V létě roku 1630, kdy už desátým rokem zuřila v Evropě třicetiletá válka mezi protestantskými a katolickými zeměmi, udělal rakouský katolický císař Ferdinand II. vážnou strategickou chybu. Ustoupil nátlaku říšských kurfiřtů a odvolal z funkce vrchního velitele císařských vojsk českého vojevůdce Albrechta z Valdštejna. Říšští kurfiřti se obávali Valdštejnovy rostoucí moci a císař si od svého ústupku jejich požadavkům sliboval, že oni na oplátku podpoří volbu jeho prvorozeného syna římským králem.

Bez Valdštejna to nejde

Bylo to značně krátkozraké uvažování, což se ukázalo v brzké době. Císař totiž od kurfiřtů příslib pro syna nezískal, a navíc ztratil svého nejschopnějšího velitele. V té době možná jediného, který byl schopen zastavit průnik protestantské švédské armády do středu Evropy.

Záhy po Valdštejnově odvolání zahájil v severním Německu svou ofenzívu švédský král Gustav Adolf, přezdívaný Lev Severu. Nový vojevůdce císařských vojsk Jan Tserclaes Tilly mu nedokázal čelit. Gustav Adolf dobyl v lednu 1631 Greifenhagen a obsadil Gartz, poté neváhal podepsat spojeneckou smlouvu s katolickou Francií a díky takto krytým zádům obsadil téměř polovinu Meklenburska (historické země na severu Německa při pobřeží Baltského moře).

Venkované napadají během třicetileté války rabující žoldnéře
Před 390 lety vtrhli do Čech Sasové. Přivedl je sem masakr spáchaný Habsburky

Tilly reagoval na nepřátelský postup tím, že na jaře 1631 oblehl protestantské město Magdeburk a doufal, že tak vyláká Gustava Adolfa k rozhodující bitvě. Švédský král mu ale na tuto návnadu neskočil, a Tillyho vojáci, frustrovaní dlouhým čekáním, tak 20. května 1631 vtrhli do města a celý Magdeburk nemilosrdně zmasakrovali.

„Hrozné zajisté divadlo tehdáž toho města a způsob byl, poněvadž v prchlivém hněvu se to konalo a mírnosti v trestání zachovati nedopustilo, poněvadž měšťanův do 22 tisíc že by zahynouti mělo, o tom mnozí poznamenali, ač někteří toliko 20 tisíc pokládají,“ popsal toto vraždění český kronikář Václav František Kocmánek.

Součástí masakru bylo i hromadné znásilňování magdeburských žen, o němž rovněž Kocmánek zanechal zprávu: „…i mnoho ženského pohlaví při takové furí zmordováno jest, panen pak veliký počet hanebně zprzněn,“ cituje Kocmánka historik Jindřich Francek ve své biografii Albrechta z Valdštejna, nazvané Navzdory závisti.

Tak takhle ne, pánové…

Zbytečný a hrůzný masakr, jeden z nejhorších v třicetileté válce, pobouřil celou Evropu a přivedl do protestantského tábora i dosavadního císařského spojence, saského kurfiřta Jana Jiřího I. Ten až do té doby nevystupoval vůči Ferdinandovi II. nepřátelsky, nyní se ale začal obávat, aby se podobné řádění neopakovalo i v Sasku. Odmítl proto rozpustit svou armádu a nepřijal ani její začlenění do císařského vojska. Když proti ní Tilly vyrazil, nechal svého generála Jana Jiřího z Arnimu, aby se spojil naopak se Švédy. Ten pak dne 17. září 1631 rozdrtil katolické vojsko v bitvě u Breitenfeldu a následně vtrhl do Čech.

Poprava sedmadvaceti českých pánů dne 21. června 1621
Popravu 27 českých pánů dodnes provázejí mýty, 11 lebek tajemně zmizelo

V té době už císař prosil Valdštejna o návrat do čela císařských vojsk, jenže uražený a ponížený vojevůdce váhal. Saský vpád do středu českých zemí ho ale přesvědčil, protože nyní byly v ohrožení i jeho vlastní statky. Se Sasy se totiž mohli vrátit domů také čeští emigranti, jejichž majetky zkonfiskoval, a požadovat jejich vrácení. 

Na jaře 1632 se tak vrátil zpět do své funkce, zverboval novou armádu a začal vytlačovat Sasy z Čech. Generál Tilly přibližně v téže době padl v bitvě se Švédy v Bavorsku u řeky Lechu. Valdštejn tak stál proti Gustavu Adolfovi v podstatě sám. Švédský král obsadil v květnu Mnichov a hrozilo nebezpečí, že by mohl ohrožovat Vídeň. Český vojevůdce proto vytáhl do Bavorska, aby ho zastavil. První švédský pokus o další průlom zlikvidoval začátkem září, přičemž zabránil spojení švédské a saské armády.

Kůň Gustava II. Adolfa z bitvy u Lützenu, zvaný Streiff. Šlo o hnědého válečného hřebce,  kterého král koupil od plukovníka Johana Streiffa von LauensteinaKůň Gustava II. Adolfa z bitvy u Lützenu, zvaný Streiff. Šlo o hnědého válečného hřebce, kterého král koupil od plukovníka Johana Streiffa von LauensteinaZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Poté se chystal v Sasku přezimovat, ale švédský král se nechtěl jen tak vzdát. Obě armády stanuly proti sobě u města Lützen poblíž Lipska. V úterý 16. listopadu 1632, právě před 390 lety, v ranních hodinách, kdy celé bojiště pokrývala hustá mlha, začala bitva.

Uvláčený král

Valdštejn byl u Lützenu v nevýhodné situaci, neboť s krokem Gustava Adolfa už příliš nepočítal, a ještě před bitvou proto odeslal svého generála Pappenheima s jeho oddíly k Halle, aby se odtamtud vydali posílit katolické řady v Nizozemsku. Nyní musel doufat, že se generál včas vrátí. A že on sám se do té doby dokáže proti dotírajícím Švédům udržet.

Nutno říci, že měl namále. Levé křídlo odolávalo soustředěnému švédskému náporu jen s největším vypětím a vypadalo to, že se neudrží. V hodině dvanácté (doslova, protože bylo kolem poledne) však na bojiště přece jen dorazili narychlo přivolaní Pappenheimovi jezdci a rychle zjednali nápravu. Císařské pozice byly ubráněny, sám Pappenheim však svůj obětavý zákrok zaplatil životem: byl smrtelně zasažen nepřátelskou střelbou a skácel se z koně.

Rabování v domě, obraz Charlese Landseera (1799-1879). Podobné scény zažívala za třicetileté války také Olomouc
Pád Olomouce. Švédové ji dobyli za čtyři dny, okupaci předpověděl tajemný úkaz

Pappenheimův pád vyvolal mezi některými císařskými pluky paniku, takže začaly prchat. Teď musel do boje nastoupit sám Valdštejn, aby plnou vahou své autority zkonsolidoval hroutící se frontu. Dokázal to, i když byl sám zasažen do nohy a padl pod ním kůň. Pak ale postihla válečná katastrofa druhou stranu. 

V zuřivé dělostřelbě a se zapálenými domy v Lützenu na dohled se nad celým bojištěm rozprostřel takřka neprostupný mrak kouře a mlhy. Viditelnost se snížila jen na pár kroků. Příliš málo pro rozjetého jezdce.

Až do tmavé noci se střídala srážka za srážkou, napsal o bitvě u Lützenu později ValdštejnAž do tmavé noci se střídala srážka za srážkou, napsal o bitvě u Lützenu později ValdštejnZdroj: Wikimedia Commons, Jan Asselijn, volné dílo

Švédský král ztratil v sedle svého hnědého válečného hřebce Streiffa orientaci a vjel přímo do císařských pozic. Ocitl se tak v bezprostřední blízkosti Valdštejnových pěšáků, kteří sice nevěděli, kdo na ně útočí, ale přece jen viděli dost, aby chápali, že to je nepřítel. A začali střílet.

Jedna střela rozdrtila Gustavu Adolfovi levý loket, druhá mu prostřelila plíce. Začal se kácet ze sedla a kůň, jenž ztratil oporu svého jezdce, vyrazil splašeně kupředu. Příliš rychle a příliš brzy na to, aby švédskému králi stačila vyklouznout noha ze třmenu. Kůň jej tak několik desítek metrů vláčel, s královou hlavou v dosahu zadních kopyt.

Něco takového nemohl Lev Severu přežít.

Utrpěné vítězství

Úporná bitva pokračovala dál až do tmy, teprve poté dal Valdštejn rozkaz k ústupu. Švédové zůstali na bojišti, což podle dobových zvyklostí představovalo vítězství – bylo to však vítězství značně utrpěné. Jejich král, nejobávanější a nejschopnější velitel protestantské strany, v bitvě padl, a v Sasku přišli o útočnou iniciativu.

Na druhé straně se udrželi a zabránili Valdštejnovi v Sasku přezimovat; ten tak musel stáhnout svou armádu do Čech a živit ji přes zimu tam, což pro něj a pro císařský dvůr znamenalo nemalou finanční zátěž. Bitva také znamenala velké ztráty na lidských životech na obou stranách. Švédské vojsko přišlo zhruba o čtyři tisíce mužů, císařští ztratili na pět tisíc vojáků.

Mladší bratr Fridricha II. princ Jindřich Pruský překračuje v čele pruského 13. pěšího pluku Rokytku, aby zaútočil na rakouské pravé křídlo, obraz Karla Röchlinga
Bahno, zmatek a krev. Bitva u Štěrbohol se změnila v masakr, pak přišlo obléhání

Pro Valdštejna byla bitva u Lützenu v mnohém osudová. Třebaže mu císař k výsledku blahopřál a třebaže mu na oslavu začaly vyzvánět vídeňské zvony, znamenala vlastně začátek jeho konce. Zimování v Čechách – navzdory císařskému doporučení, aby zůstal v Německu – mu totiž Ferdinand II. úplně nezapomněl.

A Švédové zase po ztrátě svého panovníka začali chápat, že mají-li ve válce uspět, budou muset s Valdštejnem jednat. O dva roky později ho proto vtáhli do oficiálních, ale i tajných politických jednání, čímž se nedůvěra císařského dvora ke slavnému vojevůdci ještě prohloubila, a nakonec vedla k tajnému rozkazu k jeho likvidaci, jenž byl splněn v roce 1634 v Chebu.

Ponurá poprava

Valdštejnově oblíbenosti u dvora neprospěl ani temný skutek, jímž bitvu u Lützenu zakončil. Protože byl přesvědčen, že mu v konečném vítězství zabránila zbabělost tří pluků, které začaly utíkat proti jeho rozkazu, nechal jejich důstojníky a část vojáků odsoudit v únoru 1633 válečným soudem k trestu smrti. Hromadnou popravu se rozhodl vykonat na Staroměstském náměstí. 

Dne 14. února 1633 tak kat Jan Mydlář (stejný, který prováděl exekuci 27 českých pánů v červnu 1621) sťal na Staroměstském náměstí – na obdobném lešení jako před 12 lety – celkem 11 důstojníků. Čtyři vylosované vojáky pak sťal pod šibenicí, další dva oběsil. Jeden z nich před smrtí omdlel a byl vytažen na šibenici v bezvědomí.

Okupace francouzskými vojsky znamenala pro moravská města obrovské materiální i finanční zatížení
Shon po žrádle a chlastu. Před 215 lety vtrhli do Čech a na Moravu Francouzi

Valdštejnova pomsta byla nelítostná a surová. Nikomu neudělil milost. Odmítl ji i teprve osmnáctiletému rytmistru Staitzovi, který přitom podle všeho nenesl na ústupu pluků žádnou osobní vinu a před soudem vystupoval statečně.

Skutečnost, že český vojevůdce dal popravit katolické důstojníky na stejném místě, kde císař před lety popravil protestantské vzbouřence, byla dalším obtížným soustem, které Vídeň nemohla jen tak spolknout. Albrecht z Valdštejna tím totiž okázale demonstroval svoji moc – a přiblížil tak okamžik, kdy měl být jednou provždy poučen, že habsburský císař se nehodlá moci vzdát.