Přijde-li řeč na boje v Africe za druhé světové války, připomenou si Češi a Slováci nejčastěji obranu severoafrického přístavu Tobrúk v Libyi, kde se po boku Britů vyznamenali českoslovenští vojáci.

Vedle Severní Afriky se však válčilo také ve Východní Africe, na bojištích od Evropy ještě daleko vzdálenějších. A jedna bitva rozhodla možná o výsledku celého afrického tažení.

Čtvrt milionu nepřátel

Válka v Africe probíhala od 10. června 1940, kdy italská vojska zahájila invazi s cílem dobýt rozsáhlé území pod britskou správou, rozkládající se od Libye po Somálsko.

Důležitou roli hrál v italských plánech východoafrický stát Eritrea, který Itálie kolonizovala v roce 1885 a používala jej jako základnu pro své invaze do Etiopie v první a druhé italsko-habešské válce. Druhá válka začala v roce 1935, o rok později Etiopie padla (komunistický poslanec Klement Gottwald využil po přijetí mnichovského diktátu příklad jejího boje k tomu, aby prezidentu Edvardu Benešovi vmetl do očí větu: „Bosí a bezbranní Habešané se bránili a my se podrobujeme“).

Itálie poté spojila Etiopii, Italské Somálsko a Eritreji do Italské východní Afriky, která se stala součástí italského impéria. Když Itálie vyhlásila po Německu 10. června 1940 spojencům válku, nařídil Mussolini svým jednotkám obsadit sousední kolonii Britské Somálsko a příhraniční města v Súdánu a Keni.

Do Eritrei napochodovalo čtvrt milionu italských vojáků, podporovaných letectvem i velkou námořní flotilou, umístěnou v rudomořském přístavu Massawa.

Pokud chtěl velitel spojeneckých vojsk, generál Archibald Wavell, Afriku pro Brity ubránit, musel dostat Rudé moře nezbytně pod svou kontrolu, jinak by Italové zablokovali veškeré spojenecké zásobování přes Suezský průplav. Massawu tedy Britové potřebovali za každou cenu dobýt.

Strastiplná cesta

Jediná cesta, která vedla z nilské delty k pobřeží Rudého moře, se klikatila stovky kilometrů přes úzké soutěsky a průsmyky Etiopské vysočiny. Úkol zdolat ji svěřil Wavell britskému generálu Williamu Plattovi, který k jeho splnění nasadil nejen britské, ale také súdánské a indické jednotky.

Dne 17. ledna 1941 tato mnohonárodnostní, ale tvrdá a pohyblivá síla dobyla Gallabat, vesnici na hranici Súdánu a Etiopie, a poražení Italové se začali rychle stahovat po horské silnici k eritrejskému městu Keren, jež bylo zásadním strategickým bodem pro obě strany: vedla jím totiž silnice i železnice přímo do hlavního města Asmara a do Massawy.

Po cestě zaujali obranu v úzkém horském průsmyku u malého města Keru, kde mělo pronásledovatele zadržet pět nejlepších italských praporů. Ostatní zatím měly dobudovat obranu Kerenu.

Italské prapory u Keru smetla koncem ledna 1941 kombinovaná akce Indů, kteří město obklíčili a napadli současně čelně i z týlu, zbylým italským jednotkám však stačil tento čas k tomu, aby vyhodily do povětří Mussoliniho most (Ponto Mussolini) přes průsmyk Dongolaas. Ten tak nyní tvořil těžko zdolatelnou přírodní překážku na jediné přístupové cestě ke Kerenu.

Bitva o Keren začala 5. února 1941, trvala nesnesitelných 53 dnů a patřila k vůbec nejtěžším, jakými musela britská vojska za druhé světové války projít.

„Postoupit jen o pár desítek metrů mnohdy znamenalo vyvinout obrovské úsilí. V úmorném vedru šplhali vojáci po vyprahlých úbočích kopců přes mohutné balvany, plahočili se přes břidlicová pole, prodírali se trnitým křovím a ostrou nepoddajnou trávou trhající oděvy a působící krvavé šrámy,“ popsal ji před časem Karl Schlange, spolupracovník serveru Valka.cz.

O každý strategický bod se sváděly boje řadu dní. Ztráty nakonec činily na italské straně podle různých odhadů tři tisíce až pět tisíc zabitých vojáků a zhruba stejný počet zraněných, na britské více než 500 padlých – včetně asi 300 Indů – a přes tři tisíce zraněných. Zabito také bylo mnoho domorodých vojáků.

Dne 27. března Keren konečně padl a 8. dubna dobyli Britové i přístav Massawa, čímž ovládli základní zásobovací trasu. Pro další průběh bojů ve Východní Africe to byl zásadní zvrat.