Kliknutím zvětšíteNeila Armstronga a Buzze Aldrina jako první lidi, kteří kdy vstoupili na Měsíc, zná prakticky každý. Své stopy ale na lunárním povrchu zanechalo ještě dalších deset astronautů, jejichž příběhy už tak známé nejsou. Jako devátý a desátý v pořadí se na Měsíc podívali John Young a Charles Duke. Dostali se tam jako posádka mise Apollo 16 přesně před padesáti lety.
Do vesmíru odstartovali 16. dubna 1972. „Šlo o pátou z celkem šesti misí Apollo, kterým se povedlo přistát na Měsíci. Do vesmíru posádku vynesla raketa Saturn V, odstartovala z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě,“ uvádí web amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA).
Světový rekordman
Posádku mise tvořili velitel John W. Young, pilot velitelského modulu Thomas Mattingly a pilot lunárního modulu Charles M. Duke. Všichni byli v době startu zkušenými piloty amerického letectva a za sebou měli i účast na předchozích misích Apollo, byť pro všechny měla být cesta až na měsíční povrch premiérou. Nejvíce zkušeností měl za sebou tehdy jednačtyřicetiletý Young. „K americkému letectvu se přihlásil poté, co se jako námořník účastnil války v Koreji. V roce 1962 ustavil světový rekord v rychlosti vystoupání nadzvukové stíhačky Phantom do výšek tři tisíce a pětadvacet tisíc metrů. V době mise Apollo 16 už měl za sebou celkem tři starty do vesmíru,“ shrnuje Youngův životopis sestavený NASA.
Jednou z vesmírných zkušeností byla mise Apollo 10, která se dostala na oběžnou dráhu Měsíce a při které se Young mohl poprvé pokochat lunárním povrchem.
To piloti modulů mise Apollo 16 Měsíc nikdy předtím zblízka neviděli. Oba byli součástí pozemních týmů dřívějších misí Apollo a pro slavnou misi Apollo 13 byl dokonce Mattingly vybrán jako pilot velitelského modulu a Duke byl součástí záložní posádky. Ještě před startem je ale nahradili jiní astronauti kvůli zarděnkám – Duke se nakazil, Mattingly sice nikoliv, ale jako člověk, který neměl proti zarděnkám protilátky, byl nakonec také vyřazen. Když se pak mise Apollo 13 dostala do problémů, Mattingly byl součástí pozemního týmu, kterému se povedlo téměř zázrakem dostat posádku z vesmíru zpět na Zemi. Ve filmu o této misi Apollo 13 s Tomem Hanksem v hlavní roli, nechybí ani postava právě Thomase Mattinglyho. Ztvárňuje ji Gary Sinise.
Přistaneme? Nepřistaneme?
Opravdový vesmírný sen všech tří astronautů (byť Mattinglyho jako pilota vesmírného modulu výstup přímo na Měsíc nečekal) se tedy splnil až právě se startem mise Apollo 16. Duke, kterému tehdy bylo 36 a půl roku, dokonce ze Země odlétal s pomyšlením, že se stane vůbec nejmladším člověkem, jakému se povede na Měsíc vstoupit. Jenže nechybělo mnoho a zůstalo opravdu jen u snu.
Přitom se od počátku zdálo, že mise Apollo 16 bude na rozdíl od některých jejích předchůdkyň zcela bezproblémová. „Odpočítávání v den startu pokračovalo zcela plynule, počasí bylo naprosto ideální. Raketa Saturn V vynášela Apollo 16 na jasné odpolední nebe,“ popisuje ve svém článku o výročí mise na webu NASA John Uri z Johnsonova vesmírného střediska. Raketa stoupala jak měla.
Když se astronauti dostali na oběžnou dráhu Země, byli nadšením bez sebe. „Chlape, tady nahoře je prostě nádherně. Je to prostě fantastické. A ta věc funguje jako hodinky,“ radoval se dle záznamů Young, který chválil práci strojů, jež trojici mužů právě nesly tisíce kilometrů od zemského povrchu.
Vše šlapalo i nadále, a čtyři dny po startu, 20. dubna 1972, se na oběžné dráze Měsíce od velitelského modulu Casper, ve kterém zůstal Mattingly, oddělil lunární modul Orion s Youngem a Dukem, který směřoval k Měsíci. Jenže tehdy nastal nečekaný problém. Mattingly při kontrole motorů velitelského modulu zjistil, že nefungují tak, jak mají. Podle pravidel se v tu chvíli měl lunární modul vrátit zpět na Zemi.
Poté, co se mužům z vesmíru podařilo spojit s řídícím střediskem na Zemi (v době odhalení problému se nacházeli v místech, kde spojení se Zemí nebylo možné), však naštěstí všichni ještě dali misi Apollo 16 šanci. Oba moduly zůstaly kroužit na měsíční oběžné dráze a vědci z NASA na Zemi zatím řešili, kde je chyba. „Nakonec, po celých šesti hodinách testů a analýz, vydal Houston pokyn, že problém s motory může být vyřešen v běhu mise a dal přistání na Měsíci zelenou,“ uvádí web NASA.
71 hodin na Měsíci
Lunární modul s Youngem a Dukem na Měsíci úspěšně přistál 21. dubna 1972. „Cílem byla oblast vysočiny Descartes, jejíž výběr oznámila NASA 17. června předchozího roku. U místa vědci předpokládali vulkanický původ, a geologové tak doufali, že se ze vzorků, které zde astronauti sesbírají, dozvědí nové informace o historii Měsíce,“ komentuje Uri.
Po výstupu Young a Duke vyvěsili na Měsíci americkou vlajku a nechali na jeho povrch vyjet rover. „Tony, tento první krok na Měsíci je nade vše. Johoho, je to tak obrovské, že tomu ani nemohu uvěřit!,“ oznámil Duke kolegům na Zemi. S vozidlem pak jezdil i s Youngem po okolí místa přistání, postupně vše zaznamenali na snímcích a nasbírali dostatek materiálů pro vědce.
Na lunárním povrchu nakonec astronauti strávili 71 hodin a nashromáždili 95,71 kilogramů vzorků. S Měsícem se rozloučili opravdu stylově - Young se pokusil vyskočit do výšky, fyzikální síly mu to ale nedovolily a skončil na zádech. Duke pak na měsíční povrch položil fotku své rodiny. Mattingly ve velitelském modulu mezitím z oběžné dráhy Měsíce pořizoval snímky jeho povrchu.
Pobyt na přirozené družici Země byl vzhledem k dřívějším problémům s motory o několik hodin zkrácen, aby měl lunární modul dostatek energie pro spojení se s velitelským modulem. Samotný odchod z Měsíce už byl ale nakonec zcela bezproblémový. 24. dubna se lunární modul Orion spojil s modulem Casper a následně byl odeslán prázdný zpět na Měsíc. Kvůli chybě v nastavení ale ještě celý rok zůstal kroužit pouze na oběžné dráze Měsíce a dopadl až později. Místo dopadu je dodnes neznámé.
Stejně tak bylo až do roku 2016 neznámé místo dopadu části rakety Saturn V, které bylo rovněž na Měsíci. „Při dopadu třetího stupně rakety Saturn s ním bylo přerušeno spojení, a tak si nikdo nebyl jistý, kam se dostal. Až po celých třiačtyřiceti letech místo dopadu objevila sonda NASA Lunar Reconnaissance Orbiter. Kráter je zhruba čtyřicet metrů široký a nachází se 260 kilometrů daleko od známého kráteru Copernicus," připomíná web Space.
Vědecký zvrat
Až na tyto drobnosti ale nakonec vypadal návrat mise Apollo 16 na Zemi stejně hladce jako start. Při cestě domů si dokonce ještě členové mise připsali na konto jedno prvenství. „Šlo o první lunární misi, při jejímž letu, respektive při jejímž návratu na Zemi, členové posádky vykonali spacewalk, výstup do volného vesmíru," uvádí web NASA.
A přelomové byly nakonec také výsledky bádání kolem materiálu, který Young a Duke nasbírali na měsíčním povrchu. „Na základě snímků, které vznikly při předchozích misích na oběžnou dráhu Měsíce, se předpokládalo, že vysočina, kde mise Apollo 16 přistála, bude vulkanického původu - že vznikla při vulkanických erupcích kdysi dávno v historii Měsíce. Ovšem měření astronautů z mise Apollo 16 a vzorky, které přivezli, tuto hypotézu vyvrátily, k velkému překvapení vědců na Zemi. Ukázalo se, že Měsíc stále skrývá mnohá tajemství," píše web NASA.
Slavný byl i další život posádky Apolla 16. Na Zemi se vrátili 27. dubna 1972, zcela v pořádku. Velitel Young se poté do vesmíru podíval ještě třikrát, jednou i jako vůbec první velitel misí z programu Space Shuttle. Zemřel v roce 2018. Astronauti Duke a Mattingly stále žijí.
2
20
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
