Ten den bylo pondělí. A pro německou armádu to vůbec nebyl šťastný den. V Africe zahnali Britové pod velením Bernarda Lawa Montgomeryho pár dní předtím vojska Osy vedené Erwinem Rommelem od El Alameinu a nyní je donutili stáhnout se do obrany v Al Agheile.

A na ruské frontě u Stalingradu se ten den spojily u města Kalač na Donu jednotky 26. sovětského tankového sboru s formacemi 4. mechanizovaného sboru. Tím uzavřely obří staligrandský kotel, v němž zůstala v obklíčení 6. německá armáda Friedricha Pauluse. Šlo o 22 divizí a více než 160 samostatných jednotek o celkové síle asi 300 tisíc mužů.

K takovému obklíčení německých vojsk do té doby v druhé světové válce ještě nedošlo. Jen jeden kotel byl za dobu jejího trvání ještě větší, zhruba dvojnásobný: a sice kyjevský, v němž o rok a čtvrt dříve uvěznila německá armáda na 600 tisíc sovětských vojáků. Tento kotel byl zdaleka největším obklíčením vojsk v celé lidské historii, nyní však nastal okamžik, kdy Rudá armáda mohla začít Němcům tuto trpkou zkušenost splácet.

Rozhodující město

Bitva o Stalingrad začala v létě 1942. Toto město v jižním Rusku se stalo hlavním cílem nacistů poté, co selhal Hitlerův plán dobýt Moskvu a ovládnout Sovětský svaz jediným rychlým úderem. 

V té době už nemohli Němci v brzké ovládnutí sovětského území a v rychlé ukončení bojů na východní frontě ani doufat. U Moskvy utrpěli v předchozí zimě těžké ztráty a byli vrženi o stovky kilometrů nazpět. Na severu Sovětského svazu se jim stále ještě nepodařilo dobýt Leningrad, který byl sice obležen, ale nadále se intenzivně bránil, vázal na sebe značné síly, a navíc se v něm nezastavila ani válečná výroba.

Těžké boje o každý dům ve Stalingradu
Bitva o Stalingrad: Z města udělala masový hrob, znamenala ale i morální zlom

Také Stalingrad představoval město se značnou průmyslovou kapacitou a pro Sovětský svaz byl životně důležitý. Rozkládal se totiž po obou březích řeky Volhy, jež tehdy představovala hlavní zásobovací tepnu, spojující Kavkaz se zbytkem Ruska. Kdyby padl, otevřela by se německé armádě cesta ke kavkazským ropným polím, což byl faktor, který mohl zcela zásadně ovlivnit celou světovou válku.

Sovětská pěchota útočí v listopadu 1942 s podporou tanků T-34 u města Kalač, nacházejícího se asi 80 kilometrů západně od Stalingradu na řece DonuSovětská pěchota útočí v listopadu 1942 s podporou tanků T-34 u města Kalač, nacházejícího se asi 80 kilometrů západně od Stalingradu na řece DonuZdroj: Wikimedia Commons, fotoreporter sovietico sconosciuto, Ukrainian Central State Archive, volné dílo

Město mělo také pro obě bojující strany důležitou propagandistickou hodnotu, protože bylo pojmenováno po sovětském vůdci Josifu Vissarionoviči Stalinovi. Bylo zřejmé, že jeho ovládnutí bude mít i v mezinárodním měřítku obrovský symbolický význam.

Barikády na každém kroku

Bitva začala v srpnu 1942. Na německé straně bojovaly kromě statisíců německých vojáků také italské, rumunské a maďarské jednotky. Vrchní velení měl generál, později polní maršál Friedrich Paulus, který odhadoval, že Stalingrad padne během deseti dnů. Ale Sověti se nechtěli vzdát.

Ještě před zahájením bitvy vydal obranný výbor města v čele s tajemníkem stalingradského regionálního stranického výboru A. S. Chujanovem výzvu ke všem stalingradským občanům (tedy i civilistům, kteří zůstali v továrnách) výzvu, v níž podle webu Mil.ru mimo jiné stálo:

„Postavme se všichni jako jeden, abychom chránili naše milované město, náš domov, naši rodinu. Zatarasme všechny ulice neprostupnými barikádami. Udělejme z každého domu, každého bloku, každé ulice nedobytnou pevnost. Všichni stavte barikády. Zabarikádovat každou ulici. V hrozném roce 1918 bránili naši otcové Caricyn. Budeme také bránit Rudý prapor Stalingradu v roce 1942! Všichni ať stavějí barikády! Všichni, kdo jsou schopni nosit zbraň, braňte své rodné město, rodný domov!“

Slavný ruský ostřelovač Vasilij Zajcev (vlevo) na zřejmě inscenovaném snímku zachycujícím výcvik dvou nováčků v prosinci 1942 u Stalingradu
Obávaný snajpr Zajcev: Legendou se stal díky své chytré a chladnokrevné taktice

Houževnatý a tvrdý odpor města vedl na druhé straně k neuvěřitelné brutalitě náporu. Stalingrad byl vystaven masivním leteckým útokům spojeným s ničivým bombardováním, jemuž padly za oběť desítky tisíc civilistů.

Boj od domu k domu

Tato zkáza ale pracovala paradoxně ve prospěch obránců. Zničené trosky budov se změnily v opevnění, v němž se bez ustání pohybovali sovětští vojáci, v němž se skrývali smrtonosní odstřelovači a v němž si Němci na žádném kroku nemohli být jisti, že jsou kryti. Frontální útok se změnil v nesmírně těžké a nikdy nekončící pouliční boje dům od domu.

„Stalingrad už není město,“ napsal podle webu History jeden německý voják. „Ve dne je to oblak hořícího, oslepujícího kouře. Když přijde noc, psi se vrhají do Volhy a zoufale plavou na druhý břeh. Zvířata prchají z tohoto pekla; ani nejtvrdší kameny to dlouho nevydrží; vydrží jen muži.“

Maďarská Druhá armáda byla během své invaze do Sovětského svazu po boku nacistického Německa vyzbrojena tanky Toldi 1
Maďaři po boku Hitlera. Když před 80 lety vstoupili na Ukrajinu, čekalo je peklo

„Svět sledoval celé měsíce, jak Sověti opakovaně odrážejí nepřítele, který se do té doby valil Evropou bez porážky. Mnozí věřili, že výsledek bitvy o Stalingrad rozhodne o osudu celé války,“ zhodnotil po letech stalingradskou bitvu podle webu NPR Jochen Hellbeck, profesor historie na Rutgersově univerzitě.

Podle jeho slov byla tato bitva zcela zásadní jak pro Němce, tak pro Sovětský svaz, pro nějž by pád Stalingradu znamenal obrovskou veřejnou ztrátu. „Je docela možné, že kdyby u Stalingradu nakonec vyhrál Hitler, došlo by k prvnímu výbuchu atomové bomby nad Evropou,“ uvedl Hellbeck.

Obě strany zpočátku trpěly vážným nedostatkem zásob, ale jak Stalin, tak Hitler chápali, jaký význam Stalingrad má, a směrovali k němu masivní množství posil. Brzy měly obě strany více než milion vojáků zapojených do bojů o město.

Karta se obrací

Rozhodující bod obratu v celé bitvě přišel zhruba po čtyřech měsících. Ve čtvrtek 19. listopadu 1942 začala mohutná ofenzíva všech tří sovětských frontů soustředěných v oblasti (Jihozápadního, Donského a Stalingradského) s cílem osvobodit Stalingrad a německou armádu úplně obklíčit. Ofenzíva začala úderem Jihozápadního a Donského frontu na slabší postavení 3. rumunské armády severně od města, Stalingradský front se přidal o den později útokem na další rumunský úsek fronty. Celá akce získala jméno operace Uran.

„Operace Uran začala dne 19. listopadu 1942 v půl osmé ráno salvou raketometů Kaťuša po mohutné osmdesátiminutové dělostřelecké přípravě. První palebná salva pokryla nepřátelskou obranu do celé hloubky. Poté dělostřelectvo systematicky půl hodiny ničilo nepřátelskou obranu. Každá baterie fungovala pro konkrétní úkol,“ píše ruský web Rg.ru.

Německý voják v kyjevské citadele
Kyjevský kotel plný krve. Dobytí ukrajinské metropole skončilo hrůzným masakrem

Hlavními stratégy celé operace byli pravděpodobně sovětští generálové Georgij Konstantinovič Žukov a Alexandr Michajlovič Vasilevskij, kteří vzali při jejím plánování do úvahy vícero faktorů, jež mohla Rudá armáda využít ve svůj prospěch: konkrétně nadcházející ruskou zimu, na niž nebyli němečtí vojáci na rozdíl od sovětských dostatečně připraveni, dále fakt, že městské ruiny stále ještě představovaly sovětské opevnění, a pak také to, že vojska mocností Osy byla už značně přetížena. 

Němečtí vojáci v troskách StalingraduNěmečtí vojáci v troskách StalingraduZdroj: Wikimedia Commons, Spolkový archiv: CC BY-SA 3.0 de

Právě díky značnému vyčerpání německých sil byla křídla jejich armády u Stalingradu hlídána slabšími a hůře vybavenými rumunskými jednotkami, na něž se dalo úspěšně udeřit.

Konečně s pořádným plánem

Taktika Sovětů byla poměrně jednoduchá, ale účinná. Nejdříve zaměřili masivní dělostřeleckou palbu na frontovou linii, aby donutili Němce se stáhnout, načež vyrazily jejich tanky a pěchota. Pak přenesli palbu do hlubin německé obrany, zatímco dělostřelectvo se rychle přesunulo na novou palebnou linii a znovu začalo střílet, aby vytvořilo prostor pro další sovětský postup. Útoku se účastnily statisíce pěšáků podporované stovkami tanků a letadel.

K úspěchu akce významně přispěla také reorganizace dřívějších tankových brigád, pluků a praporů ve větší mechanizované sbory a fakt, že vrchní velení Rudé armády připravovalo celou operaci pečlivě už od září.

Německý vůz zapadlý v blátě. Hustě pršet začalo už 8. října 1941. Německá technika se bořila a nemohla postupovat
Operace Tajfun: Hitler chtěl dobýt Moskvu, zastavila ho zbraň mocnější než tank

„Všechny kroky, které tvořily nedílnou součást naplánování operace Uran, si vyžádaly a zabraly týdny příprav. To byl významný rozdíl oproti mnoha předchozím plánům z roku 1941 a počátku roku 1942, kdy měly síly Rudé armády na přípravu útočných operací jen omezený čas,“ připomíná Národní muzeum druhé světové války v New Orleansu.

Operace trvala do 23. listopadu a jejím výsledkem bylo téměř 300 tisíc zcela obklíčených nepřátelských vojáků. Pro Sověty to znamenalo velké vítězství a zásadní zlom v celém průběhu stalingradské bitvy. Pro vojáky Osy to byl šok.

„Ohromeni a zmateni jsme nespopuštěli oči z našich štábních map – tučné červené čáry a šipky na nich naznačovaly směr četných nepřátelských úderů, obchvatové manévry a oblasti průlomu. Přes veškeré předtuchy jsme si ale ani v myšlenkách nepřipouštěli možnost tak monstrózní katastrofy!“ zhodnotil prý výsledek operace podle ruského webu Mil.ru jeden z velitelů průzkumu německého armádního sboru. 

Nesmíte se vzdát

Obklíčeným vojákům zakázal Adolf Hitler se vzdát, ale jejich zásobování zajistit nedokázal. Namísto požadovaných 500 tun zásob denně se německé armádě dařilo shazovat nad stalingradským kotlem denně jen 94 tun a němečtí vojáci začali brzy umírat hladem, zimou, vyčerpáním a v důsledku nemocí, jako byla úplavice. Wehrmacht se je ještě pokusil vyprostit operací Zimní bouře, ale byl odražen.

Sovětská vojska kotel postupně zmenšovala, a nakonec ho začátkem roku 1943 rozdělila na jižní a severní. Jižní část kotle se vzdala 31. ledna 1943, severní o dva dny později 2. února 1943. Do sovětského zajetí padlo přibližně 91 tisíc vojáků, z nichž byla většina ve velice zuboženém stavu. Pouze pět tisíc se po 2. světové válce vrátilo zpět domů do Německa.

Legendární sovětský tank T-34 byl zaveden do výzbroje krátce před začátkem Velké vlastenecké války a pro Němce, kteří jej neznali, byl nepříjemným překvapením. Byl to stroj, který po všech stránkách překonával všechnu německou tankovou techniku
Největší tanková bitva nebyla ta u Prochorovky. K horšímu střetu došlo dříve

Odhady celkových ztrát na životech během trvání stalingradské bitvy se liší, ale podle Ústavu moderní války činí celkový počet obětí přibližně 1,2 milionu lidí.

Vítězství v bitvě u Stalingradu zásadním způsobem pozvedlo morálku Rudé armády, která pak už zůstala v ofenzivě po zbytek války. Založilo také budoucí nadvládu Sovětského svazu nad velkou částí východní Evropy, kterou Rudá armáda prošla předtím, než dobyla Berlín. Na území, jež sovětští vojáci osvobodili od německých okupantů, hodlal Stalin v budoucnu určovat svá vlastní pravidla. Za to ale bojovníci od Stalingradu nemohli.