Právě před 80 lety, v pondělí 5. dubna 1943, byla napsána jedna z nejtíživějších a nejtemnějších kapitol belgických dějin druhé světové války. Ten den se v 15:32 objevilo nad belgickým městečkem Mortsel, nacházejícím se jižně od Antverp, více než 80 amerických bombardovacích letadel. Jejich pumovnice se otevřely a na nic netušící město se vysypal smrtonosný náklad 600 těžkých bomb.

Původně měly dopadnout na zhruba kilometr vzdálenou leteckou továrnu Erla, v níž nechávaly německé okupační síly opravovat svá válečná letadla. Několik bomb továrnu skutečně zasáhlo, zbytek však dopadl v důsledku navigačního omylu na obytnou čtvrť Oude-God. Zahynulo 936 lidí, z toho více než 250 dětí. Dalších 1 342 lidí bylo zraněno. Zničeno nebo těžce poškozeno bylo 800 domů. Šlo o nejsmrtonosnější bombardování v celém Beneluxu během druhé světové války.

Bombardování Prahy za druhé světové války. Archivní foto.
Den, kdy se nebe nad Prahou změnilo v peklo. Kvůli omylu byla z kostela márnice

„Pátý duben 1943 byl mezníkem pro belgickou historii. Byla to nejen nejsmrtelnější válečná katastrofa, jež tuto zemi zasáhla, ale byl to také velmi bolestný případ přátelské palby s děsivými vedlejšími škodami. Neúmyslné bombardování města našimi spojenci mělo za následek spoustu nevinných civilních obětí. Po dlouhou dobu zůstávalo toto téma pro mnohé tabu. Postupně se však Mortsel stává aktuální a důležitou kolektivní vzpomínkou,“ napsal před pěti lety belgický historik a spisovatel Pieter Serrien, autor knihy Slzy nad Mortselem, která se v Belgii dočkala už tří vydání. Tato kniha zachycuje desítky svědectví těch, kteří zmíněný den hrůzy přežili, a nabízí působivý vhled do průběhu celého neštěstí.

Odklízení trosek v ulicích města Mortsel v dubnu 1943Odklízení trosek v ulicích města Mortsel v dubnu 1943Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, woneninmortsel.be, volné dílo

Slunečný den s temnou hrozbou

„Byl nádherný jasný den – a najednou přišla temnota,“ vzpomínala na osudné pondělí 5. dubna 1943 přeživší Maria Comermmanová.

Všichni, kdo ten den v Mortselu přežili, mluvili později o tom, že ještě dopoledne všechno vypadalo na krásný jarní slunečný den. Děti zamířily do škol, ale slunce je táhlo na školní dvůr, takže tělocvik už se odehrával venku. Několik tříd vyrazilo „se školou“ na procházku do lesa poblíž sousední vesnice Edegem. Jejich rodiče byli buď v některé z mortselských továren, nebo stáli ve frontě na potravinové lístky, případně pleli na svých zahrádkách nebo ve městě čekali na tramvaj. „Zdálo se, že život plyne navzdory válce klidně dál,“ popsal atmosféru onoho dne Pieter Serrien.

Kralupy nad Vltavou po ničivém bombardování v březnu 1945
Půlhodinové peklo udělalo z Kralup české Drážďany. Lidé neměli šanci uniknout

Téměř nikoho nenapadlo, že čistá obloha nad Antverpami znamená také vhodné podmínky pro bombardovací nálet. Ten byl, pravda, riskantní, protože bombardéry se mohly za jasného počasí stát snadnou kořistí pro protiletecké flaky a pro stíhací letouny německé luftwaffe, na druhé straně však bezmračné nebe zajišťovalo navigátorům řídícím bombardování dobrý výhled na cíl.

Velitelství osmé americké bombardovací letky umístěné v Anglii dostalo rozkaz rozbombardovat a zničit továrnu Erla nacházející se jen asi kilometr od Mortselu. Původně to byla belgická automobilka, ale po okupaci Německem se proměnila ve velkoopravnu německých stíhaček Messerschmitt.

Kolem sedmé ráno tak vzlétlo z Anglie směrem na Antverpy 70 "létajících pevností" a 25 Liberatorů s nákladem 774 pum o celkové hmotnosti 283 tun. Pro letku to byla její 50. bojová mise a možná právě fakt, že šlo svým způsobem o výročí, ovlivnil rozhodnutí, proč právě tento útok bude tak masivní.

Záměry zničeného města Mortsel:

Zdroj: Youtube

Smrt z oblaků

Německá protiletadlová obrana nálet skutečně zaznamenala, takže bombardéry se k cíli prodíraly těžkou palbou a čelily dotírajícím německým stíhačkám. Přesto se těsně po půl čtvrté odpoledne dostala většina amerických letounů nad Mortsel a začala odhazovat svůj smrtonosný náklad. Ze 774 pum se jich podařilo shodit zhruba 600. Bohužel většinou jinam, než kam bylo plánováno.

Samotnou továrnu Erla zasáhla jen menšina svrženého nákladu, i tak ale požár zachvátil dvě tovární haly a zahynulo nejméně 307 z několika tisíc továrních zaměstnanců. Továrna tedy byla poškozena, ale nebyla zničena a Němci ji během několika týdnů dokázali uvést znovu do provozu.

Ostatní bomby dopadaly do obytného prostoru. V Mortselu jim padla za oběť rezidenční čtvrť Oude-God, naneštěstí i včetně čtyř škol. Právě zásahy školních budov měly rozhodující vliv na to, že mezi 936 civilními obětmi náletu bylo i více než 250 dětí. Rozsáhlé škody způsobilo bombardování i v okolních obcích.

Z bombardérů prolétajících 29. dubna 1945 nad Nizozemskem nepršela zkáza, ale záchrana. Namísto bomb se k zemi snášelo jídlo
Nálet, který zachránil i Audrey Hepburn. Operace Mana spasila hladové Nizozemsko

O mrtvých v továrně se v Belgii podle Serriena dlouhá léta nemluvilo, možná proto, že tovární dělníci, ať už jakkoli nuceně, přece jenom pracovali pro Němce, takže se možná zdálo, že se jejich smrt nehodí připomínat. Na druhé straně historik zachytil i vzpomínky pamětníků svědčící o tom, že právě ti dělníci, kteří přežili útok na továrnu, zmíněný útok Spojencům nevyčítají. „Kdyby sem nepřišli Němci, Američané by to neudělali,“ shrnul Serrien jejich postoj.

Zaměstnanci továrny také jako jedni z mála z Mortselu s možností leteckého útoku podvědomě počítali a věděli, že se mohou stát vojenským cílem. Přesto však při náletu zavládla v opravárenském provozu panika. Lidé začali utíkat od rozdělané práce, což přispělo ke škodám, protože několik požárů vzniklo od odhozeného svářečského náčiní.

„Velká tovární hala se během chvilky proměnila v gigantické hořící vězení, jehož střecha se propadla. Po 79 obětech nezůstala vůbec žádná stopa, nikdy se žádné jejich pozůstatky nenašly,“ popsal situaci belgický historik.

Adolf Hitler na briefingu velitelství skupiny armád Jih v Poltavě. Zleva doprava generálové Adolf Ernst Heusinger, von Sodenstern a Max Freiherr von Weichs, Adolf Hitler a generálové Friedrich Paulus a Eberhard von Mackensen a polní maršál Fedor von Bock
Bedekrové nálety měly Brity zlomit. Tento Hitlerův záměr však zcela selhal

Jednou z továrních dělnic byla také Tine Serruysová, která své svědectví nahrála krátce před svou smrtí na kazetový magnetofon. V dubnu 1943 jí bylo čerstvých 18 let a v továrně začínala teprve svůj druhý pracovní týden.

„Byl krásný den. Do práce jsem jela s kamarádkou tramvají, pak jsme šly ještě chvíli pěšky. Od rána svítilo sluníčko, takže jsme se o přestávce v deset dopoledne šly projít po areálu. Pak jsme se zase pustily do práce a občas jsme si zpívaly. Pak najednou v určitou chvíli začaly houkat sirény. Nevěděla jsem, co se děje, tak jsem zůstala v klidu na místě. Vedoucí vyběhli od svých stolů k východu, kde nad bránou začalo blikat červené světlo. V příštích pár okamžicích jsem dostala obrovskou ránu do hlavy a už jsem nic neviděla. Když jsem se probrala, byla jsem pohřbená pod troskami. Skoro jsem nemohla dýchat a všechno kolem páchlo ředidlem a ohněm. Tohle je konec, umřu, myslela jsem si. Začala jsem se modlit. Tohle je trest za to, že jsem neposlouchala naše a babičku s dědou, říkala jsem si. Ale když jsem skončila s modlitbou, pořád jsem žila. Tak jsem si řekla, že musím domů. Že chci své rodiče i prarodiče znovu vidět.“

Hrůza ve školách

Škody, jež nálet způsobil v samotném městě, byly ještě děsivější. Výrazným symbolem celého dne se stal městský kostel svatého Kříže, jenž zůstal stát, ale jedno z jeho bočních průčelí se zřítilo, okna i nábytek uvnitř byly zcela zničeny a vážně poškozena byla i kostelní věž. Zůstala ale stát a tyčila se jako němý svědek nad obrazem zkázy – nedaleko od kostela totiž stála škola svatého Vincence, která dostala plný zásah. V prostoru mezi školními troskami a kostelem leželi umírající lidé, hořela tam auta, jedna tramvaj a jeden autobus, obstarávající spojení mezi Mortselem, Edegemem a Kontichem.

Ušetřena nezůstala ani další známá místní továrna Gevaert, ležící severně od obytné čtvrti Oude-God. O život přišlo 49 jejích zaměstnanců, z nichž osm bylo v okamžiku náletu mimo továrnu, 41 uvnitř.

Škody na školách však byly nejkrutější. Čtyři školy bomby těžce pobořily a v jejich troskách zahynulo celkem 258 dětí mladších 18 let. Zmíněná škola svatého Vincence se stala během několika minut hrobem pro stovku svých žáků a pro tři učitele. V troskách další místní školy svaté Luitgardy zahynulo 56 studentů a pět učitelů.

Zřejmě nejslavnější snímek vybombardovaných Drážďan. Pohled na jižní část města byl pořízen z z radniční věže. Sochu Anděla (alegorii Dobra) vytvořil sochař August Schreitmüller. Snímek pořídil fotograf Richard Peter st.
Mohutné bombardování Drážďan. Požáry byly tak silné, že lidé shořeli na popel

Historik Serrien zrekonstruoval podle dobových záznamů mimo jiné tragickou smrt Berthy Vander Kerkenové, 28leté učitelky ze školy svatého Vincence, která byla zabita téměř s celou svou třídou. V registrech místních nemocnic se mu podařilo dohledat, že mladá učitelka nezemřela hned; z trosek byla na rozdíl od většiny svých žáků vyproštěna ještě živá a poté byla dopravena do městské nemocnice svaté Alžběty, tam však podlehla mnohočetným otevřeným zlomeninám.

Odklízení trosek v ulicích města Mortsel v dubnu 1943Odklízení trosek v ulicích města Mortsel v dubnu 1943Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, gva.be, volné dílo

Její rodina se pak vzbouřila proti Němcům, kteří chtěli uspořádat velký manifestační pohřeb všech obětí „barbarského náletu“ do hromadného hrobu, a odmítla se takového divadla zúčastnit. Barbařin otec proto s nemalým rizikem vyzvedl dceřino mrtvé tělo hned první noc z nemocnice a pochoval je sám v prostém hrobě v Niel…

Zásah dostala také malá soukromá škola v ulici Les Abeilles. Bomba, která dopadla poblíž jejího vchodu, smrtelně zranila dvě děti.

Čtvrtou nejvážněji postiženou školou byla chlapecká škola Guida Gezelleho (klíčové postavy vlámského národního obrození). Bomby jí přímo nezasáhly, dopadly nedaleko, ale otřes z explozí stačil na to, aby se jedna ze zdí budovy zhroutila a pohřbila pod sebou celou řadu studentů. Jen 23 chlapců bylo z trosek vytaženo živých. Jedna celá generace dětí z Mortselu byla v podstatě vyhlazena.

Lübecká katedrála se v důsledku náletu RAF ocitla v plamenech
Před 80 lety se Británie tvrdě pomstila Němcům. A to dvouhodinovou zkázou z nebe

Ve škole svaté Luitgardy přežila žákyně Elza Van Hauwaertová, která později vypověděla: „Když jsem přišla k vědomí, paralyzoval mě strach, protože jsem byla v pasti. Ale pořád jsem mohla hýbat rukama, tak jsem se snažila vyhrabat. Nešlo to, protože úplně všude byla mrtvá těla: pode mnou, nade mnou i vedle mě. Nemohla jsem nic než ležet. Jediné štěstí bylo, že jsem vedle sebe měla svou kamarádku. Také pořád žila, ale nohy měla rozdrcené a uvězněné pod zřícenou zdí. Další dívka z naší třídy ležela kousek ode mě na břiše. Plakala a křičela. Hrozně špatně se jí dýchalo, protože měla ústa plná prachu, tak jsem jí tam sáhla prstem, abych ho vybrala. Když konečně mohla promluvit, zeptala se mě, zda bychom se mohli společně pomodlit. Udělaly jsme to a potom zemřela.“

Žákyně Irene Verhoevenová zůstala uvězněná pod troskami školy svatého Vincence. „Když se to trochu uklidnilo, zkusila jsem se dostat ven, ale nešlo to, protože jsem byla uvězněná v hluboké jámě. Všude kolem se válely kameny a dětská těla. Žádné živé děti, všechno byly jen kusy těl. Nakonec se mi to povedlo. Plazila jsem se pryč, až jsem se dostala ven na dvůr. Byl úplně posetý mrtvými dětmi.“

Záchranáři mezi troskami

Bezprostředně po ukončení náletu začali přeživší ihned organizovat co nejširší pomoc. Zpočátku se to dělo zcela spontánně, ale brzy se chopili iniciativy Němci a profesionální síly z řad lékařů, hasičů, policistů a pracovníků Červeného kříže. Přesto na řadě míst probíhaly záchranné práce improvizovaně.

Došlo přitom k zvláštní situaci, kdy všechny uniformované složky, ať už ze strany okupantů, či okupovaných, vzájemně spolupracovaly, i když zvlášť německá armáda využívala své pracovní nasazení zjevně k propagandistickým účelům. Vedle vojáků se tak rychle objevili i němečtí fotografové, kteří si dávali záležet, aby jejich snímky zachycovali německé vojáky ve společnosti belgických civilistů při společném hledání a vyprošťování obětí.

Pozdější publikace těchto fotografií skutečně vyvolala averzi některých místních obyvatel vůči Američanům, na druhé straně Američané použili tyto snímky po válce také, aby obvinili některé místní úředníky, zachycené při kontaktu s německými vojáky, z přátelství s okupanty.

Exploze muniční lodi MV Neptuna, Darwin, 19. února 1942. Přímo před výbuchem je malé hlídkové plavidlo HMAS Vigilant, provádějící záchranné práce. V pozadí uprostřed je plovoucí suchý dok s korvetou HMAS Katoomba
Nejhorší letecký útok proti Austrálii v dějinách: 30 minut z nebe pršela smrt

Pro hasiče, kteří se vydali do trosek zachraňovat přeživší, však celá záchranná operace představovala především traumatizující a bolestný zážitek, i když občas poznačený i radostí, když se někoho podařilo přece jenom zachránit. „Už od Berchemu jsme viděli obrovský černý mrak visící nad Mortselem. Z trosek se nám podařilo vytáhnout pár lidí poblíž továrny gevaert, ale ne moc. Celé jedno tovární křídlo hořelo jako pochodeň. Uhasit ten oheň bylo vlastně úplně nemožné,“ vzpomínal belgický hasič Ferdinand De Bruyn, jenž patřil k posádce prvního hasičského vozu, který přijel z Berchemu na místo neštěstí.

Jeho kolega Jan Noens připojil další vzpomínku. „Mezi roztříštěnými trámy zbořeného dvoupatrového domu visela kolébka. Bylo v ní miminko a ještě žilo. Dostali jsme je do bezpečí.“

Na místo byli povoláni všichni dostupní hasiči z okolí, další se hlásili dobrovolně. Byl mezi i Pierre De Schepper, který měl ten den volno, ale okamžitě se přihlásil ve své stanici a byl nasazen k odstraňování škod ve čtvrti Oude-God. „Celou noc jsem pomáhal hasit oheň a sbírat mrtvoly. V takových chvílích se musíte obrnit proti tomu, co vidíte, jinak vás to zničí,“ vylíčil.

Zapomenutý příběh?

I přes velké lidské i materiální škody se vybombardování Mortselu nestalo součástí belgické kolektivní paměti, protože vzpomínka na ně byla mimořádně citlivá – právě proto, že nálet provedly spojenecké síly. Belgická vláda sice podala proti náletu americké vládě diplomatický protest, ale útok neodsoudila, aby to nevypadalo, že belgické obyvatelstvo je neloajální vůči Spojencům.

Takový postoj byl do jisté míry pochopitelný, ale u obyvatel Mortselu prohloubil jejich trauma, protože si na rozdíl od jiných měst nemohli své mrtvé veřejně připomínat a oproti mnoha jiným městům, jež utrpěla německým bombardováním nebo ostřelováním, nebylo to jejich ani nijak vyznamenáno. „V prvních letech po válce si mohli pozůstalí připomenout své blízké jen při bohoslužbách v kostele, ale jinak při žádné veřejné příležitosti,“ napsal web SOS Antverpen.

Plzeň zažila během 2. světové války 11 náletů spojeneckého bombardovacího letectva. Zničeno bylo přes 6000 domů a zabita necelá tisícovka plzeňských občanů
Britský útok na Plzeň: byl to den náletů. A smrti dvou amerických stíhačů

To se částečně změnilo až v roce 1954, kdy byl z iniciativy odborového svazu postaven v Mortselu památník. V 80. letech minulého století pak oživil zájem o dávnou tragickou událost historik Achille Rely, který na toto téma vydal několik knih a zachytil vzpomínky ještě žijících pamětníků.

Celonárodního uznání se dostalo Mortselu až v roce 2004, kdy mu belgická vláda oficiálně udělila pamětní stuhu. O čtyři roky později vyzpovídal Pieter Serrien poslední žijící svědky a začal rekonstruovat příběhy lidí, kteří ve městě zahynuli. Jejich seznam lze najít na webu Pátý duben 1943, který Serrien vytvořil. Každá oběť tu dostala svou vlastní pamětní stránku. Mortsel se konečně dostává do belgického povědomí.