Po společné invazi německých a italských vojsk do Jugoslávie v dubnu 1941 se tato země rozpadla na několik celků pod různými vlivy. V Černé hoře, okupované Itálií, vznikl kolaborantský režim (Provizorní správní komitét Černé hory) pod vedením Sekuly Drljeviće, politika, který v Království Jugoslávie vedl černohorské federalisty. Už v květnu ale nahradila tento komitét tzv. Černohorská rada, která měla z tohoto územního celku skrytě vytvořit protektorát pod italskou nadvládou.

Dne 12. července 1941 bylo na popud italského krále Viktora Emmanuela III. obnoveno černohorské království. Původně šlo o monarchii, která zanikla po první světové válce svým začleněním do Jugoslávie, tentokrát ale představovalo jen loutkový stát pod fašistickou kontrolou. V jeho čele stanula Drljevićova vláda. V zemi zůstala italská okupační vojska, která ji používala jako svou další vojenskou základnu pro výpady na Balkáně. S tím se však odmítli smířit černohorští partyzáni.

Důležitým centrem severní části Černé hory bylo město Pljevlja, ležící v pljevaljské kotlině na řece Ćehotině, uprostřed historického balkánského území Sandžak. Město okupovali italští vojáci. Začátkem listopadu 1941 začaly černohorské povstalecké a partyzánské oddíly v počtu zhruba čtyř tisíc mužů plánovat pod velením generála Arso Jovanoviće a plukovníka Bajo Sekuliće útok na Pljevlju.

Plán schválil v polovině listopadu Regionální výbor Komunistické strany Jugoslávie pro Černou Horu, Boku a Sandžak, který nařídil všem povstaleckým silám v regionu, aby se začaly připravovat k útoku. Záměr bohužel nezůstal Italům utajen, takže do Pljevlji povolali posily z dalších míst, například z Brodareva a Bijeleho Polja. Brzy se mělo rozhodnout, kdo s koho.

Vyrvali Italům pevnost

V předvečer útoku, 30. listopadu 1941 po setmění, přestříhali partyzáni dráty telefonních linek spojujících Pljevlju s okolními oblastmi Prijepolje a Čajniče, čímž italskou posádku ve městě izolovali.

Dvě a čtvrt hodiny po půlnoci v pondělí 1. prosince 1941 začaly první průzkumné partyzánské výpady proti italským základnám v okolí města. Deset minut před třetí přišel hlavní útok.

K městu v údolí se začaly z různých stran valit z kopců tisíce partyzánů. Těžké ztráty si vyžádalo zejména dobytí staré osmanské pevnosti, nacházející se na kopci nad městem, známém Italům jako "Fortino" (Malá pevnost). Tato pevnost střežila nejlepší přístupovou cestu, takže její pád byl klíčovým faktorem úspěchu. Partyzánům se ji podařilo dobýt v pět hodin ráno. 

Jakmile pevnost kapitulovala, začaly partyzánské oddíly pronikat do městských ulic. Podařilo se jim zmocnit se důstojnické jídelny a skladiště italského 11. alpského pluku, při útoku na jeho velitelství však byly odraženy.

Další skupina partyzánů dobyla vězení a osvobodila tři vězně, jiná zaútočila na elektrárnu a po urputných bojích obsadila přízemí a první patro; italský oddíl střežící elektrárnu se však zabarikádoval ve druhém patře, kde se dokázal udržet až do příjezdu posil v podobě padesáti ženistů, kteří donutili partyzány, aby se opět stáhli.

Další partyzánský útok se zaměřil na italské dělostřelectvo, jež napadly spojenými silami oddíly, které dobyly a zajistily Fortino a věznici. Málem se jim podařilo dobýt i pozice dělostřelců, ti je však nakonec odrazili za pomoci pušek a granátů.

Protiútok za úsvitu

S podobně střídavými úspěchy probíhal boj i na jiných místech ve městě - zatímco na východě se partyzánům podařilo zajistit cesty do města a obsadit základny, které je střežily, na jihu byli odraženi. Ve městě dokázali obsadit střední školu, pravoslavný kostel, kino a domy v okolí divizního velitelství, které tak izolovali od okolí, samotné velitelství ale nedobyli. Nevyšel ani jejich pokus zmocnit se velitelství 5. dělostřeleckého pluku.

Obráncům divizního velitelství docházela munice, proto jim vyrazila na pomoc italská třicetičlenná zásobovací muniční skupina, jejíž osazenstvo však rozprášila partyzánská střelba. Ty italské vojáky, které se jim podařilo zajmout, pak partyzáni nahnali jako lidské štíty před velitelství 5. pluku, byli však znovu odraženi a o zajatce přišli.

Ve zvonici kostela se usadil partyzánský ostřelovač, který ohrožoval Italy shora, proto do kostela vrazily deset minut před půl osmou ráno dvě italské jednotky a budovu zapálily. 

Za úsvitu pak přišel protiútok. Rota alpských myslivců spolu s jednou italskou četou zaútočily na Fortino a do devíti ráno dobyli Malou pevnost zpět. V půl jedenácté se znovu přihlásilo italské dělostřelectvo, které se partyzánům nepodařilo vyřadit, a začalo ostřelovat partyzány obsazené sklady a důstojnickou jídelnu.

Souběžně s tím vyrazily do útoku dvě kulometné čety, jež měly vyprostit divizní velitelství z obležení. Partyzáni proti nim zahájili silnou palbu z prostor kina, dobytého ještě nad ránem, a způsobili jim těžké ztráty, navzdory tomu se však Italům podařilo obklíčení prorazit. Kinosál i s povstalci uvnitř pak odpálilo dovlečené horské dělo.

Hromadná poprava partyzánů

V půl čtvrté odpoledne bylo obležení divizního velitelství definitivně zlikvidováno a opětovně zkonsolidované italské oddíly vyrazily do ulic ničit partyzánské ostřelovače ukryté v okolních budovách. Několik partyzánů zajaly a následující den, tedy 2. prosince, je spolu s civilisty, kteří je ukrývali (šlo celkem o 17 obyvatel města), zastřelili při hromadné popravě.

V časném odpoledni tohoto dne bitva skončila - poslední partyzánské pokusy o útok ztroskotaly a zbytky jejich oddílů se s velkými ztrátami musely stáhnout z města. Dvoudenní boj si vyžádal životy asi 203 z nich, dalších 269 partyzánů bylo zraněno.

Na italské straně padlo nebo zmizelo kolem 80 vojáků (74 bylo prokazatelně zabito, asi osm bylo zapsáno na seznam pohřešovaných) a 171 bylo zraněno. 

Porážka partyzánů v Pljevlje vedla k roztržce mezi různými frakcemi partyzánského hnutí - například vůdce komunistických partyzánů a současně šéf celého hnutí odporu v okupované Jugoslávii Josip Broze Tito útok na Pljevlju neschvaloval.

Bitva o Pljevlju se stala poslední velkou partyzánskou akcí v Černé hoře, brzy poté byly zbytky partyzánských oddílů z tohoto regionu vyhnány. Klid do oblasti to ale nepřineslo. Už v roce 1942 vypukla v loutkovém černohorském království občanská válka.