Krátce poté, co bolševická delegace podepsala v březnu 1918 v Brestu Litevském separátní mírovou smlouvu s německou a rakouskou delegací, známou později jako takzvaný Brestlitevský mír, vypukly proti ní nepokoje.

Nebylo přitom čemu se divit: Rusko se totiž touto smlouvou vzdávalo téměř poloviny svého evropského území a fakticky přenechávalo Finsko, Polsko, pobaltské provincie, Ukrajinu a Zakavkazsko ústředním mocnostem. Ruské Polsko, Litva a část Lotyšska se podle smlouvy stávaly nově součástmi Německa a Rakouska, Ukrajina, Finsko, Estonsko a zbytek Lotyšska byly přeměněny na nezávislé státy pod německou ochranou. Besarábie se měla stát součástí Rumunska a arménské oblasti na Kavkaze obsadili Osmané.

Lev Trockij a Lev Kameněv přijíždějí do Brestu Litevského
Brestlitevský mír: Podlá smlouva mezi bolševiky a Němci zradila české legionáře

Sovětské Rusko přišlo v důsledku Brestlitevského míru o třetinu populace někdejšího ruského císařství, o obrovské plochy prvotřídní zemědělské půdy, o zhruba osmdesát procent uhelných dolů a o polovinu všech ostatních průmyslových odvětví. Následná dohoda ze srpna 1918 navíc zavázala zemi zaplatit šest miliard marek jako válečné reparace.

„Mnozí Rusové považovali smlouvu za ohavnou zradu své země. Brestlitevský mír měl nemalý vliv na vyprovokování občanské války mezi bílými a rudými, stejně jako na to, že leví eseři vystoupili z vlády a nechali ji zcela v rukou bolševiků a že se někteří z nich v následné občanské válce postavili na stranu bílých,“ konstatoval web History Today.

Československé válečné loďstvo:

Zdroj: Youtube

Na stranu protibolševického hnutí se postavilo také 40 tisíc příslušníků československých legií v Rusku, bývalých válečných zajatců, kteří přešli na stranu Ruska, aby bojovali proti Rakousku-Uhersku za vznik nezávislého československého státu, a nyní jim bezprostředně hrozilo, že je bolševici vydají Němcům. Jako ústupová cesta jim zůstávala jen Transsibiřská magistrála, kterou dokázali ovládnout a organizovat po ní ústupové legionářské transporty.

Parníky a čluny proti ledoborcům

Ve čtvrtek 11. července 1918 dobyli čeští legionáři postupující po magistrále sibiřské město Irkutsk, nacházející se na řece Angaře zhruba 70 kilometrů od jeího výtoku z Bajkalského jezera.

Toto jezero měly v té době pod kontrolou lodě s bolševickými posádkami, takzvaná rudá Bajkalská flotila: šlo celkem o osm parníků, ale jen dva z nich byly vyzbrojeny: ledoborce Bajkal a Angara.

Příslušníci 7. roty 1. střeleckého pluku ve zborovských zákopech
Zúčastnil se Klement Gottwald bitvy u Zborova? Událost dodnes provází plno mýtů

Svůj námořní oddíl měly v té době už i československé legie, které jej vytvořily v květnu toho roku. Tomuto oddílu se podařilo ukořistit v bajkalských přístavech tři malé kolesové parníky („Sibirjak“, „Burjat“ a „Fedosia“). Mistrovským kouskem legionářských námořníků bylo zejména ukořistění parníku Sibirjak, k němuž došlo, když praporčík Václav Podhora s 34 muži podnikl překvapivý výpad do Nikolajevského závodu ležícího na řece Angaře.

„Cíl nebyl náhodný, neboť právě tento závod dodával a vyráběl dělostřelecké i ruční granáty pro bolševické jednotky. Podhorovi muži místní posádku překvapili a bolševiky zahnali. Podle literárních údajů jim následně místní rolníci prozradili, že se do nedalekého Dolonova chystá parník s vojáky, jejichž cílem je zkonfiskovat rolníkům jejich potraviny. Proto se s prosbou o pomoc obrátili právě na vítězné legionáře. Výsledkem bitvy byl zisk bočně kolesového parníku Sibirjak. Přeplout Bajkal na parníku byla totiž mnohem lákavější představa než ho objíždět na koních,“ uvedl na stránkách Armyweb Tomáš Svoboda.

Objíždět Bajkal by bylo příliš náročné a zdlouhavé, proto legionáři volili cestu po voděObjíždět Bajkal by bylo příliš náročné a zdlouhavé, proto legionáři volili cestu po voděZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Trojici parníků doplnili legionáři ještě dvěma vlastnoručně vyrobenými samohybnými plovoucími bateriemi, které vznikly nainstalováním dvou třípalcových polních děl z roku 1902 na dřevěné čluny.

V připravovaném střetu s rudou flotilou tak Čechoslováci zpočátku tahali zdánlivě za kratší konec provazu: ledoborec Bajkal, považovaný za vlajkovou loď této flotily, byl totiž podle ruského autora Vjačeslava Kondratjeva vyzbrojen šestipalcovou houfnicí či minometem neznámé značky a několika děly. Ledoborec Angara disponoval dvěma třípalcovými děly a několika kulomety.

Připlížili se jako duchové v mlze

V pátek 16. srpna 1918 večer zakotvil Bajkal u mola Mysová na jihovýchodním břehu jezera. Na jezerní hladině se už od poledního držela mlha. Od severozápadu se k molu zvolna blížily dva parníky. Rusové se původně domnívali, že jde o zásobovací lodě, které jim vezou proviant, takže nechali obě plavidla, jejichž obrysy rozpíjel mlžný opar, přiblížit až na čtyři kilometry k přístavu. Když konečně rozpoznali, kdo k nim pluje, vypukl poplach. Tyhle lodě nevezly proviant.

Oněmi plavidly, jež se až duchovitě přibližovala k Mysové, byly totiž československé parníky Burjat a Sibirjak, jež vypluly předchozího dne z vesnice Listvjanka v Irkutské oblasti. Každý parník za sebou táhl ještě dřevěný člun osazený dělem.

Protektorátní ministr osvěty Emanuel Moravec a generál Andrej A. Vlasov
Statečný legionář i symbol kolaborace. Ctižádost vedla Emanuela Moravce ke zkáze

„Když se Češi dostali na vzdálenost asi dva kilometry od pobřeží, zahájili palbu na molo, přístavní sklady a nedaleké nádraží. Rudí neměli v Mysové žádné dělostřelectvo až na onu houfnici na ledoborci Bajkal, jenže do té jim zbývalo pouze 11 granátů,“ přiblížil Kondratjev.

Kapitán Bajkalu a současně velitel celé bolševické flotily, bývalý dělník Luka Vlasov, se podle něj přesto rozhodl bojovat. Jenže byl v nevýhodné pozici: aby mohl použít houfnici, jež se nacházela na přídi ledoborce a byla schopna pouze střelby vpřed, musel by loď otočit. To znamenalo couvnout od mola a poté obrátit plavidlo o 180 stupňů. A to mu Čechoslováci nedovolili.

Večerní střelba na Bajkalu

„Češi si všimli, že Bajkal pustil páru a dal se do pohybu. Přenesli na něj tedy palbu. Tahle sto metrů dlouhá plovoucí bouda, pohybující se hlemýždím tempem zádí napřed, byla výborným cílem. Sotva se stačil vzdálit od pobřeží a zahájit otáčecí manévr, dostal zásah do střední části nástavby a pak ještě další do zádi. Druhý zásah vyřadil kormidlo, takže loď se od té chvíle dala jakžtakž ovládat už pouze parními stroji, úpravou rychlosti lodních šroubů,“ popsal začátek bitvy ruský autor.

Lehké tanky T-26 sovětské 7. armády během sovětské invaze do Finska, 2. prosince 1939
Touha dobýt svět. Dějiny Sovětského svazu jsou protkány násilím proti ostatním

Vlasov si uvědomil, že jeho předchozí rozhodnutí přijmout bitvu a zapojit se do boje bylo příliš lehkomyslné. Nyní velel bezmála neovladatelné lodi, která nebyla ani nastavena tak, aby mohla opětovat palbu. Rozhodl se proto nepokračovat v otáčecím manévru a rozkázal přirazit okamžitě zpátky k molu. Jakmile se podařilo ledoborec ukotvit, opustila celá posádka loď.

Čechoslováci mezitím pokračovali v palbě a vypálili do Bajkalu další dva granáty. Jeden z nich, vypálený praporčíkem Kolínem, zasáhl sudy se strojním olejem, uložené na palubě.

Loď Nižnyj NovgorodLoď Nižnyj NovgorodZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Zásah způsobil obrovský požár, který téměř okamžitě zachvátil celou loď – ta nestačila v této krátké bitvě vypálit na nepřítele ani jednu jedinou ránu. Brzy poté začaly na Bajkalu explodovat také zbylé granáty a prach do houfnice. Ledoborec byl zničen, ale nikdo na jeho palubě nepřišel o život. Ti námořníci, jimž se nepodařilo uprchnout včas přes molo, stačili naskákat do vody a dostat se na břeh tímto způsobem.

Několik zásahů z československých námořních děl schytal také parník Krugobajkalec a nádraží i přístavní doky se ocitly v plamenech. Asi po 30 minutách československého ostřelování se ale objevil ruský obrněný vlak, před nímž se improvizovaná československá flotila dala na ústup. Při zpáteční cestě přes Bajkal se střetla ještě s ledoborcem Angara, ale ten se boji raději vyhnul. I tak jej ale legionáři o několik dní později obsadili.

Pjotr Nikolajevič Wrangel ve své černé kozácké uniformě, která mu vynesla přezdívku Černý baron
Černý baron v čele Bílé armády: smrt slavného generála je dodnes záhadou

Těžce poškozený Bajkal plápolal až do rána, až na něm shořelo vše, co mohlo hořet. Přesto zůstal jeho trup kupodivu stále na hladině. Když o několik dní později obsadili Čechoslováci spolu s bělogvardějci Mysovou, kterou bolševici opustili bez boje, odtáhli kostru Bajkalu od mola a dovlekli ji ke břehu, kde zůstala bezprizorně uvězněna po několik příštích let. Teprve po skončení občanské války, v níž nakonec přece jenom zvítězila bolševická Rudá armáda, byla kostra lodi rozebrána do sběru železa.

Námořní oddíl československých legií existoval až do roku 1920, kdy byl rozpuštěn. Až na bajkalskou bitvu, z níž vyšel jako vítěz, se už do žádného střetnutí na vodě nikdy nezapojil. Bitva na Bajkalském jezeře ho však navždy zapsala do dějin.