Příběh Violet Gibsonové patří k nejpozoruhodnějším projevům individuálního odporu proti fašismu, k jakým v Evropě v první třetině 20. století došlo, přitom je bezmála zapomenutý. Padesátiletá dcera významného irského aristokrata byla nejblíže k likvidaci italského diktátora ze čtyř lidí, kteří se o to pokusili, ani její útok se ale nezdařil. Její střela škrábla „Duceho“ na nose, italský vůdce, jenž byl v tu dobu tři roky u moci, však atentát přežil.

V Gibsonové rodném městě Dublinu se nyní jedná o umístění její pamětní desky. Tento krok by měl podle nezávislého dublinského radního Mannixe Flynna vynést jméno Violet Gibsonové ze zapomnění zpět na světlo a vrátit mu význam, jaký mu náleží.

Diktátor u moci

Benito Mussolini byl v roce 1926 již tři roky u moci, kam ho vynesl státní převrat, který se svými příznivci zosnoval v říjnu 1922.

Zformované bojůvky jeho fašistických příznivců, přezdívané Černé košile, zabraly rozlehlou Pádskou nížinu v severní Itálii a Mussolini vyhlásil, že hodlá donutit stávajícího ministerského předsedu Luigiho Factu k rezignaci, pochodovat na Řím a převzít vládu.

Pochod na Řím, čítající asi 30 tisíc mužů, se opravdu uskutečnil, ale ještě než došel, předal italský král Viktor Emanuel III. v obavě před hrozbou očanské války 28. října 1922 vládu Mussolinimu.

V následujících dvou letech Mussolini neustále zvyšoval své pravomoci a od roku 1925 už vládl otevřeně jako diktátor, přičemž se nechával titulovat capo del governo e duce del fascismo (šéf vlády a vůdce fašismu).

Zbraň selhala

Ve středu 7. dubna 1926 promluvil na Mezinárodním kongresu chirurgů v Římě o divech moderní medicíny, a poté se vydal mezi své přívržence shromážděné v obrovském počtu na náměstí Piazza del Campidoglio.

Violet Gibsonová stála v davu. U sebe měla kámen, aby v případě potřeby rozbila okno Mussoliniho vozu, a dále revolver z roku 1892, který maskovala černým šálem.

Ve chvíli, kdy ji italský diktátor míjel, napřáhla ruku a vypálila. Byla blízko, minout se nemohla. Mussolinimu zachránilo život to, že nečekaně pohnul hlavou. Kulka ho škrábla na nose, jinak zůstal nezraněn.

Gibsonová se pokusila vystřelit znovu, ale zbraň selhala. Vzápětí se na ni vrhli Duceho příznivci. Pravděpodobně by ji na místě utloukli a ušlapali, kdyby nezasáhla policie, která atentátnici zatkla. Fakt, že byla tak rychle zadržena, zachránil irské bojovnici s největší pravděpodobností život.

Mussolini správně pochopil, že jako vůdce nesmí projevit slabost, takže své zranění označil za „pouhou drobnost“, a když dostal na nos náplast, pokračoval v cestě ke Kapitolu, symbolu moci Starověkého Říma.

Prohlášena za blázna

Padesátiletá atentátnice putovala do italského vězení, ale namísto soudu byla po čase deportována zpátky do Anglie, pravděpodobně proto, že italské orgány se obávaly pozdvižení, které by veřejný proce s Gibsonovou mohl vyvolat. Předseda vlády Irského nezávislého státu William Thomas Cosgrave poslal po atentátu Mussolinimu osobní dopis, v němž mu poblahopřál k přežití.

Na svobodu se však Violet Gibsonová již nikdy nedostala. Až do své smrti v roce 1956 byla držena v psychiatrické léčebně v Northamptonu, známé jako Nemocnice svatého Ondřeje, a to navzdory četným dopisům s žádostí o propuštění, které psala řadě předních osobností své doby, včetně britského premiéra Winstona Churchilla.

Nemocniční správa však tyto dopisy nikdy neodeslala. Podle dokumentaristky Siobhán Lynamové propustili Italové Gibsonovou jen s podmínkou, že bude zavřena na doživotí. A zodpovědné úřady se jim rozhodly vyhovět.

Ještě za jejího života se na irskou šlechtičnu téměř řízeně zapomnělo. Její čin vyvolal u vedoucích činitelů její země rozpaky a vysvětlit ho ženiným šílenstvím se jevilo jako nejjednodušší řešení. Radní města Dublinu se nyní rozhodli tuto historickou chybu napravit a její příběh opětovně vzkřísili.

Z aristokratické rodiny

Violet Gibsonová se narodila do rodiny anglo-irského právníka a aristokrata Edwarda Gibsona, prvního barona z Ashbourne a představitele nejvyššího právního úřadu v zemi. Představena byla i u dvora tehdejší britské královny Viktorie. Zdálo se, že má před sebou budoucnost manželky některého z vlivných mužů své doby, sama si však zvolila jinou cestu.

Psychickými problémy údajně skutečně trpěla. Poprvé se duševně zhroutila v roce 1922 a začátkem roku 1925 se pokusila i o sebevraždu. Podle současné dublinské městské rady však britským úřadům i její rodině po atentátu na Mussoliniho vyhovovalo, aby byl považován za akt šílenství a nikoli osobní antifašistické angažovanosti.

„Violet Gibsonová patří mezi řadu žen, které vykonaly něco mimořádného, ale byly zatlačeny do pozadí. Když se podíváte na dějiny první světové nebo druhé světové války, sloužily v nich ženy právě tak jako muži, ale téměř se o nich nemluví. Tu a tam se vytáhne nějaký příběh, abychom jim částečně splatili dluh, který vůči nim máme, ale je to pořád dost vzácné,“ tvrdí nezávislý dublinský radní Mannix Flynn.

Od filmu k pamětní desce

Příběh útočnice na Mussoliniho poprvé výrazněji ožil až po vydání knihy spisovatelky Francis Stonor-Saundersové „Žena, která střílela na Mussoliniho“.

Již zmíněná dokumentaristka Siobhán Lynamová natočila na základě této knihy v roce 2014 rozhlasový dokument pro stanici RTE, jenž se stal inspirací pro vznik hraného filmu „Violet Gibsonová, Irka, která střílela na Mussoliniho“, režírovaného manželem Lynamové Barriem Dowdallem. Ten se v současnosti představuje na filmových festivalech.

„Kdyby něco podobného udělal muž, pravděpodobně by dnes místo jeho narození zdobila socha nebo něco podobného. Protože to byla žena, zavřeli ji a úmyslně na ni zapomněli. Jsme nesmírně rádi, že jsme dokázali její příběh opět vyprávět a vrátit ho do dějin,“ řekl Dowdall.

Dublin nyní ústy svých představitelů navrhl, aby Gibsonové bylo konečně „přiznáno právoplatné místo v bohaté historii irského národa a jeho obyvatel“ a aby jí byla ve městě odhalena pamětní deska. O návrhu informovala BBC.

Podle Mannixe Flynna potomci rodiny Gibsonových návrh na pamětní desku podporují. V současnosti se jedná o tom, kde by měla být umístěna. Jako nejvhodnější místo se jeví dům v dublinské čtvrti Merrion Square, v němž atentátnice prožila své dětství, záleží však na tom, zda to povolí současný majitel budovy.