Pro americkou historii to byly více než co jiného velmi smutné a nedůstojné dny. Ve čtvrtek 28. července 1932 zaútočila americká armáda pod vedením slavných a uznávaných vojevůdců Douglase MacArthura, George S. Pattona a Dwighta D. Eisenhowera na tisíce vlastních spolubojovníků, veteránů z první světové války, a opřela se do nich tanky, bajonety i slzným plynem. Poslední skupinky protivníků byly násilím rozehnány o den později.

Nebyli to nepřátelé. Byli to příslušníci takzvané Bonusové armády, kteří přitáhli k hlavnímu městu, aby získali od federální vlády přislíbené bonusy za službu vlasti během válečných let.

Bonus za náhrobní kámen

„Mezi smutnými důsledky, následujícími po každé velké válce, není nic smutnějšího než překvapení navrátivších se vojáků, když zjistí, že je veřejnost považuje za narušitele veřejného pořádku,“ napsal k událostem kolem Bonusové armády slavný americký novinář Henry Louis Mencken. Trefně tak vystihl rozčarování amerických vojáků, kteří se v roce 1932 dozvěděli, že peníze, v něž doufali, od své vlády nedostanou.

Od 18. století panoval v armádách zvyk vyplatit válečným veteránům k důchodu takzvaný bonus, tedy finanční příspěvek, který jim měl vykrýt rozdíl mezi tím, co si vydělali službou v armádě, a tím, co by bývali mohli získat, kdyby se do války nevydali.

Po první světové válce přislíbila federální vláda USA americkým veteránům, že tento bonus obdrží také. Americký Kongres jej pak vypočítal jako dolar a čtvrt za každý den odsloužený v zámoří a dolar za každý den, který voják ve službě vlasti strávil během války ve Státech. Kongres tuto odměnu nazval „upravenou kompenzací“, ale vojáci jí mezi sebou říkali „bonus za náhrobní kámen“.

Atentát na 16. prezidenta USA Abrahama Lincolna, spáchaný 14. dubna 1865 ve Washingtonu. John Wilkes Booth míří na prezidentův týl, zatímco Lincoln sleduje představení Our American Cousin (Náš americký bratranec) ve Fordově divadle
Krátce před vraždou Lincolna mohl zemřít i jeho syn. Zachránil ho vrahův bratr

Ti z veteránů, jejichž nárok se podle takto nastavených podmínek vešel do 50 dolarů, byli vyplaceni okamžitě. Všichni ostatní dostali certifikát, úročený čtyřmi procenty ročně a dalšími 25 procenty, jež měly být k výsledné částce jednorázově přidány při platbě. Mělo to jen jediný háček: certifikát mohli uplatnit teprve v roce 1945.

V roce 1929 ale došlo ke slavnému krachu na newyorské burze a vypukla velká hospodářská krize, která zatáhla celý svět do ekonomické deprese. O tři roky později tento neutěšený stav nadále panoval ve většině zemí světa a jeho konec se zdál být v nedohlednu. Nezaměstnaní i vyhladovělí veteráni se proto rozhodli dát se dohromady a uspořádat pochod na Washington, D. C., kde se chtěli domoci vyplacení svého bonusu.

Jedním z mužů, kteří se stali prvními účastníky tohoto pochodu, byl i jistý Joe T. Angelo z Camdenu v New Jersey. Coby vojín zachránil tento muž v roce 1918 na francouzském bojišti život jednomu americkému majorovi, svému nadřízenému, když ho poté, co byl major zraněn, odmítl opustit, pod nepřátelskou palbou ho odtáhl do nedalekého kráteru a zůstal s ním přes noc v zemi mezi zákopy, než byli oba další den vyproštěni. Byl za to vyznamenán Křížem za zásluhy. Jméno onoho majora znělo George S. Patton.

Bonusová armáda pochoduje do Washingtonu

Během jara a léta 1932 tak zamířilo k Washingtonu ze všech koutů Spojených států 17 až 25 tisíc zruinovaných a nezaměstnaných válečných veteránů. Protože to byli stále vojáci, vytvořili útvar, který oni sami pojmenovali Bonusová expediční jednotka (Bonus Expeditionary Force - BEF), ale jenž se už brzy stal po celých Státech známý jako „Bonusová armáda“. 

Podle amerického webu National Park Service mělo celé toto hnutí svůj počátek pravděpodobně v Portlandu v Oregonu, kde se do 17. května 1932 dalo dohromady prvních 400 veteránů pod velením jednoho z nich, vojáka jménem Walter W. Waters. Všichni pak zamířili do Washingtonu na nákladním vlaku, zapůjčeném zdarma železničními úřady. Vlak je ale dovezl jen do Iowy, kde vystoupili 18. května, zbytek cesty šli pěšky. 

Akce uspořádaná na Zbudovských blatech u příležitosti vzpomínky na Jakuba Kakušku, narozeného v nedalekém Podeřišti
Před 160 lety vypukla americká občanská válka. Bojovali v ní také čeští rodáci

Jejich pochod vyvolal veřejnou pozornost a začali se k němu přidávat další a další veteráni. Do 1. června tak dorazilo k Washingtonu asi 1500 mužů, někteří i se svými rodinami.

Všichni příslušníci Bonusové armády si pak začali podomácku budovat chudinské slumy a kolonie, jež se staly nejznámějším vizuálním symbolem celé akce. Provizorně sbité chatrče a stany vyrostly například kolem 12. a 3. ulice, na Pennsylvania Avenue, nebo, ta největší a nejslavnější, na třicetiakrovém prázdném pozemku v Anacostia Flats, což byla rozsáhlá oblast bažinatých nížin historicky sousedící s Washingtonem.

Tábor v Anacostii získal jméno Camp Bartlett podle vlastníka pozemku Johna H. Bartletta, bývalého náměstka generálního ředitele americké pošty a bývalého guvernéra New Hampshiru, který veteránům dovolil se tam utábořit.

První a nejdéle sloužící ředitel americké federální policie FBI John Edgar Hoover, známější jako J. Edgar Hoover. V čele FBI stál od jejího založení až do své smrti v roce 1972. Na snímku Hoover v roce 1959
Fenomén J. Edgar Hoover. První a nejdéle sloužící šéf FBI byl tajemný hráč

Pozoruhodné bylo, že byť v té době ještě existovala v americké armádě rasová segregace, života v táboře se to podle historiků netýkalo. „Jima Crowa si chlapi z Bonusové armády do téhle bitvy nepozvali,“ uvádí web Zinn Education Project s odkazem na neoficiální označení nejrůznějších nařízení o rasové segregaci, jimž se v USA říkalo Zákony Jima Crowa a která v jižních státech USA platila od roku 1876 až do roku 1965. 

„Černí i bílí, sami nebo s rodinami, všichni veteráni, kteří se sjížděli z celé země, tíhli k sobě a drželi se pohromadě v koloniích, jimž přezdívali Hooverova městečka na počest prezidenta, který tak tvrdošíjně odmítal vyslyšet jejich prosby,“ dodává web (americkým prezidentem byl v letech 1929 až 1933 Herbert Clark Hoover, první prezident USA narozený západně od Mississippi, jenž měl mimochodem blízký osobní vztah k tehdejšímu Československu - jako americký ministr obchodu totiž garantoval v roce 1924 spolu s československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem první světový kongres o vědeckém řízení, konaný v Pantheonu pražského Národního muzea, pozn. red.).

Situace se zamotává

Prvního června začal s tábořícími veterány vyjednávat šéf washingtonské policie, brigádní generál Pelham D. Glassford, který se zvláště ve světle pozdějšího přístupu ostatních úřadů ukázal být vůči tábořícím mužům neobyčejně empatický a skutečně se jim snažil pomoci. Mimo jiné pro ně zažádal o 75 tisíc dolarů, za něž hodlal pro všechny účastníky pochodu nakoupit potraviny a zařídit pro ně polní vývařovny, ale jeho požadavek bohužel nadřízené orgány zamítly. 

Sněmovna reprezentantů amerického Kongresu se nicméně nakonec rozhodla vyjít veteránům v otázce předčasného vyplacení bonusu vstříc a dne 15. června 1932 schválila takzvaný Patmanův zákon, na jehož základě měly být tyto peníze vyplaceny hned. O dva dny později ale smetl tento návrh zákona americký Senát. Na jeho zamítavém stanovisku se pravděpodobně podepsal fakt, že do Washingtonu se hrnulo veteránů stále víc. Zatímco se licitovalo o zákonu, vzrostl jejich počet až někam mezi deset až dvacet tisíc. A vláda začala vnímat rozrůstající se slumy jako problém.

Al Capone v policejní služebně v Chicagu po zatčení na základě obvinění z potulky. Označen jako veřejný nepřítel číslo jedna
Soudný den Al Caponeho. Nedotknutelný šéf mafie doplatil na zbytečnou chybu

Přestože Bonusovou armádu tvořili z 95 procent skutečně pouze váleční veteráni, ve vládní i mediální rétorice se pro ně postupně zažil termín „Rudí agitátoři“ – což se rovnalo téměř vyhlášení války. Od té chvíle bylo zřejmé, že situaci nepůjde vyřešit bez střetu.

Dne 28. července 1932 vyslal prezident Hoover proti demonstrantům do ulic armádu. Nasazené síly čítaly čtyři jezdecké kavalerie, čtyři roty pěchoty, kulometné družstvo a šest tanků. Celkem šlo o 800 bezprostředně zasahujících mužů, dalších 2700 zůstávalo poblíž v záloze. Do čela tohoto vojska se postavili tři muži, kteří představovali a dodnes představují skutečné ikony amerického vojenství: generál Douglas MacArthur, jeho zástupce George S. Patton a Pattonův pobočník Dwight D. Eisenhower.

Jak MacArthur, tak Patton komunisty upřímně nenáviděli a možná si hned neuvědomili, že proti nim nestojí žádní bolševici, ale jejich bývalí spolubojovníci z armády. Jejich postup v nadcházejících událostech tak zůstává dodneška kontroverzní.

Tvrdost velitelů znamenala problém

Vůdce Bonusové armády Walter Waters zřejmě chápal, co jim od formující se armády hrozí, proto vyvolal jednání s MacArthurem a žádal ho, aby veteráni tábořící v Hooverových městečkách dostali čas sbalit svůj majetek, seřadit se a spořádaně ustoupit. Na otázku, zda jim to umožní, prý MacArthur odpověděl: „Ano, příteli, samozřejmě.“

Podle historiků pak následoval nejspornější moment v celé věci. Tehdejší ministr války Hurley prý MacArthurovi dvakrát nechal vzkázat, že by vládní zásah neměl působit příliš tvrdě a že by tedy armáda neměla veterány stahující se z města pronásledovat a měla by je v klidu nechat ustoupit přes most do jejich hlavního tábora v Anacostii. MacArthur, naplněný nevolí ke všemu, co mu zavánělo komunismem, ale podle Eisenhowera odmítl posly se vzkazem přijmout. Jen utrousil, že je příliš zaneprázdněný na to, aby se nechal „obtěžovat lidmi, kteří předstírají, že přinášejí rozkazy“.

Rodina Kennedyů v roce 1931. Otec Joseph uprostřed, zcela vlevo Robert Kennedy, pozdější ministr spravedlnosti a kandidát na prezidenta, zcela vpravo John F. Kennedy, legendární americký prezident zavražděný v Dallasu
O Kennedym a mrtvole v řece. Zbohatl otec prezidenta na nelegálním obchodu?

„McArthur se rozhodl, že bez ohledu na rozkazy – což je povahový rys, který se táhne celou jeho kariérou – dokončí práci tak, že Bonusovou armádu úplně zničí,“ napsal historik Kenneth C. Davis. 

Patton, jenž měl v nadcházejícím střetu velet třetí kavalerii, své muže podle Zinn Education Projectu dokonce instruoval: „Jestli budete muset střílet, tak dobře miřte – pár obětí znamená mučedníky, hodně obětí ale představuje lekci… Až se dav pohne, starejte se, aby utíkal a nezastavoval se… Použijte k tomu bajonety. Pár pěkných přes zadek je při útěku pobídne, aby utíkali ještě rychleji. Jestli se postaví na odpor, musíte je zabít.“

Armádní postup vyústil v krvavé střetnutí

Na stany a chatrče veteránů, postavené na 3. ulici a na Pennsylvania Avenue, tak udeřily tanky vyzbrojené kulomety, a k tomu jezdci i pěchota. Armáda vytlačovala protestující bývalé vojáky za pomoci bajonetů a slzného plynu z města a jejich chatrče i stany zapalovala. Záběry hořícího tábora se později staly charakteristickým symbolem celé události, představující největší nepokoje, jaké do té doby Washington zažil. Došlo i ke smrtelným zraněním dvou veteránů, Erica Carlsona a Williama Hushky (či podle některých pramenů Hashky) z Chicaga, zasažených policejními výstřely nedaleko Kapitolu.

Část veteránů se stáhla do Campu Bartlett v Anacostii v naději, že tam budou v bezpečí, protože podle vládního příkazu měli vyklidit federální půdu a Camp Bartlett stál na soukromém pozemku. Nepomohlo to, armáda dostala rozkaz vyčistit i tento tábor.

Alcatraz je jedním z nejznámějších vězení na světě. Fascinaci veřejnosti si vysloužil svým umístěním na ostrově i pověstí zařízení, z nějž není možnost utéct.
Do nitra Alcatrazu: Slavná věznice děsila k smrti, samotku okusil nejeden vrah

Jak se k tomu všemu stavěli armádní vojáci? Podle Zinn Education Projectu jeden z nich prohlásil: „Vadí nám to ještě víc než jim, ale můžou si za to sami.“

Joe Angelo, který kdysi zachránil Pattonovi život, se uprostřed chaosu ke svému někdejšímu veliteli přitočil, možná v naději, že se mu ho podaří zastavit. Patton mu však neprojevil žádné sympatie a nechal ho zatknout: „Toho muže neznám! Odveďte ho a za žádných okolností mu nedovolte se vrátit,“ prohlásil údajně.

Angelo si popis střetnutí nenechal pro sebe, což později přimělo Pattona ještě k jedné, jen částečně umírněnější reakci: „Tento muž mi nepochybně zachránil život, ale jeho líčení incidentu se liší od toho, jak se to skutečně seběhlo.“ 

Hoover: Byli to komunisté a trestanci

Prezident Hoover vydal ještě 28. července prohlášení, v němž dvakrát zmínil „účastníky takzvaného bonusového pochodu“ a dodal, že „zkoumání velkého počtu jmen odhalilo skutečnost, že značná část z nich nejsou veteráni; mnozí jsou komunisté a osoby se záznamy v trestním rejstříku“.

MacArthur k tomu dodal, že skutečnými veterány bylo prý jen asi 10 procent mužů vyhnaných z táborů. O den později reagoval na událost velitel policie generál Glassford, který popřel, že by žádal po armádě vyklizení táborů, a trval na tom, že policie mohla vyřešit celou věc v klidu, kdyby nasazení vojenských jednotek nevyvolalo chaos a násilí.

Ztracená kolonie na rytině Williama Jamese Lintona podle obrazu Williama Ludwella Shepparda. Motiv znázorňuje návrat guvernéra Johna Whitea do kolonie Roanoke v roce 1590, kdy však namísto osadníků našel už jen opuštěnou osadu
Jako by se vypařila. Před 435 lety záhadně zmizela kolonie osadníků na Roanoke

Tisk nicméně zůstal ve své většině na straně zasahujících. Podle pozdější analýzy agentury Associated Press 21 z 30 textů reagujících na událost podpořilo vládní postup. Například titul Ohio State Journal napsal: „Prezident Hoover zvolil kurz, jaký by volil i Lincoln a jaký volili prezidenti vždy.“

Na druhou stranu list Chicago Herald and Examiner ​označil prezidentovo jednání za „čistou hloupost, která nemá v amerických letopisech obdoby“.

O čtyři roky později, v roce 1936, se veteráni svého bonusu nakonec přece jenom dočkali, když jej Kongres schválil po vetu prezidenta Franklina Delana Roosevelta. V roce 1944, ještě během druhé světové války, pak Kongres odsouhlasil další zákon, jenž usnadnil veteránům přístup k vysokoškolskému vzdělání.