Kliknutím zvětšíte"Už během nepokojů a demonstrací vtrhla jednou večer na dvůr domu skupina pěti až sedmi mladíků a rovnou zamířili do Viljova bytu v druhém patře. Měli v ruce obušky. Ty byly nechvalně známé tím, že se s nimi daly okamžitě zlámat kosti. Někteří měli i nože a palice," zaznamenala děsivý dětský zážitek ve své knize "Nikde, příběh o exilu - dětský deník Anny Astvacaturian Turcotteové" ázerbájdžánská spisovatelka Anna Astvacaturian Turcotteová, které bylo v té době necelých dvanáct.
Vilja byl její dětský kamarád, který pocházel z arménsko-ázerbájdžánské rodiny. Všichni žili společně v jednom domě v ázerbájdžánské metropoli Baku, kde 12. ledna 1990 vypukl pogrom namířený proti ázerbájdžánským Arménům.
"Vtrhli k Viljovi a hned v předsíni srazili jeho babičku. Vilja se na to musel dívat. Jeho matce Žanně neublížili, protože byla dcerou ázerbájdžánského otce, což z ní dělalo Ázerbájdžánku. Ale její pětašedesátiletou matku začali mlátit. Nikdy nikdo neslyšel tak strašné výkřiky, jako byly ty, které vycházely ze Žannina hrdla, když je prosila, aby její bezvědomou starou matku přestali bít. Žanna křičela a rvala si vlasy, zatímco její přátelé mlátili starou ženu. Ale to je nezastavilo…"
Utrpení kvůli československému křišťálu
Řádění zfanatizovaných ázerbájdžánských mladíků, zachycené ve spisovatelčiných vzpomínkách, skončilo tragicky - zmlácená Viljova babička Lilja sice týrání přežila, ale její třicetiletá dcera Žanna mučení své matky nevydržela a podlehla na místě infarktu.
"Její smrt šokovala i ty zločince. Utekli, aniž by se čehokoli dotkli. V Žannině bytě byla řada cenností, dražších, než měl kdokoli v našem domě. Rahiba a ruská sousedka Káťa řekly, že se o to postarají. Místo toho během pár nocí všechno vykradly… Ten vír událostí vyvalil na povrch všechnu lidskou špínu a sliz. Netrpěli jsme jen proto, že jsme byli Arméni. Trpěli jsme i proto, že jsme měli ty nejlepší byty, ten nejkrásnější československý křišťál, zlaté šperky, drahokamy, porcelán, ručně foukané vánoční ozdoby z Německa, starožitný nábytek a stříbrné příbory," uvedla očitá svědkyně ázerbájdžánského pogromu Anna Astvacaturian Turcotteová.
Podle jejích slov provází téměř 400 tisíc Arménů, kteří přežili lednový masakr z roku 1990, celoživotní pocit bezprostředního ohrožení. Pogrom zaplatilo životem asi 90 Arménů. Vypuknuvší chaos pak vedl k dalšímu násilí a stal se první rozbuškou, vedoucí nakonec k rozbití obrovitého molocha Sovětského svazu, pod jehož povrchem léta doutnala národnostní i sociální nenávist.
Dýmající sopka vybuchla
Koncem roku 1989 se zhroutil socialistický blok ve střední Evropě a bylo jen otázkou času, kdy se vzbouří i kdysi samostatné země, které Sovětský svaz pohltil přímo do svého celku. Už v dubnu 1989 došlo k masakru v gruzínském hlavním městě Tbilisi, kde sovětská armáda krvavě potlačila masovou demonstraci za nezávislost, a s přelomem roku 1989 a 1990 začaly nepokoje propukat na stále více místech.
Ázerbájdžánská demokratická republika vyhlásila svou nezávislost v roce 1918 a stala se prvním demokratickým státem v muslimském světě. Už o dva roky později však obsadila její hlavní město Baku sovětská Rudá armáda a země byla násilně včleněna do Sovětského svazu jako Ázerbájdžánská sovětská socialistická republika.
V roce 1988 vypukl mezi dvěma dominujícími národy v regionu, Armény a Ázerbájdžánci (též Ázery), ozbrojený konflikt o Náhorní Karabach, území v jihozápadním Ázerbájdžánu, obydlené převážně Armény, jejichž zastoupení v místní populaci však během vlády Sovětského svazu klesalo. V roce 1926 představovali Arméni 93,5 procenta obyvatel Náhorního Karabachu, v roce 1989 už jen 77 procent. Tento proces u nich vyvolával nevoli a nakonec vedl k otevřenému střetu, kterému už slábnoucí sovětská moc nedokázala zabránit.
Už začátkem roku 1988 tak byla v oblasti Náhorního Karabachu zahájena masová deportace Ázerbájdžánců do měst Baku a Sumgait.
Na druhé straně koncem února 1988 vypukl v přímořském městě Sumgait pogrom namířený proti Arménům. Velký dav, tvořený z větší části Ázery, se zformoval do skupin, které začaly napadat a zabíjet Armény v blízkých ulicích a domech. Šlo o podobný způsob útoku, jaký byl uplatněn i v lednu 1990 v Baku. Podle oficiálního seznamu obětí bylo zabito 32 lidí, očití svědci však uvádějí vyšší odhady. Mezi mrtvými byli Arméni, Ázerové i Rusové.
V červenci 1989 sice prezidium Nejvyššího Sovětu SSSR potvrdilo existenci Náhorního Karabachu jako nedílné součásti Ázerbájdžánu, ale Nejvyšší rada Arménie toto rozhodnutí neuznala a v prosinci se usnesla na sloučení Arménie a Náhorního Karabachu, čímž ovšem vznesla nárok na území sousední republiky.
To vedlo k protitlaku a ke značnému posílení nacionalistických tendencí i v samotném Ázerbájdžánu.
Ještě v listopadu proběhly arménské pogromy proti Ázerům ve městech Gutarkh, Spitak a Stěpanavan. K vzájemným násilnostem docházelo i na mnoha jiných místech v Arménii i v Ázerbájdžánu. V lednu 1990 se tak celá tato oblast ocitla ve stavu naprostého chaosu, který vyústil v další násilí.
Organizovaní nacionalisté začali řádit
V Baku začala od prvních dnů roku 1990 probíhat velká shromáždění spontánního nacionálního protikomunistického hnutí, Azerbájdžanské Lidové fronty. Dne 12. ledna se jedno takové hromadné shromáždění sešlo na Leninově náměstí v centru města. Radikální nacionalisté Lidové fronty na něm vyzývali lidi k obraně ázerbájdžánské suverenity před arménskými požadavky.
Současně se skupiny mladých Ázerů vydaly do ulic, terorizovaly Armény a vyhrožovaly jim, ať raději opustí město, nebo s nimi bude zle. Na dobových fotografiích se dochovaly i záznamy označování domů, v nichž žijí Arméni a do nichž později vtrhly podobné "návštěvy", jakou popsala Turcotteová.
Řádění nacionalistických soldatesek trvalo nakonec sedm dní a stejně jako v případě ostatních pogromů toho pohnutého období se vyznačovalo mimořádnou krutostí. "Arménské domy byly během pogromu v Baku zapáleny a vypleněny a hodně Arménů bylo zabito nebo zraněno," uvedl britský spisovatel a novinář Thomas de Waal, který se specializoval na oblast Kavkazu. Pogrom označil za první část "Černého ledna" a dodal, že účet za tuto tragédii dělal asi 90 arménských životů.
Podle webu The Armenian Weekly se násilné skupiny orientovaly pomocí připravených map s vyznačenými arménskými čtvrtěmi a vzájemně se domlouvali pomocí vysílaček. V arménských čtvrtích bylo přerušeno telefonní vedení a Arméni byli vyzváni, aby zůstali doma a nechodili do práce.
Skutečnost, že útočníci disponovali seznamy arménských adres a svou akci vzájemně koordinovali, zaznamenal i zpravodaj mezinárodní nevládní Organizace na ochranu lidských práv Human Rights Watch Robert Kushen, který na základě toho vyloučil, že by násilí vypuklo spontánně. (Podle některých informací vyprovokaly pogrom tajné služby Sovětského svazu, které chtěly tímto způsobem zdiskreditovat ázerbájdžánské politické síly volající po nezávislosti.)
Následoval útok, při němž byli muži mláceni a vhazováni do zapálených domů, ženy byly bity, hromadně znásilňovány a podle webu The Armenian Weekly i nuceny tančit nahé v ulicích.
"Arménské společenství v Baku, hlavním městě Ázerbájdžánu, bylo v lednu 1990 po dobu pěti dnů vražděno, mučeno, okrádáno a ponižováno. Obtěžování byly vystaveny i těhotné ženy a děti, dívky byly znásilňovány před očima rodičů, do zad jim byly vypalovány křesťanské kříže a byly zneužívány kvůli své křesťanské víře," uvádí zpráva Výboru OSN pro odstranění diskriminace žen z července 1997, citovaná anglickou Wikipedií.
Většina Arménů žijících v Baku v důsledků útoků z města uprchla, zbývajících 18 tisíc až 20 tisíc Arménů přežívalo převážně v úkrytech.
Sovětský zásah měl jiný cíl
Sovětské jednotky zasáhly až 20. ledna, kdy už většina arménské populace opustila Baku. Vojáci pravděpodobně neměli za úkol potlačit pogrom (k tomu měli dost možností dřív), ale zabránit Ázerbájdžánské Lidové frontě, aby definitivně převzala moc, což plánovala právě na 20. ledna.
Také v tomto případě předcházelo útoku vyřazení domácího televizního i rozhlasového zpravodajství, aby lidé ve městě neměli informace. O "informační tmu" se (zřejmě podobně jako v případě předchozího pogromu) postarala sovětská tajná služba KGB.
Vpád sovětské armády do Baku pak přinesl další krveprolití, podle dobových informací mu padlo za oběť až 200 civilistů.
"Vstup vojsk byl doprovázen záměrnou palbou s cílem zabít, což mělo za následek značné oběti," tvrdí ázerbájdžánský historik a publicista Ajdyn Balajev, podle nějž bylo během armádní operace v Baku ve dnech 19. a 20. ledna zabito 131 a raněno 744 civilních občanů. Přes 400 lidí bylo zatčeno, další byli vedeni jako nezvěstní.
Snaha skoncovat se Sovětským svazem se však už nedala potlačit. Dne 23. ledna se více než milion Ázerbájdžánců sešlo k uctění obětí v parku, který je dnes znám jako Alej padlých hrdinů (nebo také Alej mučedníků). Lidé začali demonstrativně zahazovat a pálit průkazy členů komunistické strany a rušili komunistické a komsomolské organizace. Špičky ázerbájdžánské komunistické strany musely uprchnout do Moskvy. Sovětský svaz se začínal hroutit a jeho demontáž se stala neodvratitelnou.
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
