totiž u tohoto plavidla lze nalézt více. „Možná Andrea Doria nebyl největším či nejrychlejším parníkem své doby, byl však obecně považovaný za nejkrásnější,“ připomíná server History.

Celým světem obdivované plavidlo bylo poválečnou pýchou italského loďstva, ztělesněním luxusu. Za druhé světové války totiž byla zničená většina italské civilní i vojenské flotily. Stát, který se opět stavěl na nohy, nechtěl dopustit, aby přišel o své postavení v námořním světě. A tak vznikl plán postavit loď, nad kterou budou lidé tajit dech. „Andrea Doria byl výsledkem skutečného celonárodního úsilí. Měla světu představit obraz pokrokové země. Nejlepší italští inženýři, architekti, umělci, řemeslníci a dělníci chtěli vytvořit plovoucí město plné umění, moderních technologií a skvělého vkusu, přestavující silné poselství naděje a znamení znovuzrození národa. Ve zkratce měl parník připomínat Itálií jako místo světového dědictví se slavnými zahradami a architektonickými památkami, kolébky historie a umění,“ popisuje server Italian Liners.

Italům se záměr vydařil do posledního puntíku. Nový parník si získal nejen pověst nejkrásnější lodi světa. „Přezdívalo se jí i Plovoucí umělecká galerie. Toto jméno si vysloužila svou ohromující sbírkou obrazů, tapisérií a surrealistických nástěnných maleb. Na lodi se dokonce nacházela v životní velikosti bronzová socha muže, po němž parník získal jméno – janovského mořeplavce žijícího v šestnáctém století,“ připomíná server History.

Parník Andrea Doria měl svět nejen ohromit, ale také přilákat movité zahraniční turisty. Pro ně byl připraven nevídaný luxus. Andrea Doria stejně jako Titanic nabízel plavbu ve třech třídách. „Poskytované služby ve všech byly vynikající a značně překonávaly standard své doby. Každá třída měla na své palubě bazén, hlavní jídelnu, salonky, knihovnu a další vymoženosti,“ popisuje server Great Ocean Liners.

Cesta na parníku byla rovněž považována za mimořádně bezpečnou. „Chlubila se dvěma radary, což byla na zaoceánských parnících poměrně nová technologie. Její trup byl rozdělen na 11 vodotěsných oddílů. Úzkostlivé cestovatele uklidňovala rovněž přítomnost kapitána lodi, Piera Calamaie, zkušeného italského námořníka a vyznamenáními ověnčeného veterána první i druhé světové války,“ zmiňuje server History.

Parník Andrea Doria vykonal od roku 1953 do roku 1956 přesně sto plaveb přes oceán bez jakýchkoliv potíží. Osud ale chtěl, že 101. plavba v červenci před pětašedesáti lety dopadla nejhůř, jak mohla. Katastrofa parníku, který měl přilákat lidi zpět na italské lodě, tak svým způsobem naopak zatloukla další hřebík do rakve plavbám na zaoceánských parnících, které už v padesátých letech pomalu, ale jistě začala vytlačovat stále dostupnější a bezpečnější letecká doprava.

Osudová mlha

Na svou poslední plavbu vyplula Andrea Doria 17. července 1956. Za devět dní měla urazit trasu z italského Janova do amerického New Yorku. Zdálo se, že 101. cesta plavidla se nebude ničím lišit od těch předchozích. „Po zastávkách ve třech středomořských přístavech, v Cannes, Neapoli a Gibraltaru, vyrazila s 1706 lidmi na palubě, zahrnujíc cestující i posádku, na otevřené moře,“ píší servery Italian Liners a Britannica.

Mimochodem, i ve složení pasažérů by se dala velmi snadno najít paralela se slavným Titanicem. Ve třetí třídě se vezly převážně italské rodiny, směřující do Ameriky za lepším životem. V těch vyšších pak cestovali výletníci, lidé vracející se z dovolených. „V první třídě nechyběly ani významné osobnosti té doby, třeba i slavná hollywoodská herečka Ruth Romanová,“ připomíná server History.

Prvních pět dnů plavby klapalo vše jako hodinky. Loď dokonce nenabrala žádné zpoždění a její pasažéři si užívali luxusní vymoženosti plnými doušky. „V den srážky, 25. července, se parník dostal na silně vytíženou námořní trasu u severovýchodního pobřeží Spojených států amerických,“ zmiňuje History.

Nikdo netušil, že se řítí do záhuby. Ve stejný den se totiž na stejnou trasu, akorát v opačném směru, dostal o polovinu menší parník Stockholm. Toto plavidlo bylo kombinací nákladní a osobní lodi. Rozměrově i vybavením nesahalo italskému parníku po kotníky. Na rozdíl od něj však mělo velmi pevnou příď, se kterou dokázalo prorážet i ledovce.

Večer 25. července se parník Andrea Doria dostal do silné mlhy. „Posádka přijala obvyklá preventivní opatření. Zavřela vodotěsné dveře, zapnula radar,“ připomíná web Great Ocean Liners. Přesto kapitán Calamai nařídil jen mírné zpomalení, nechtěl totiž nabrat zpoždění.

V této chvíli se spustila série náhod a špatných rozhodnutí, které se ukázaly jako osudné. „Kolem 22:45 večer radar parníku Andrea Doria zachytil blížící se plavidlo Stockholm, vzdálené asi 17 námořních mil. Posádka švédské lodi rovněž na svém radaru spatřila blížící se obří parník Andrea Doria. Velení obou lodí mírně změnily kurz, aby se vzájemně vyhnuly v dostatečně velké vzdálenosti. Na každém z plavidel byl ale chybně interpretován směr toho druhého,“ píše encyklopedie Britannica.

Radary v dané době měly od současných zařízení daleko, vše tak záviselo na lidském rozhodnutí. Andrea Doria se stočil vlevo, aby Stockholm projel kolem pravoboku. Stockholm to udělal přesně naopak. Místo, aby se lodě obloukem objely, začaly se jejich trasy křižovat.

Katastrofa už byla neodvratitelná. Kvůli husté mlze, v níž byl skryt parník Andrea Doria, se posádky dlouho vzájemně neviděly. Když konečně byly obě lodě na dohled, bylo příliš pozdě.

Zdroj: Youtube

Kapitán Calamai nařídil prudké stočení, zatímco velitel Stockholmu se pokusil využít zpětný chod a prudce zpomalit. Poslední rychlé manévry už však nedokázaly nic změnit. „Silná příď Stockholmu narazila do pravoboku Andrea Doria jako beranidlo, prorazila vnitřní přepážky i vodotěsné komory. Pronikla zhruba devět metrů do trupu luxusního parníku. Několik sekund v něm zůstala zaklíněná, pak se ale uvolnila,“ popisuje katastrofu server History.

Na palubě Stockholmu při nárazu zemřelo pět lidí. Loď vypadala, jakoby její příď někdo usekl. Přesto zůstala bezpečně na hladině, a do jejích útrob voda nepronikla. Mnohem hůř na tom byl parník Andrea Doria. Do ohromné díry na pravoboku se začala valit voda a na jedné straně přetížená loď se po pár minutách začala nebezpečně naklánět na levou stranu.

Četla si v posteli. A pak zmizela

Při nárazu na parníku Andrea Doria zemřelo 46 lidí. Část z nich spala, bylo jedenáct hodin večer. „Cestující pocítili ohromné trhnutí, doprovázené zvukem řinčícího kovu. Slavná herečka Ruth Romanová později popsala, že slyšela velkou explozi, jakoby vybuchly petardy. V jednom ze salonků právě hrál lodní orchestr skladbu Arrivederci Roma, když jej síla srážky shodila z pódia,“ píše server History.

Většině cestujících ani posádky se ale nic nestalo. Smutnější byly příběhy pasažérů z níže položených kajut na pravoboku. Kromě zázračného dítěte Lindy, kterou náraz odhodil na palubu Stockholmu, byly většinou tragické. „Italská emigrantka Maria Sergiová a její čtyři malé děti zahynuly ve spánku. Američan Walter Carlin, který spal v jiné kajutě, popsal, že zeď jeho pokoje byla urvaná. Jeho manželka, která si v době srážky četla v posteli, jednoduše zmizela,“ nastiňuje server History.

Naklánějící se loď začala připomínat Titanik. „Calamai se brzy dozvěděl o obrovském problému. Charakter škod byl takový, že polovinu záchranných člunů nebylo možno použít. Loď se navíc naklonila o více než dvacet stupňů, což umožnilo přesakování mořské vody přes vodotěsné oddíly. Použitelné záchranné čluny mohly odvézt pouze asi 1000 lidí,“ píše server History.

Kapitán Calamai měl ale na rozdíl od toho na Titaniku štěstí v neštěstí. „Bezprostředně po nehodě vyslala Andrea Doria signál SOS upozorňující na nouzi a nutnost pomoci. Konstrukce parníku rovněž poskytla záchranářům několik hodin času pro evakuaci, protože po tuto dobu loď zůstala většinově na hladině,“ píše server Great Ocean Liners.

Po nouzovém volání z Andrea Doria se v rámci jedné z největších námořních záchranných akcích v dějinách vydalo k místu neštěstí hned několik lodí. Záchranné čluny poskytl dokonce i poničený Stockholm. Vše ale hladce nešlo. „Ačkoliv pomoc dorazila rychle, situace na palubě Andrea Doria byla vážná. Trosky ze srážky uvěznily některé cestující v jejich kajutách. Ti z nižších palub se museli na hlavní palubu probojovat zakouřenými chodbami, kde jim voda sahala po kolena. S náklonem lodi se hlavní paluba navíc změnila ve strmý kluzký svah – aby se lidé dostali do záchranných člunů, někteří museli sklouznout po zádech. Po celou dobu se loď stále víc a víc nakláněla,“ zmiňuje server History.

Navzdory situaci, kterou by snad nevymysleli ani hollywoodští scénáristé, však nakonec vše dopadlo dobře a všichni lidé, které nezabil náraz, se dostali na záchranné čluny včas. Umístěni pak byli na lodě přispěchavší na pomoc, především na palubu plavidla Ile de France. „Po dobu evakuace kapitán Calamai vypadal, že je připraven potopit se i se svou lodí. Nakonec neochotně nastoupil na úplně poslední záchranný člun poté, co jeho posádka odmítala odplout, dokud se k ní nepřipojí,“ píše server History.

O několik hodin později poničený Stockholm i lodě vezoucí na svých palubách pasažéry z Andrea Doria dorazily do New Yorku. Nad už prázdnou pýchou italského loďstva se mezitím navždy zavřela hladina.

Vražedný vrak

Okamžitě po nehodě se vyrojilo množství otázek. Nejdůležitější byla ta, kdo vlastně za největší poválečnou lodní katastrofu může. Odpověď na ni je dodnes z velké míry zahalena tajemstvím. „V důsledku katastrofy sice došlo k velkým právním sporům a vyšetřování spustilo několik zemí, mimo jiné Itálie, Švédsko a Spojené státy, krátce po nehodě ale došlo k mimosoudnímu vyrovnání obou zainteresovaných lodních společností,“ připomíná server Great Ocean Liners.

Oficiální závěr ani jednoho z vyšetřování nebyl nikdy zveřejněn, na veřejnost prosákly jen útržky. „Obecně se soudí, že k neštěstí přispěla kombinace několika faktorů, zahrnující hustou mlhu, příliš vysokou rychlost za špatné viditelnosti a nesprávné vyhodnocení dat z radaru,“ píše encyklopedie Britannica.

Na bedrech kterého z kapitánů spočívala větší chyba, je rovněž doteď otázkou. „K omylům došlo na obou lodích. Mnozí vědci se ale nyní domnívají, že zásadnější chybu udělal kapitán Stockholmu Carstens, když nesprávně přečetl svůj radar a dospěl k závěru, že Doria je o několik námořních mil dál, než ve skutečnosti byla,“ zmiňuje server History. Ke zvážení ovšem je, že vyhýbací manévr kapitána Calamaie byl poměrně neobvyklý.

Vrak Andrea Doria je dosud pohřben na mořském dně. Vzhledem k jeho fascinujícímu příběhu se stal oblíbeným cílem potápěčů. Bohužel tím ale přinesl smrt dalším lidem. „Andrea Doria leží nedaleko ostrovu Nantucket. Nachází se devětačtyřicet metrů pod hladinou, v místě se silnými mořskými proudy a nízkou viditelností. Tím jsou ponory k ní velmi nebezpečné. Vzhledem k hloubce i dalším faktorům již sestup k ní stál život mnoho potápěčů,“ uvádí server Shipwreck World.