Horor v Bhópálu: Smrtící plyn zabil tisíce lidí za noc, ráno byly ulice plné těl

"Narodil jsem se v červenci 1984. Když katastrofa zasáhla naši komunitu, bylo mi teprve pět měsíců. Byl jsem moc malý na to, abych si z té noci z 2. na 3. prosince něco pamatoval. Až po letech mi moje sestra řekla, že jsme v rodině byli čtyři bratři a čtyři sestry. Já jsem byl nejmladší. Náš táta byl tesař. Tu noc jsme přišli o oba rodiče, o tři sestry a o dva bratry. Zůstali jsme já, sestra Mamta a bratr Sunil," vyprávěl před sedmi lety novinářům z AlJazeera Sanjay Verma, indický aktivista bojující za odškodnění obětí bhópálské tragédie, mezi něž se sám řadí.

Mysleli, že se žene bouřka. Byla to černá smrt, která zaživa pohřbila 116 dětí

U příležitosti letošního 37. výročí této tragédie zahájily hned čtyři organizace sdružující přeživší kampaň "Bhópálská katastrofa: 37 let; 37 otázek", v níž upozorňují na to, že tisíce lidí stále bojují o odškodnění, spravedlnost a rehabilitaci. Vermův příběh je jedním z mnoha podobných.

Neházejte mě do řeky, nejsem mrtvý

To, co se oné noci stalo, mu jeho sestra dokázala převyprávět až po mnoha letech. Jeho rodina žila v Bhópálu v indickém státě Madhjapradéš přímo naproti vchodu do hlavní továrny Union Carbide. Když se v noci z 2. na 3. prosince 1984 začal z chemičky valit jedovatý plyn, zabalila Sanraye jeho sestra do deky a spolu s třináctiletým bratrem Sunilem vyběhli ven.

Ulice byly úplně přeplněné hlučícím davem, lidé křičeli a utíkali pryč. Sourozenci se k nim připojili, ale dav je brzy rozdělil. Sunil potřeboval na záchod, zastavil se, aby se vymočil. Přitom se zřejmě nadýchal plynu a omdlel. Jeho sestra mu chtěla pomoci, ale byla drobná a proud prchajících lidí ji strhl s sebou.

Peklo v Oppau. Jedna z největších nejaderných explozí dějin vymazala město

"Když na druhý den vyšli lidé sbírat z ulice mrtvá těla, narazili i na Sunila. Byl v bezvědomí. Mysleli si, že je také mrtvý, tak ho zvedli a naložili na náklaďák, kde už byla spousta dalších těl. Všechna vezli vysypat do řeky, aby se z nich nezačala šířit nákaza. Přijeli k řece Narmada asi 90 kilometrů od Bhópálu a začali těla po jednom házet z náklaďáku do vody. Když přišla řada na mého bratra, najednou se probral a řekl: ‚Já nejsem mrtvý.‘ Vyděsili se, protože mysleli, že na ně mluví mrtvé tělo."

Sunil, který se probral z bezvědomí, se brzy na to opět shledal s Matou a Sanjayem, a všechny tři si pak vyzvedli jejich příbuzní žijící ve městě Lucknow asi 600 kilometrů od Bhópálu. Vzájemné soužití ale vydrželo jen několik měsíců, poté vypukly ve sloučených rodinách konflikty. "Začali se k nám chovat ošklivě, jako bychom pro ně byli přítěží. Sunil se proto rozhodl, že se s námi vrátí do Bhópálu. Tam nás poslali do sirotčince s názvem The SOS Children’s Village," vzpomínal pro AlJazeera Sanjay. 

Tragédie ničila životy i po letech

V sirotčinci se mu podle jeho vzpomínek líbilo, měl tam téměř všechno: kriketové pálky, brusle, mohl hrát fotbal, bavilo ho to ve škole, která nabízela dobré vzdělání. Přesto ale cítil ve svém životě určitou prázdnotu. "Vlastně jsem nic nevěděl o svých rodičích. Později na střední škole bývaly rodičovské schůzky, na které děti přiváděly své rodiče. Všichni spolužáci měli na těchto schůzkách vedle sebe mámu a tátu, ale já nikoho."

Sanjayův starší bratr s nimi v té době již nežil, sirotčinec mu nevyhovoval. Rozhodl se využít svých vůdčích schopností a založil organizaci s názvem Children Against Carbide (Děti proti karbidu), která sdružovala děti, jako byl on sám a jeho sourozenci - pocházející z komunity Jay Prakáš Nagar, jež žila přes ulici přímo proti hlavní chemické továrně Union Carbide.

Den, kdy explodoval Černobyl. V Dukovanech najednou lidé „zářili“ už při vstupu

Katastrofa však Sunila nepřestala pronásledovat. V roce 1997 se u něj začaly projevovat známky paranoidní schizofrenie, podle lékařů kvůli utrpěnému psychickému traumatu, když naráz ztratil tolik členů své rodiny. "Začal se pokoušet o sebevraždu a zkusil to mnohokrát. Jednou snědl jed na krysy. Podruhé se pokusil sám sebe upálit. Jednou utekl do džungle a snažil se dojít tak daleko, aby už nenašel cestu zpátky. Ale ani jeden z těchto pokusů mu nevyšel," vyprávěl Sanjay.

V roce 2006 byl Sunil bohužel konečně "úspěšný": oběsil se. "Takže teď už jsme tu jen Mamta a já - jediní přeživší z desetičlenné rodiny," uzavřel své vyprávění jeho mladší bratr.

Třicet sedm otázek

Letošní kampaň, kterou 37 dní před výročím katastrofy spustily organizace spojující přeživší, zahrnovala 37 otázek, jež byly den po dni kladeny a dotazovaly se právě na problémy s následky katastrofy.

"Ačkoli se jak ústřední indická vláda, tak vlády jednotlivých indických států už v roce 2010 dohodly, že americké korporace (nástupnické firmy společnosti Union Carbide, pozn. red.) mají zaplatit další kompenzace, žádná z nich až do dnešního dne nezažádala o to, aby Nejvyšší soud projednal žádost z roku 2010 o nápravu původního rozsudku. Chceme vědět, proč se vlády rozhodly tuto žádost po dobu 11 let nevyslyšet," uvedla v titulu Indian Express mluvčí nové kampaně Rašída Beeová.

Oživlá noční můra v Karviné: po výbuchu metanu leželi všude mrtví lidé a koně

Žádost o nápravu rozsudku je v indickém právu zřídka užívaný  procesní prostředek, jenž je určen pro vzácné a úzce definované situace, kdy má dojít k nápravě rozsudku z důvodu předchozího procesního pochybení soudce. Řádnými účastníky nového procesu se mohou  stát jen ti, kdo se účastnili již toho původního. 

Indická vláda podala tuto žádost v roce 2010 kvůli tomu, že se rozhodla dosáhnout s nástupnickými firmami Union Carbide za plynovou katastrofu z roku 1984 lepšího odškodnění, než jaké obsahovala původní dohoda o urovnání z roku 1989, posvěcená Nejvyšším soudem. Jak ale upozorňuje mluvčí nové kampaně, žádost se až dosud nedostala u Nejvyššího soudu na pořad jednání a žádná z indických vlád netlačí na to, aby se tak stalo.

Smrt v přístavu. Ničivá exploze poslala ke dnu loď se stovkami námořníků

"Podnik Dow Chemical USA, který je současným vlastníkem chemičky, v Indii za posledních sedm let dramaticky vzrostl. Během těchto sedmi let společnost ignorovala šest po sobě jdoucích předvolání k okresnímu soudu v Bhópálu, kde se měl projednávat trestní případ katastrofy," stěžují si protagonisté současné kampaně. "Ptáme se tedy, jak je možné, že indická vláda dovolí společnosti, která nedodržuje zákony naší země, aby v této zemi podnikala?"

Mezi další otázky patřilo například to, proč dosud nebyla zavedena účinná léčba chronických nemocí souvisejících s vystavením jedovatému plynu nebo jak moc byla kontaminována půda v opuštěné továrně Union Carbide a v jejím okolí a jak se pokračuje s její sanací.

"Navzdory tomu, že podle indických i amerických zákonů má vláda Madhjapradéše právo požadovat od Dow Chemical náhradu za znečištěnou půdu, nepodala proti ní nikdy žalobu. Ptáme se proč," zmínil další otázku Noušín Khan z organizace Children Against Dow Carbide, která je jedním ze spoluorganizátorů kampaně.

Laxnost zabíjela

Co se vlastně v roce 1984 v Bhópálu stalo a proč přeživší a pozůstalí po obětech katastrofy vnímají dodnes americkou firmu tak roztrpčeně? 

Továrna na výrobu pesticidů, kterou firma Union Carbide v Bhópálu vybudovala, byla v podstatě kopií jejího staršího závodu v jednom americkém městečku v Západní Virginii, jenže kopií značně ošizenou - a naneštěstí právě v oblasti bezpečnosti. Namísto nerezové ocele byla na mnoha místech použita standardní ocel, nádrže na skladování chemikálií byly obrovské, aby jich mohlo být co nejméně, a po uvedení chemičky do provozu se šetřilo i na jejich chlazení.

Během výroby navíc docházelo k rozsáhlému propouštění zaměstnanců, včetně pracovníků dohlížejících na bezpečnost provozu. Lidé v továrně si na nebezpečné pracovní podmínky opakovaně stěžovali, ale bez odezvy.

Následky na sebe nedaly dlouho čekat. Již v roce 1981 došlo v továrně k úmrtí jednoho ze zaměstnanců, který se nadýchal unikajícího jedovatého fosgenu. Vedení továrny upozornilo na tuto událost americké ústředí a situaci v chemičce začal zkoumat inženýrský tým. Ale třebaže našel neméně 30 závad schopných vyvolat katastrofu, z nichž se 11 nacházelo v té části továrny, kde se vyráběl a skladoval smrtelně nebezpečný methylisokyanát, nedošlo k žádné nápravě. 

V neděli 2. prosince 1984 čistilo několik pracovníků potrubí, jež tento prudce jedovatý plyn přivádělo do nádrže. K čištění sloužily vysokotlaké proudové hadice. Potrubí i nádrž ale byly kvůli špatnému materiálu prorezlé, takže se voda z hadic dostala nakonec dovnitř nádrže. Následovala chemická reakce s jedovatým plynem, jenž se začal prudce ohřívat, čímž průběh reakce ještě urychloval. Několik minut po půlnoci došlo ke katastrofě - ventil rozpálené nádrže nevydržel přetlak, vyletěl a tuny jedovatého plynu se začaly valit ven.

Rakvická katastrofa pohřbila 31 dětí. Z jedné dívky se našla pouze ruka

Mírný vítr foukal jižním směrem, k místům, kde žila většina místních obyvatel. Byla velmi chladná noc. Nízká teplota ovzduší tlačila plynový mrak k zemi, takže se valil přímo na lidi. K dovršení zlého se vedení továrny snažilo únik ututlat, takže nespustilo poplašné sirény a lidi nevarovalo.

Následky byly strašlivé - prudce jedovatý plyn postupně zamořil oblast o rozloze 60 kilometrů čtverečních a začal páchat nekonečné škody. Tisíce lidí zabil okamžitě tím, že jim spálil plíce. Další umírali poté, co úplně oslepli v důsledku zničení oční tkáně.

Ti, kdo prvotní vystavení plynu přežili, měli často nenávratně poškozené plíce a doživotně trpěli bolestmi hlavy, poruchami rovnováhy, depresemi a mnoha dalšími psychickými i fyzickými problémy podobně jako Sanjayův bratr Sunil. Léta pak bojovali o adekvátní odškodnění a o řádnou lékařskou péči - a jak ukazuje současná kampaň "Bhópálská katastrofa: 37 let; 37 otázek", tento boj dosud neskončil.