Dvanáctý srpen znamená v Japonsku předvečer "buddhistických Dušiček", svátku o-bon, při němž jsou uctívány duše zemřelých. Let Japan Airlines 123 z Tokia do Ósaky byl z tohoto důvodu kompletně obsazen - spousta lidí mířila za svými blízkými, aby všichni strávili třídenní svátek pohromadě. 

Obří Boeing 747 opustil kolem čtvrt na sedm tokijský vzdušný prostor a vystoupal až na letovou hladinu 7300 metrů. Uplynulo 12 minut od startu, když s letadlem nečekaně otřásla silná rána. V prostoru pro cestující vznikla okamžitě dekomprese, z úchytů nad hlavami automaticky vypadly kyslíkové masky. 

Piloti odvedli skvělou práci, ale nestačilo to

Kapitán letadla Masami Takahama a druhý pilot Jutaka Sasaki se zoufale snažili situaci zvládnout, bylo však zřejmé, že vznikl nějaký zásadní problém s ocasem a zadní částí letadla.

V prvním nouzovém volání piloti oznámili, že ztrácejí výšku a současně mají vážné potíže s ovládáním stroje. Jako možnou příčinu uváděli pravděpodobné utržení zadních dveří. Problém byl ale mnohem vážnější: letadlo neztratilo jen dveře, ale také směrové kormidlo a kýl, jímž procházely hadice s kapalinou pro hydraulické systémy. Piloti tak zcela ztratili kontrolu nad hydraulickým ovládáním letadla.

Letoun se propadl asi na tři tisíce metrů. Oba muži v kokpitu se i přes obrovské problémy nadále snažili vyrovnat let a v dalších nouzových hovorech žádali řídící letového provozu o přesměrování na tokijské letiště. Stroj se však stával úplně neovladatelným. Při prvotním prudkém propadu sice nabral rychlost, čímž vzrostl i jeho vztlak, který pomohl letadlu opět stoupat, pak však jeho let znovu zpomalil, letadlo se stočilo a začalo se v klouzavém letu řítit k zemi. Asi pětačtyřicet minut po vzletu narazil Boeing do horské stěny Takamagahara v pohoří Kantō. 

Pozdější vyšetřování ukázalo, že Takahama i Sasaki odvedli v pilotní kabině neuvěřitelnou práci, protože dokázali udržet těžce poškozený letoun ve vzduchu po dobu 32 minut od prvotní dekomprese a ztráty hydrauliky - když se s obdobnou situací pokusilo v leteckém simulátoru vyrovnat několik expertních posádek, žádné se to nepodařilo déle než na 12 minut a žádná nedokázala havárii zabránit.

Skutečnost, že piloti udrželi Boeing ve vzduchu tak dlouho a neustále se snažili vzniklý problém uprostřed složitého horského terénu vyřešit, snad alespoň trochu přispěla k tomu, že čtyři lidé katastrofu přežili - celkový počet obětí však bohužel i přesto udělal z nehody letu Japan Airlines 123 nejtragičtější havárii jednoho letadla v dějinách.

Čtyři lidé přežili

Záchrannou akci zkomplikovalo to, že jako místo havárie byla zprvu nahlášena jiná hora, a sice Osutaka, která se nachází poblíž hory Takahama a je součástí téhož horského hřebenu. První japonské záchranné vrtulníky proto zamířily nejdříve k ní a trosky letadla se jim tak v podvečerních hodinách (ke katastrofě došlo čtyři minuty před sedmou večer) nepodařilo vůbec najít.

Další vzlet helikoptér byl kvůli složitému terénu a houstnoucí tmě přeložen až na druhý den ráno. Teprve 14 hodin po nehodě se k místu nehody dostali první záchranáři. Část byla na místo katastrofy vysazena z vrtulníků, další absolvovali náročnou horskou túru pěšky po svahu.

Místo nehody vypadalo mimořádně depresivně. Letoun se nárazem roztříštil a jeho trosky spálila exploze leteckého paliva. Jedinou víceméně nepoškozenou částí letadla se stala levá část jeho zádi, která přišla do kontaktu se zemí až jako poslední, kdy hlavní energii nárazu už pohltily rozpadající se jiné plochy letadla. A právě tato část byla také svědkem malého zázraku.

Čtyři lidé sedící v levé řadě vzadu totiž náraz do hory přežili. Byla to šestadvacetiletá letuška Jumi Očiaiová, která cestovala letadlem mimo službu, dále Hiroki Jošizakiová s osmiletou dcerou Mikiko a konečně dvanáctiletá dívka Keiko Kawakamiová.

První dvě ženy a osmiletá dívka zůstaly na svých místech ve zbytcích zádě, Očiaiová dokonce podle svého pozdějšího svědectví ani neztratila vědomí a po nárazu ještě zaslechla nějaké lidské hlasy, které zněly jako krátký hovor matky s dítětem, ale později se už neozvaly. Dvanáctiletou Keiko náraz vymrštil ze sedadla a katapultoval ji do blízkých křovin. Ty ztlumily její pád, což jí zachránilo život. Ačkoli utrpěla rozsáhlá poranění a musela strávit tři měsíce v nemocnici, přežila a nakonec se i plně zotavila. Katastrofa jí však přesto navždy změnila život, protože při ní zahynuli oba její rodiče i mladší sestra.

Viníci spáchali sebevraždu

Vyšetřování příčin nehody prokázalo, že pád letadla zavinilo zhroucení zadní přetlakové přepážky, která byla před sedmi lety při neplánované opravě (jeden z pilotů Japan Airlines ji totiž poškodil, když při tvrdším přistání škrtl zádí letadla o zem) nesprávně upevněna - podle předpisů ji měla držet pohromadě spojovací deska se třemi řadami nýtů, ale technici namísto toho použili dvě oddělené desky, z nichž jedna měla dvě řady nýtů a druhá dokonce jen jednu.

Životnost přepážky se tak podle dodatečně provedených odhadů snížila zhruba na 10 tisíc letů, pak se měla na oslabeném spoji projevit únava materiálu. Během sedmi let od opravy absolvoval inkriminovaný Boeing více než 12 tisíc letů…

Japonské aerolinky svou odpovědnost za nehodu ani přes tuto skutečnost nikdy nepřijaly, jejich prezident však rezignoval a dva muži, kteří zodpovídali za nešťastnou opravu (šéfúdržbář Tominaga Tajima a inženýr schvalující letadlo do provozu Susumu Tajima), spáchali z pocitu viny sebevraždu. 

Protože katastrofa se přihodila "letu 123", přestaly Japan Airlines toto označení letu na trase z Tokia do Ósaky používat a přejmenovaly ho na "let 127". Společnost také vyřadila letouny Boeing 747, které nahradila Boeingy 767 a 777.