Pro členy ragbyového týmu Old Christians Rugby šlo o cestu snů. Letěli do Chile, kde se měli utkat v přátelském zápase se špičkovým chilským ragbyovým mužstvem. Tým doprovázeli jejich přátelé, příznivci a rodinní příslušníci, kromě nich byla na palubě dvoumotorového turbovrtulového letadla Fairchild jeho čtyřčlenná posádka – dva piloti, mechanik a steward.

Podle původního plánu měl Fairchild, pronajatý od uruguajské armády, letět přímou cestou přes Andy z uruguajského města Montevideo do chilské metropole Santiago. Cesta neměla trvat déle než tři a půl hodiny. Ale špatná předpověď počasí v Andách přiměla pilota Julia Ferradase, aby přistál ještě před přeletem And v chilském městě Mendoza, které leží na jejich úpatí.

Katastrofa dopravního letounu Tupolev Tu-154 11. října 1984 v Omsku. Při přistávání letadlo narazilo do vozidel údržby na dráze
Pozemní dispečer si na chvíli zdřímnul. Výsledkem byla katastrofa a 178 mrtvých

Jako vojenské letadlo nesměl Fairchild zůstat v Mendoze déle než 24 hodin, jenže počasí v Andách se za tu dobu příliš nezlepšilo. Teplý vzduch stoupající od úpatí hor se střetával s ledovým panujícím nad linií sněhu, což vyvolávalo značné turbulence. Mladí ragbisté se ale nechtěli svého zápasu vzdát.

Srážka s horou

Piloti se nakonec rozhodli obletět vrcholky And jižní cestou přes průsmyk Planchón, vytvářející letový koridor skrz pohoří. Jejich plánem bylo proletět průsmykem hory a na jejich druhé straně se nad městem Curicó stočit na sever na Santiago. Plán ale oběma pilotům zkomplikovala značná oblačnost, v níž ztratili orientaci. Doprava zahnuli v situaci, kdy nebyli za Andami, ale zhruba uprostřed nich. Nevědomky tak nasměrovali letadlo přímo do vysokých hor. Když se ve vzdušné díře letadlo náhle propadlo ve vzduchu o několik desítek metrů níž, přišla katastrofa.

„Vyhlédl jsem z malého okénka. Letěli jsme v hustém mraku, ale protrženými oblaky jsem uviděl masivní kamennou zeď pokrytou sněhem ubíhající dozadu. Fairchild poskočil a houpající se konec křídla se ocitl ani ne deset metrů od černých svahů hory. Vteřinu nebo tak nějak jsem na to nevěřícně zíral, když vtom se rozeřvaly motory, jak se piloti zoufale snažili získat ztracenou výšku. Trup letadla se začal chvět tak silně, že jsem se bál, aby se neroztrhl na kusy. Vtom se letadlo mocně zachvělo. Ozval se děsivý skřípot, jak se kov třel o skálu, a najednou jsem nad sebou spatřil otevřené nebe,“ popisoval ve své autobiografii "Zázrak v Andách" okamžik katastrofy jeden z hráčů Nando Parrado, tehdy třiadvacetiletý, který se letu účastnil se svou matkou a mladší sestrou.

Málokterá loď prodělala za svou kariéru tolik útrap jako Achille Lauro
Prokletá loď Achille Lauro. Zažila srážky, požáry, explozi, únos i vraždu

Co přesně se stalo? Letoun se po propadu vzduchovou kapsou dostal pod hřeben horské stěny, který už nedokázal přeletět. Náraz spodkem do hřebene utrhl letadlu ocas, následně se o skály odlomila i křídla. Zbytek trupu i s lidmi uvnitř přeletěl přes hřeben a dopadl na strmý svah, jehož sklon naštěstí ztlumil pád, takže 28 lidí v letadle přežilo a zůstalo uvězněno mezi horskými svahy ve výši asi 3600 metrů nad mořem.

Parrado přežil se zlomeninou lebky a po třídenním komatu se probral, jeho matka a sestra však bohužel takové štěstí neměly – matka zahynula při katastrofě, sestra se neprobrala z bezvědomí a zemřela později. Havárie stála život i oba piloty – jeden zemřel hned, druhý první noc po havárii.

Přišel hlad

Trosečníkům bivakujícím ve vraku letadla brzy došlo jídlo a po deseti dnech se z rádia dozvěděli, že pátrání po nich bylo odvoláno. Parrado a další člen týmu, student medicíny Roberto Canessa, nakonec navrhli, aby skupina kvůli přežití začala jíst mrtvé. Jejich těla vynesli přeživší členové týmu při vyklízení vraku stranou od něj do sněhu a na mráz, takže jejich maso se ve vysokohorských podmínkách nijak nekazilo.

„Hladovíme. Naše těla stravují sama sebe. Pokud brzy nesníme nějaké proteiny, zemřeme, a jediný protein, který tady je, se nachází v tělech našich zemřelých přátel,“ objasnil to Canessa při společné "schůzi" ve vraku, která měla pojídání těl odsouhlasit.

Autentické záběry letounu British Airways číslo 5390 po nouzovém přistání v Southamptonu
Letadlo přistálo s kapitánem na čelním skle. Od kuriózní nehody uplynulo 30 let

Přes počáteční rozpaky se skupina na tomto plánu nakonec sjednotila, v čemž některým pomohla i jejich silná křesťanská víra. Jako první se vydal odřezávat maso právě Canessa. Mezi hlavní propagátory tohoto způsobu záchrany se kromě něj a Parrada zařadili ještě další student medicíny Gustavo Zerbino a dále ragbyový hráč Fito Strauch, který se snažil přispívat k přežití skupiny různými "vynálezy" - například z hliníkových destiček, vyňatých z opěradel utržených sedadel, vyrobil rozehřívače, na nichž na slunci rozpouštěl sníh, aby skupina měla vodu, a z poštářků v letadle vytvořil sněžnice. 

Stále však nebylo vyhráno. Když se několik členů týmu pokusilo za pomoci Strauchových sněžnic poprvé překonat horu blokující cestu na západ se záměrem dojít do Chile pro pomoc, vrátili se krajně vyčerpáni a se sněžnou slepotou. Pokusili se sice chránit si oči dalším "vynálezem", slunečními brýlemi vyrobenými z vyříznutých koleček zabarvených plastických slunečních chráničů z kokpitu svázaných měděnými drátky, ale ty se po cestě rozbily.

Hrůza ve vraku

A neustávající noční můra se dále stupňovala. Dne 29. října zasypala v noci vrak Fairchildu lavina, která zabila dalších osm lidí včetně kapitána týmu Marcela Pereze a poslední žijící ženy Lilliany Metholové. Po lavině přišla ještě několikadenní sněhová bouře, která uvěznila všechny uvnitř vraku v mokrém sněhu.

Situace se proměnila ve skutečný děs - ve stísněném prostoru docházel přeživším vzduch, který se jen obtížně obnovoval (Parradovi se naštěstí nakonec podařilo prorazit střechu vraku a na ní ležící sněhovou pokrývku hliníkovou tyčí), a pokud se chtěli najíst, neměli jinou možnost než začít odřezávat maso z těl těch, které zabila lavina. Odhodlali se k tomu třetí den pod sněhem, 31. října.

Letadlo se zřítilo do obytné čtvrti, kromě všech na palubě zahynulo i několik lidí na zemi
Jako by se otevřelo samo peklo. Před pěti lety se do ulic Medanu zřítilo letadlo

"Nepamatuji se už, kdo to byl, možná Roberto nebo Gustavo, ale někdo nakonec popadl kus skla, otřel sníh z jednoho těla a začal řezat. Dívat se, jak řeže do kamaráda, byl horor, zrovna tak poslouchat tiché zvuky, jak sklo prořízlo kůži a zajelo do svalu pod ní. Když jsem dostal do ruky kus masa, zvedl se mi žaludek. Předtím jsme maso nejdřív vždycky sušili na slunci a teprve potom jsme ho jedli, což oslabovalo jeho chuť a činilo ho poživatelnější, ale kus, který mi Fito dal nyní, byl měkký a tučný a krvavý a obsahoval kousky vlhké chrupavky," vzpomínal na to Parrado ve své autobiografii, kterou sepsal ve spolupráci se spisovatelem Vincem Rausem.

Dne 1. listopadu 1972 blizzard konečně utichl, dalších osm dní trvalo zbývajícím členům skupiny, než vyčistili zbytek trupu letadla od sněhu z laviny. Ta sice způsobila všem těžké ztráty dalších jejich blízkých, ale měla i jeden pozitivní dopad: skupina se definitivně rozhodla, že se musí z hor zachránit vlastními silami, a začala systematicky plánovat cestu pro pomoc.

Vražedný bílý vítr

Při průzkumných výpravách do okolí se několika členům skupiny (Canessovi, Parradovi a Antoniu Vizintinovi) podařilo 17. listopadu najít ocas letadla a v něm baterie k rádiu, jehož pomocí si chtěli přivolat pomoc. Protože baterie byly příliš těžké na přepravu, donesli k nim z letadla rádio a spolu s ním vzali nejmladšího člena výpravy Roye Harleye, který měl nejvíce zkušeností s elektronikou a skupina si od něj slibovala, že rádio zprovozní.

Tento plán bohužel nevyšel a na cestě zpátky do vraku málem všechny zabila nečekaná sněhová bouře, v Andách známá jako takzvaný "bílý vítr". "Za několik okamžiků byl všude chaos. Teplota prudce poklesla. Vítr se rozfoukal a opřel se do mě s takovou silou, že jsem musel udělat krok zpátky, aby mě neporazil. Sníh kolem mě vířil v hustých spirálách. útočil mi na obličej a znesnadňoval orientaci," líčil ji později Parrado.

Let Western Airlines 2605 z kalifornského Los Angeles do Mexico City při přistání v mlze tragicky havaroval
Smrt v mlze. Ze zoufalé komunikace pilotů mrazí dodnes, zemřely desítky lidí

V bouři málem zahynul Roy Harley, který zkolaboval a Parrado ho musel dovléct do vraku i za použití násilí. Všichni ale nakonec zpáteční cestu přežili. Z ocasu navíc přinesli izolační látku použitou původně k ochraně trubek vnitřních rozvodů v letadle, jež nyní posloužila k ušití spacího pytle pro členy "záchranné výpravy".

Vybaveni tímto spacákem se dne 12. prosince vydali Canessa, Parrado a Vizintin na cestu přes horu na západě, za jejímž vrcholem doufali najít horské úpatí. Den před jejich odchodem zemřel těžce zraněný Numa Tuncatti a stal se poslední, devětadvacátou obětí katastrofy.

Cesta k životu

Po strastiplném dosažení vrcholu bohužel trojice zjistila, že se ve svých nadějích mýlí - nebyla na okraji hor, jak očekávala, ale mnohem hlouběji. "Viděl jsem, jak horizont obkružuje svět jako horní okraj obří mísy, ale ve všech směrech byla až do zamžených modravých dálek tato mísa naplněna legiemi sněhem pokrytých hor, z nichž každá byla tak strmá a nepřístupná jako ta, kterou jsem právě zdolal," vzpomínal Parrado. 

Tříčlenná skupina se proto rozdělila. Vizintin se vrátil k vraku, aby zbývající dva měli více jídla na cestu, a Parrado s Canessou vyrazili na dlouhou cestu skrz Andy.

Určitým paradoxem je, že Canessa si ještě během výstupu na horu všiml asi 40 kilometrů vzdálené čáry v horách, kterou považoval za silnici, a chtěl zamířit k ní. "Je to cesta, jsem si tím jistý!"

Parrado ho ale od tohoto záměru odradil, neboť tato vrstevnice byla mimo jejich plánovaný směr a nemohli si být nijak jisti, co vlastně vidí: "Mohli bychom na místě zjistit, že je to prostě jenom vrstva břidlice, a už bychom nemuseli mít sílu se vrátit," namítl Parrado a jeho názor zvítězil.

Důl Michálka z jižního pohledu
Probuzený zabiják. Před 70 lety v dolech na Ostravsku rozpoutal chtíč peklo

Později se však ukázalo, že daným místem opravdu prochází silnice a že Canessa viděl správně. V roce 2005 to ověřil horolezecký tým, jenž pro časopis National Geographic zrekonstruoval celou cestu a skutečně pořídil snímek vzdálené silnice, která byla matně vidět na úpatí hory El Sosneado. "Roberto měl pravdu, i když je pochopitelné, proč se Nando nechtěl vrátit," napsal National Geographic.

I když Parrado zvolil náročnější a delší trasu na západ skrz hory, zvolil přesto správně, protože západním směrem museli nakonec z hor vyjít. A po 70 kilometrech se jim to skutečně podařilo. Dne 22. prosince je na pastvinách u ranče Los Matienes objevil a zachránil místní pastevec Sergio Catalán. Zbytek přeživších vyprostily 22. a 23. prosince s velkým rizikem chilské vojenské vrtulníky, jež navedl na místo Parrado. Přežilo 16 mladíků.

Trosky letadla po rozlomení vedle přistávací dráhy
Rozmázli jsme se! Před 30 lety došlo k zázraku letu 232, zpovědi lidí stále děsí

"Co nejdůležitějšího mě hory naučily? Že pokud máte kde spát, co pít a co jíst, máte štěstí. Nečekejte, až s vámi spadne letadlo, abyste si uvědomili, jaké štěstí máte. Buďte vděčnější za život. Můžete počkat na vrtulník, ale nečekejte příliš dlouho. Jsou chvíle v životě, kdy je dobré čekat a dívat se, co se stane, ale také okamžiky, kdy musíte začít jednat. Pak vyražte a najděte si svůj vrtulník sami, jinak podlehnete. Nenechte se svést svým vlastním egem, nemyslete si, že jste lepší než ti druzí. To je začátek porážky. Snažte se každý den o něco pozitivního, a když pokládáte hlavu na polštář, ptejte se sami sebe, zda jste dobří, nebo ne. A druhý den to zkuste znovu a lépe. Děkuji Bohu den co den, že na mě při pohledu do zrcadla pořád zírá ten samý starý vůl," řekl po letech časopisu National Geographic s úsměvem Roberto Canessa.