Ráno 10. června 1990 nastoupilo na palubu letu 5390 z britského Birminghamu do španělské Malagy 81 cestujících a šest členů posádky včetně dvou pilotů, dvaačtyřicetiletého kapitána letadla Tima Lancastera a devětatřicetiletého prvního důstojníka Alistaira Atchinsona. Vzlet v 8:20 místního času proběhl standardně, všechno se zdálo normální. Když letadlo vystoupalo do výšky přes pět tisíc metrů, začaly letušky roznášet pití. Piloti se chystali dát si snídani. Oba si odepjali bezpečnostní ramenní popruhy, kapitán si rozepnul i břišní pás. Do kokpitu zamířil steward Nigel Ogden, aby je obsloužil. Pak se stalo něco neuvěřitelného.

Kapitán na střeše kokpitu

"Právě jsem vycházel z kokpitu a měl jsem ještě ruku na klice, když došlo k obrovské explozi. Doslova mi to vyfouklo ty dveře z rukou," sdělil později listu BirhminghamLive News steward Ogden. "Pomyslel jsem si: Bože můj, to je bomba! Otočil jsem se a uviděl, jak přední čelní sklo zmizelo a pilot, Tim, trčí ven. Viděl jsem jen jeho nohy."

Co se právě stalo? Bomba to nebyla, ale nehoda, k níž došlo, mohla mít stejné následky. Na Lancasterově levé straně kokpitu se vytrhla celá jedna okenní tabule čelního skla kokpitu. Jak se později ukázalo, nebyla správně nainstalována, takže nevydržela tlakový rozdíl mezi vnitřkem kabiny a venkovním vzduchem a doslova vystřelila do prostoru. Dekomprese začala okamžitě vysávat všechny nepřipevněné předměty v dosahu. A prvním nejbližším nepřipoutaným "předmětem" byl - sám kapitán letadla.

Lancastera vyrval proud vzduchu v okamžiku ze sedačky. Vzápětí byl muž celou horní polovinou těla mimo kokpit. Že nevyletěl úplně, za to vděčil jen zapříčení nohou, které se koleny a chodidly zachytily za ovládací prvky. Jeho život však ohrožoval extrémní vítr a chlad. 

Šestatřicetiletý Ogden byl první, kdo přispěchal smrtelně ohroženému kapitánovi na pomoc. "Přeskočil jsem knipl a chytil jsem ho kolem pasu, aby nevyletěl ven úplně. Nohy se mu zasekly vpředu a odpojily autopilota. Na palubní desce ležely vytržené dveře. Kapitánova košile se vyhrnula, jeho tělo se ohnulo podle střechy kabiny a tlakem vzduchu zdvojnásobilo svůj objem. Dekonprese vysávala všechno z kabiny. Dokonce i kyslíková láhev, která byla původně přišroubovaná, se utrhla, a jak proletěla kolem, málem mi urazila hlavu," popisoval Ogden.

Vytržené dveře kokpitu však přinesly také jedno pozitivum: ostatní členové posádky viděli, co se v kokpitu děje, a okamžitě přispěchali na pomoc. "První přiběhl John (šéfsteward John Heward, pozn. red.) a popadl mě za pásek od kalhot. Pak kolem mě ovinul kapitánův ramenní popruh," líčil Ogden.

Do kabiny také přiběhl další steward Simon Rogers, který také chytil kapitána a pak mu uvolnil nohy z pedálů. Druhý pilot Alistair Atchinson, který si naštěstí nerozepnul břišní bezpečnostní pás, díky čemuž se udržel v sedačce, tak mohl znovu zapojit autopilota.

Strašidelný souboj

Následoval děsivý souboj s časem. Atchinson potřeboval přistát dřív, než se mráz a tlak vzduchu stanou kapitánovi osudnými. Utržené dveře však blokovaly škrtící klapky, takže pilotovi se nedařilo dostatečně snížit rychlost letadla. Lancaster mezitím zůstával smrtelně ohrožený.

"Pořád jsem ho držel, ale slábly mi ruce a nakonec mi vyklouzl," vyprávěl Ogden. "Myslel jsem, že ho ztratím, ale proud vzduchu ho ohnul do tvaru písmene U kolem oken. Tvář mu bouchala do okna, z nosu a z rány na hlavě mu tekla krev, jeho paže se chvěly a vypadaly, že měří aspoň metr osmdesát. Nejděsivější byly jeho vytřeštěné oči. Dokud budu žít, nikdy na ten pohled nezapomenu."

Muži v kokpitu už ani nevěřili, že se jim podaří kapitána zachránit, ale stále se nevzdávali. Protože Ogdenovi docházely síly, připoutal se Simon Rogers na třetí pilotní sedadlo a chytil Lancastera u kotníků. Přestože naděje na kapitánovu záchranu vyhasínala každým okamžikem, šlo ještě o všechny ostatní lidi v letadle - kdyby vypadl, mohl proud vzduchu strhnout jeho tělo do motoru, což by způsobilo katastrofu celého letounu.

Atchinson mezitím sestoupil s letadlem na nižší letovou hladinu, aby snížil tlak vzduchu, a vyslal tísňové volání. Rachocení větru však dlouho přehlušovalo hlasy dispečerů ze země. Nakonec se přece jen dokázal spojit s řízením letového provozu spojit a získal povolení k nouzovému přistání v Southamptonu. Teď ho čekal náročný úkol: dovést těžce poškozené letadlo, jehož škrtící klapky plně neovládal, bezpečně na zem. První důstojník naštěstí osvědčil v této situaci mimořádnou chladnokrevnost a přistát opravdu dokázal.

Cestující za pomoci postupu pro nouzové situace opustili letoun (nikdo nezemřel) a zdravotníci se začali starat o bezvědomého kapitána. Ač se to zdálo neuvěřitelné, Lancaster mimořádnou situaci přežil. Utrpěl omrzliny, měl řadu podlitin, nadvakrát zlomenou pravou ruku (v paži a v zápěstí) a zlomený levý palec, ale žil. Také Ogden vyšel z incidentu s několika šrámy - vykloubil si rameno a částečně poškodil jedno oko, jinak se však celá nehoda obešla bez závažnějších zranění. Byl to jeden ze zázraků v dějinách letecké dopravy.

Na vině byly příliš krátké šrouby

Vyšetřovatelé později zjistili, že inkriminovaná okenní tabule, která se uvolnila, byla při jedné ze servisních prohlídek chybně přišroubována. Údržbář totiž v časové tísni (letadlo mělo krátce poté odletět) použil kratší šrouby, než jaké mu předepisoval manuál. Čelní sklo se navíc u daného typu letadla nemontovalo do kokpitu "zevnitř", kdy by jej pomáhal držet tlak v kabině, ale zvnějšku. Když letadlo vystoupalo nad pět tisíc metrů, nedokázaly nesprávné šrouby vydržet přetlak a okno povolilo. Podle závěrů inspekce údržba nedodrželo předpisy British Airways, což vedlo k určitému zpřísnění servisních postupů.

Pilot Alistair Atchinson, steward Nigel Ogden a letuška Susan Gibbinsová, která se starala o cestující, byli oceněni královniným uznáním za cennou službu ve vzduchu.