Ve čtvrtek 3. května 1945 kotvilo v Lübeckém zálivu v Baltském moři několik německých lodí, jimž vévodil někdejší luxusní obří parník Cap Arcona. Doprovod mu tvořily lodě Deutschland, Thielbek a Athen. 

Cap Arcona, z předválečných let známý také jako „Plovoucí palác“, byl spuštěn na vodu v roce 1927 a původně fungoval jako dopravní loď pro bohaté pasažéry na lince mezi Hamburgem a Jižní Amerikou. Přepychovým vybavením si tato loď nezadala s tragicky proslulým Titanikem a nejenom v Německu byla považována za nejkrásnější loď své doby. 

Nacistický Titanic

V roce 1940 zrekvírovala tuto pýchu německého námořnictva armáda, která z ní udělala ubytovací loď pro vojáky neboli plovoucí vojenská kasárna. O dva roky později ji však wehrmacht vyřadil dočasně ze služby a propůjčil ji německým filmařům pro připravovaný propagandistický snímek Titanic. Cap Arcona si v tomto nacistickém velkofilmu „zahrála“ právě slavný britský parník, který se potopil v noci ze 14. na 15. dubna 1912 - v pojetí nacistických propagandistů vyvolala jeho zkázu chamtivost, bezohlednost, rozpínavost a neschopnost britsko-židovských kapitalistů. 

Ironií osudu přitom bylo, že i natáčení německého filmu se záhy spojilo s lidskou tragédií. Film roztočil německý režisér Herbert Selpin, jenž byl sice od roku 1934 z kariéristických důvodů členem NSDAP, ale také prožil před válkou čtyři roky v Anglii a nahlížel kriticky na německé válečné úsilí.

Odette Sansomová byla třicetiletou matkou tří dětí, když se stala špionkou. Po dopadení ji gestapo krutě mučilo, nezradila ale žádného ze svých spolupracovníků.
Byla matka, ale i špionka. Přežila mučení od nacistů, detailně ho pak popsala

Tento svůj kritický názor si nenechal pro sebe a při natáčení Titaniku o něm promluvil před svědky při soukromé večeři. Vyslechl si ho i jeho přítel, scenárista filmu Walter Zerlett-Olfenius, a bez ohledu na přátelství Selpina udal. Na základě intervence říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse byl Selpin vzápětí uvězněn a o den později byl nalezen ve své cele oběšený. Podle oficiální verze spáchal sebevraždu, ale filmový historik Hans Schmid zastává názor, že Selpina odstranilo spíše gestapo, možná na Goebbelsův příkaz.

Titanic poté dotočil Werner Klingler a na podzim roku 1943 byl film v některých zemích Němci okupované Evropy uveden do kin. Paradoxně se ale nikdy nepromítal v Německu, kde Goebbels jeho distribuci nakonec zakázal - na frontách se totiž mezitím změnila situace, Německo začalo ve válce prohrávat a říšský ministr propagandy se bál, že film morálku německého obyvatelstva ještě více oslabí, než aby ji pozvedl. 

Tisíce lidí na palubě

Po dotočení Titaniku se Cap Arcona už do činné armádní služby nevrátila. Od roku 1944 sloužila jako transportní loď přepravující ustupující německé vojáky z východního Pruska na západ a v dubnu 1945 se změnila v plovoucí koncentrák, kam bylo nahnáno 2,8 tisíce až 4,5 tisíce vězňů z koncentračních táborů Neuengamme u Hamburgu, Sttuthof u Gdaňsku a Fürstengrube (kapacita lodi přitom tvořila maximálně 1434 pasažérů).

Mrtvá těla zmrzlých a utopených trosečníků z Titaniku jsou po nabalzamování ukládána do provizorních rakví na palubě záchranné lodi Minia
Málo známé příběhy z Titaniku. Tragédie ovlivňuje osudy lidí až do dnešních dnů

Další tisícovky vězňů se musely nalodit na doprovodná plavidla. Většinu vězňů tvořili Židé, zčásti šlo ale také o politické vězně nacistického režimu. Celkem bylo na palubách lodí zastoupeno asi třicet národností včetně Čechů. Jedním z vězňů na palubě Cap Arcony byl režisér, dramatik, scenárista a kabaretiér Emil František Burian, který následnou tragédii jako jeden z mála přežil, protože se odhodlal k odvážnému skoku z potápějící se lodi do moře. Po válce napsal o této tragédii román Vítězové, který po jeho smrti začal vycházet v upravené a rozšířené verzi pod názvem Trosečníci z Cap Arcony.  

Samotný parník tehdy představoval už jenom odlesk bývalé slávy. Jeho hlavní parní turbíny byly mimo provoz, takže loď nebyla schopna samostatné plavby ani manévrování. Podobně na tom byla i jedna z doprovodných lodí, nákladní parník Thielbek. Tento neuspokojivý stav plavidel vyvolává dodnes spekulace o tom, s jakými úmysly vlastně Němci vězně nalodili. Podle britského webu Daily Mail měly lodě dopravit vězně na základě dohody se Švédským červeným křížem do Švédska, podle jiných pramenů do Norska, ale ani Cap Arcona, ani Thielbek nebyly s to takovou cestu podniknout.

John Jacob Astor IV. a jeho mladá manželka Madeleine. Jejich sňatek kvůli 29 letům věkového rozdílu vyvolal pozdvižení. Madeleine byla v době plavby Titanicu těhotná.
Titanic se potopil kvůli nim, tvrdí fámy. Kontroverzní boháči šokovali vztahy

Podle některých teorií je proto pravděpodobné, že Němci počítali s tím, že se z těchto lodí stanou plavidla smrti, a měli v úmyslu odtáhnout je na moře a potopit i s lidmi.

„Šéf SS Heinrich Himmler vydal přísný rozkaz: Žádný vězeň koncentračního tábora nesmí padnout živý do rukou nepřítele. Důkaz německých úmyslů přišel ráno 3. května, kdy nechali asi 500 vězňů, které už nebylo možné dostat na palubu již beztak přeplněné vězeňské flotily, napochodovat na pláž a postřílet kulomety,“ uvedl před dvěma lety skotský web The National.

Existenci Himmlerova rozkazu potopit lodě i s vězni potvrdil u poválečného soudu tehdejší šéf hamburské policie a SS Georg-Henning von Bassewitz-Behr. Některé prameny v této souvislosti uvádějí, že Němci umístili do podpalubí parníků výbušniny, tato tvrzení však nejsou doložena. Zkáza bohužel přišla nakonec odjinud. 

Nepředaná zpráva

O flotile v Lübecké zátoce se dozvěděla také britská tajná služba, která dostala informaci, že na lodích se v převlecích za námořníky pokouší uniknout esesáčtí velitelé koncentračních táborů, kteří se měli zpovídat z válečných zločinů. Začátkem května proto piloti britského Královského letectva (RAF) dostali rozkaz zaútočit na všechny lodě, jež nenesou znaky Červeného kříže, a představují legitimní cíl.

Druhého května sice dostali zpravodajci RAF zprávu, že na lodích se mohou ve skutečnosti nacházet vězni z koncentračních táborů, ale tato informace se z dodnes nevysvětlených důvodů už nikdy nedostala ke startujícím pilotům.

Parník Admiral Nachimov v novorossijském přístavu 31. srpna 1986. Ještě týž večer se potopil
Sovětský Titanic. Po Černobylu přišla další rána, obří loď umlčela stovky lidí

„Zpravodajský důstojník 83. skupiny RAF se při dvou příležitostech přiznal; nejprve poručíku H. F. Ansellovi (což potvrdil přítomný velitel perutě) a podruhé vyšetřujícímu důstojníkovi, jehož doprovázel poručík H. F. Ansell, že 2. května 1945 byla přijata zpráva, že tyto lodě byly naloženy vězni koncentračního tábora, ale že tato zpráva nebyla nikdy předána, ačkoli bylo dost času na to varovat piloty letadel, která na tyto lodě zaútočila až následující den… Z faktů a z prohlášení zpravodajského důstojníka RAF se zdá, že primární odpovědnost za tyto velké ztráty na životech musí nést britský personál RAF, jenž nedokázal předat pilotům doručenou zprávu o přítomnosti vězňů na palubách těchto lodí,“ uvádí podle webu The National oficiální vyšetřovací zpráva popisující incident.

Zkáza z nebe

Dne 3. května tak vzlétlo nad zátoku pět britských bombardovacích perutí ve dvou vlnách. Perutě tvořily jednomístné stíhací bombardéry Hawker Typhoon, vybavené dvacetimilimetrovými děly a naložené pumami nebo raketami. 

„V té době jsme byli v akci už několik dní a vyhazovali jsme do vzduchu železnice, rafinérie a lodě. Tohle pro nás byla jen další práce, ale vědomí, že na palubě jsou esesáci, nás ještě více nutilo zničit lodě. Nad cíl jsme se dostali ve výšce necelých tří kilometrů a spustili jsme se asi na 900 metrů. Celý kanón a všech osm raket jsem vystřílel na jednu loď,“ uvedl v roce 2000 pro britský deník Independent velitel perutě Derek Stevenson, který vedl první nálet.

Rekreační loď Wilhelm Gustloff byla těsně před začátkem války přidělena armádě a využívala ji i německá propaganda. Pověst "plovoucího paláce" ji přibližovala Titaniku, s nímž bohužel sdílela i osud. Ke dnu však vzala víc než pětkrát tolik lidí
Horší než Titanic. Při zkáze lodi Wilhelm Gustloff zahynulo na 10 tisíc lidí

Cap Arcona byla vážně poškozena. Začala hořet, současně se do ní valila voda. Ta narušila vážně lodní stabilitu a parník se převrátil a potopil. Stejně se vedlo lodím Thielbek a Deutschland.

Většinu vězňů odsoudil nálet k smrti, na čemž se podílela mizerná vybavenost plavidel. „Nebyly tam žádné záchranné čluny, žádná čerpadla, která by se vypořádala s vodou řinoucí do lodi zejícími otvory v trupu, ani žádný funkční hasicí systém,“ píše autor Robert P Watson v knize Nacistický Titanic: Neuvěřitelný nevyřčený příběh lodi odsouzené k zániku ve druhé světové válce, kterou vydalo nakladatelství Da Capto Press.

Odvážný Čech a německá herecká legenda

Některým z vězňů uvězněných v podpalubí se podařilo vyškrábat se po žebřících nahoru a skočit do vody, mnozí ale spadli zpátky a zabili se. Ty, kdo se dostali z nákladového prostoru do systému podpalubních chodeb, pohltily plameny, protože loď se od přídě po záď proměnila v jednu velkou ohnivou kouli. Z tisíců lidí na Cap Arconě přežilo asi jen 400.

Mezi těmi, kteří se zachránili, bylo několik českých vězňů ze společné kajuty, kteří se nepokoušeli uniknout vnitřkem lodi, ale podařilo se jim odšroubovat okénko kajuty a skočit z bezmála dvacetimetrové výšky do vody dřív, než se Cap Arcona převrátila.

Při převrácení lodi SS Eastland v Chicagu zahynulo 844 lidí, z toho třetina Čechů
"Chicagský Titanic" uvěznil a zabil 220 Čechů. Stal se hrobem celých rodin

Patřil k nim také pražský rodák Miroslav Tamchyna, tehdy třiadvacetiletý mladík, který byl v roce 1942 poslán do Německa na nucené práce do firmy Junkers, ale podařilo se mu přes Francii uprchnout do Británie a vstoupit do armády. Jako spojenecký voják se pak zúčastnil vylodění v Normandii, ale v Nizozemsku byl zraněn a zajat. 

Protože pro německé úřady byl občanem protektorátu, a tedy velezrádcem říše, nebyl po uzdravení poslán do zajateckého tábora, ale skončil v koncentračním táboře Neuengamme a stal se vězeňským číslem 66633. Přežil a koncem dubna 1945 se spolu s tisícovkami dalších vězňů nalodil na Arconu. Po jejím zásahu anglickými bombami a raketami mu zachránila život jeho sportovní průprava.

„Jako student pražského gymnázia v Křemencově jsem byl přesvědčen, že skákat z třímetrového prkna představuje skutečnou zkoušku odvahy. V roce 1945 jsem změnil názor. Když se mi podařilo prolézt palubním okénkem z Cap Arcony, dělilo mě od vodní plochy 17 metrů. Měl jsem jenom dvě možnosti: buď skočit a doufat, že si zachráním život, nebo se nechat na lodi zaživa upálit. Skočil jsem,“ popsal 28. dubna 2000 tehdejšímu českému deníku Slovo své rozhodování Tamchyna (jeho vzpomínky zachytil německý web Media-offenes archiv). Osvobození se dožil s hmotností 49 kilogramů. 

Britskou letadlovou loď Ark Royal zasáhla německá ponorka U-81 jediným torpédem. To však stačilo, aby se loď po několika hodinách dne 14. listopadu 1941 potopila. Na snímku krátce před potopením
Zkáza v moři. Slavnou loď, co pomohla zničit Bismarck, potopila německá ponorka

Tragickou událost na Cap Arconě přežil coby transportovaný vězeň také německý herec Erwin Geschonneck, který se později zařadil mezi filmové a divadelní legendy komunistické Německé demokratické republiky. V roce 1982 se stal hlavním protagonistou filmu Muž z lodi Cap Arcona, v němž ztvárnil částečně autobiografickou roli herce Ervina Gregorecka, který přijíždí do Hamburku natočit film o Cap Arconě, jejíž potopení sám přežil. Film vznikl ve spolupráci východoněmeckého státního filmového studia Defa a československých filmařů, takže si v něm zahrála i řada českých herců (například Václav Voska, Jana Břežková a Vít Olmer). 

Životní trauma

Katastrofa lodi Cap Arcona si vyžádala více než trojnásobek lidských životů než potopení Titaniku a zůstává jednou z nejhorších námořních katastrof na světě a zřejmě nejhorším případem náletu vedeného omylem proti vlastním a spojeneckým lidem.

Přestože za nálet a tisíce nevinných obětí nebyl nikdo obviněn ani stíhán, ukázal jeden televizní dokument z roku 2000, že pro řadu pilotů, kteří se této akce zúčastnili, znamenala krvavá událost celoživotní trauma, jež nedokázali nikdy plně překonat.

„Pokud jste ve válce, pak se takové věci stávají. Snažíte se jim zabránit. Ale je to trest za to, že jste šli do války, část záporu a část zla. Ať se snažíte, jak chcete, nemůžete to zastavit,“ řekl později poručík David Ince, jeden z pilotů Typhoonu.

Při náletu zahynulo asi sedm tisíc lidí. Těla mrtvých vyplavovalo moře na břeh ještě několik měsíců poté. Byli pohřbeni v hromadných hrobech. Ostatky poslední oběti se našly na břehu až v roce 1971.