O sobotách a nedělích se vysílaly předtočené pořady, takže na místě byli zprávaři a z redaktorů jen ten, kdo měl na starosti aktuality. Když jsem po šesté večer odcházela přes firemní parkoviště k autu, bylo pod nulou a na zemi ležel sníh. V křídle našeho oddělení se svítilo už jen v přízemí v redakci zpráv a ve studiu v prvním patře, odkud se každou celou hodinu vysílal živě desetiminutový zpravodajský blok.

Kolem jedenácté večer zazvonil u nás doma telefon: 
„V rádiu vybuchla bomba. Přímo v naší redakci. Ale z centrálního pracoviště v zadním traktu vysíláme dál." Kdo mi to volal, už si nepamatuju. Další dny byly jako zlý sen.

Teroristé umístili trhavinu přímo pod oknem, za kterým tři kolegové z naší redakce právě finišovali s přípravou zpravodajské relace na dvaadvacátou hodinu. Ta se už do éteru nedostala. Krátce po tři čtvrtě na deset zazvonil na okenním parapetu telefon. Písařka Maruška Puldová ho šla zvednout. Nikdo se nehlásil.

Když bomba ve 21:50 vybuchla, stála u okna a dostala zásah přímo do tváře. Z nemocnice pak volali, abychom jim poslali Maruščinu fotografii. Chtěli vědět, jak vypadala, než jí začnou rekonstruovat obličej. Hlasatel Alan Antalis přišel o oko, novinář Ruda Skukálek žil do smrti se střepinou v mozku. Maruška prodělala nespočet plastických operací.

Blesk z čistého nebe

Výbuch byl tak silný, že ho zaznamenaly seismografy bavorského úřadu pro monitorování zemětřesení. Vysypala se okna domů v celém okolí. Kanceláře v československém oddělení vypadaly jak po náletu. Statika celého křídla byla narušena natolik, že rekonstrukce trvala přes půl roku.

Atentát přišel jako blesk z čistého nebe. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se k něčemu podobnému schylovalo. Žádné výhrůžky, žádné anonymní dopisy, nic. Ani mezinárodní situace nebyla nijak napjatá. Právě naopak: vrcholila politika uvolňování napětí mezi Západem a Východem. Kdo mohl být pachatelem, o tom jsme mohli jen spekulovat. Domnívali jsme se, že to má souvislost s československou tajnou službou a nejspíš i s KGB. Prsty v tom mohl mít i agent Pavel Minařík, který v rádiu fízloval v 70. letech a pak se vrátil do Prahy.
Na druhou stranu šlo o křídlo relativně daleko od hlavního vchodu a navíc snadno dostupné z ulice. Kolem budovy RSE, která měla jen běžnou ostrahu, nebyl tehdy žádný plot ani zeď, jen trávník s keři. Když po atentátu přijeli bezpečáci 
z Washingtonu, dost se zděsili. Americká zařízení ve světě byla už v té době občas cílem teroristických útoků. Na RFE/RS ale v téhle souvislosti evidentně nikdo nepomyslel. Pro atentátníky ideální příležitost. Teprve když se po roce 1989 otevřely archivy komunistických tajných služeb, dozvěděli jsme se, že atentát provedla ve spolupráci s rumunskou Securitate a pod dohledem teroristy Carlose čtyřčlenná bojůvka, složená ze dvou příslušníků německé Frakce Rudé armády (Johannes Weinrich a Brunno Brequet) a dvou členů baskické ETA (Jose Maria Larretxea a neidentifikovaná žena)

Že práce v rádiu, které komunistické režimy ve východním bloku prohlásily za svého úhlavního nepřítele, asi nebude moc bezpečná, to jsme si před listopadem 1989 uvědomovali v rádiu všichni. Nikdy jsme o tom ale nemluvili. A když, tak s nadsázkou. To se v podstatě nezměnilo ani po atentátu. Já osobně jsem byla vždycky přesvědčená, že se kvůli své práci nebojím ani tak o sebe, jako o Lucku, naši dceru. A modlila jsem se, aby ty estébácké hajzly nenapadlo jí ublížit.

Jenže asi tři měsíce po atentátu jsem seděla sama pod otevřeným oknem v obrovské zasedací místnosti, kam nás kvůli rekonstrukci přestěhovali. Měla jsem opět víkendovou službu, zvenku to vonělo jarem, nikde nikdo, klid, pohoda. A najednou prásk, rána jak z děla! Nikdy v životě, předtím ani potom, jsem se tak příšerně nelekla, jako tehdy, když na stromě před oknem skočila veverka na ztrouchnivělou větev a ta se pod ní s rachotem ulomila. V té chvíli jsem si v duchu řekla, že jsem ten strach o sebe asi nepřekonala. Jen jsem ho v sobě někam zahrabala. Někam hodně hluboko.