Bylo studené zimní ráno 14. ledna 1865. Mrzlo. Dva kovbojové z ranče v oblasti Velkých plání poblíž dnešního Sterlingu v americkém státu Colorado, Gus Hall a Velký Steve, vyšli z domu, aby nasbírali dřevo. Najednou se vynořilo asi 100 Indiánů na koních. Šlo o šajenské a lakotské válečníky. A bylo zřejmé, že jejich úmysly nejsou vůbec přátelské.

Masakr na ranči

V okamžiku vypukla krátká potyčka, v níž oba muži neměli proti padesátinásobné přesile příliš šancí. Velký Steve téměř okamžitě padl po smrtelném zásahu, Hall utrpěl ránu do kotníku a zkoušel se zachránit útěkem k nedaleké říčce, kde seskočil z příkrého písečného srázu do jejího koryta. 

Část rozzuřených indiánských válečníků zamířila za ním, ale většina pokračovala směrem ke statku, jenž oba muži před chvílí opustili. Tam v tu chvíli přebývalo ještě devět osob. Rančer Bill Morris se ženou Sárou a dvěma nedospělými syny plus dalších pět kovbojů. 

Smírčí komise Dodge City, červen 1883. Zleva doprava stojící W. H. Harris, Luke Short, Bat Masterson; sedící Charlie Bassett, Wyatt Earp, Frank McLain a Neal Brown
Nejslavnější přestřelka Divokého západu: třicet vteřin, dým a mrtvoly v prachu

Útočící Šajenové (zvaní též Čejenové) a Lakotové začali usedlost za jízdy ostřelovat, zatímco několik z nich sesedlo a pod příkrovem lukostřelby se rychle přiblížilo k budovám a zapálilo je. Byla to osvědčená a vyzkoušená indiánská taktika používaná při přepadech.

Oheň a kouř brzy vyhnaly všechny osadníky ven a začal masakr. Bill Morris i všichni kovbojové byli okamžitě pozabíjeni. Smrt hrozila také Sáře Morrisové, ale zachránil ji jeden z bojovníků zvaný Bílý Bělouš, který si ji chtěl nechat pro sebe.

Indiáni proto ženu i s oběma jejími syny svázali a odvlekli. Jednomu z chlapců se zajetí stalo později osudným, protože byl dodatečně ubit k smrti.

Kovboj na útěku

Gus Hall sledoval celý masakr z druhé strany řeky, ale nemohl nic dělat. Sám už utrpěl jedno zranění, a navíc byl zaměstnán bojem s několika Indiány, kteří se oddělili od hlavního voje a pustili se za ním. 

Tito Indiáni seskočili z koní, spustili se tiše na různých místech do koryta řeky a kryti říčními záhyby se snažili připlížit k Hallovi tak, aby ho mohli vyřídit svými šípy. V boji muže proti muži byli v nevýhodě, protože bílý muž měl revolver.

Indiáni z jedné strany upoutali Hallovu pozornost a další se jej mezitím pokusil zastřelit lukem zezadu. Hall se ale stačil pootočit, takže šíp ho jen řízl do hrudníku a přistál za ním. Kovboj vzápětí všechny útočníky postřílel.

Sedící býk v náčelnické čelence na snímku z roku 1885
Masakr a střela zezadu. Smrt Sedícího býka předznamenala konec Siouxů

Na chvíli vyvázl, ale jeho situace nadále nebyla záviděníhodná. Statek hořel a kolem něj řádili běsnící Indiáni. Nezbývalo než se tiše vytratit a dojít někam pro pomoc. Nejbližší další usedlost se nacházela asi o dvacet kilometrů dál po proudu řeky.

Přestože měl Hall dvakrát zraněnou nohu a krvácel z rány na hrudi, zvládl tuto cestu v mrazivém počasí urazit a dostal se na další ranč, kde nechal zalarmovat nejbližší vojenskou posádku. Ta zorganizovala výpravu, jíž kovboj popsal celou událost. Vojáci poté zamířili proti proudu řeky zpět k vypálenému ranči, kde našli devět mrtvých těl - šest bílých a tři Indiány.

Pozoruhodné bylo to, že na Indiánech nebylo patrné žádné střelné poranění, ale v jejich blízkosti stála karafa na whisky. Když se na to armádní všetřovatelé později Halla dotázali, vypověděl, že rančer Morris se mu před časem svěřil se svým úmyslem otrávit whisky strychninem, protože počítal s možností indiánského útoku a předpokládal, že kdyby Indiáni vtrhli do domu, tak zásobám alkoholu neodolají.

Bylo zřejmé, co se na ranči stalo i jak se to stalo. Zbývá ale vysvětlit, proč se to vlastně stalo.

Válka kvůli kravám

Ještě v březnu předchozího roku nic nenasvědčovalo tomu, že by se v Coloradu měl mezi bílými a Indiány rozhořet boj. Armáda dokonce plánovala stáhnout z oblasti Velkých plání většinu svých jednotek, aby je nasadila v propuknuvší občanské válce Severu proti Jihu.

V dubnu 1864 ale velitel coloradských dobrovolníků plukovník John Chivington ohlásil, že Indiáni ukradli armádní dobytek, a třebaže se Šajenové bránili, že pouze odvedli volně se pasoucí kusy do svých táborů, uspořádal proti nim výpravu. Ta skončila nejen odvedením pochytaných kusů dobytka, ale také spálením 70 týpí v odvetě za to, že se Indiáni postavili na odpor, což skončilo smrtí jednoho vojáka.

Bitva u Sitky. Obraz Louise S. Glanzmana zobrazuje bojový střet z roku 1804, kdy se Kiks.ádi Tlingitové (místní etnická skupina Indiánů) postavili u ústí řeky Indian na místě dnešního Národního historického parku Sitka ruskému vpádu
Unikátní stromová pevnost na Aljašce existovala. Ztracený poklad odhalil radar

Zhruba v téže době narazil jiný vojenský oddíl na skupinu tzv. Psích mužů nebo také Psích vojáků, což byli bojechtiví válečníci, kteří se odštěpili od jižních Šajenů s cílem ozbrojeného odporu proti bílým. Vypukla další šarvátka, na jejímž konci byli dva mrtví vojáci a tři zranění Psí muži.

Pak už se nedala situace udržet pod kontrolou. V kraji vypukla válka, v níž vojáci začali vypalovat indiánské vesnice a vraždit jejich obyvatele a indiánští válečníci na oplátku přepadali americké usedlosti podél řek, napadali osobní vlaky a útočili na cesty. 

Šance na mír

Touhou po boji se ale vyznačovali zejména Psí muži a někteří vojenští velitelé, značná část Indiánů toužila po míru. Jako zprostředkovatelé mírového jednání se nakonec nabídli dva šajenští míšenci vzešlí ze svazků mezi Indiány a bílými, George Bent a Edmund Guerrier.

Ti napsali dne 29. srpna 1864 jménem šajenského náčelníka Černého kotle a dalších náčelníků veliteli místní vojenské pevnosti Lyon dopis, v němž nabízeli uzavření míru a propuštění sedmi bílých zajatců výměnou za uvězněné indiánské bojovníky držené bílými.

Vizualizace dobývání aztéckého Tenochtitlánu Španěly
Krvavý pád Tenochtitlánu: Cortés porazil Aztéky geniálním krokem, tvrdí vědci

Velitel pevnosti major Edward W. Wynkoop tuto nabídku přijal, vydal se v čele 130členné výpravy pro zajatce do více než šestisethlavého indiánského tábora a tam vyzval indiánské náčelníky, aby se v Denveru zúčastnili mírových jednání s guvernérem Johnem Evansem a s plukovníkem Johnem Chivingtonem.

Také přislíbil Indiánům ochranu, pokud svou vesnici založí na březích Sand Creeku (Písečného potoka) asi 60 kilometrů severovýchodně od pevnosti, v oblasti, kterou předchozí smlouva uzavřená v pevnosti Wise zaručovala jako vlastnictví Šajenů a Arapahů. Černý kotel i ostatní náčelníci byli přesvědčeni, že se jim podařilo uzavřít s bělochy mír.

Masakr u Sand Creeku

Přišel podzim. Lidé Černého kotle se opravdu přestěhovali do údolí Sand Creeku a předpokládali, že tam v klidu přezimují. V totéž pravděpodobně věřil i Wynkoop, který podle všeho jednal po celou dobu v dobré víře a opravdu doufal, že se mu podaří urovnat spor mírovými prostředky.

Jeho poctivé úmysly bohužel narazily na pomstychtivost velitele coloradských dobrovolníků plukovníka Chivingtona, který Indiány nenáviděl. Sedmnáctého října proto zbavil Wynkoopa velení a začal připravovat exemplární trestnou výpravu proti Šajenům.

Ruiny nejrozlehlejšího mayského starověkého města Tikal na území dnešní Guatemaly
Záhada zániku mayského města Tikal objasněna. Místo se stalo tichým zabijákem

Dne 29. listopadu 1864 vstoupilo 675 až 700 ozbrojených mužů pod Chivingtonovým velením na indiánské území a napadlo vesnici Černého kotle, nad jejímiž stany vlála jak americká vlajka, tak bílý prapor na znamení příměří.

Nastal masakr. Přestože ve vesnici nebyl ani jediný příslušník Psích mužů a ani jiní nepřátelští Indiáni, začali Cheringtonovi ozbrojenci všechny lidi ve vesnici naprosto nelítostně vraždit a masakrovat. Zahynulo přes 160 Indiánů, většinou neozbrojených žen, dětí a starců. Kusy jejich oblečení a někdy dokonce i kusy těl pak jejich vrazi po celé měsíce vystavovali v Denveru jako své trofeje.

Černý kotel vraždění unikl, ale vrátil se do vesnice, aby zachránil svou ženu, která utrpěla celkem devět střelných zranění. Nadále zastával názor, že ozbrojený boj proti bílým nemá smysl a přimlouval se za mírové řešení, ale teď už se ostatní vůdci Jižních Šajenů nechtěli dát přesvědčit. Vliv Černého kotle na jeho lid zeslábl a do popředí se začali dostávat radikální náčelníci Psích mužů, volající po krvavé pomstě.

Indiáni táhnou na Julesburg

Po masakru u Sand Creeku se spojili Šajenové, Severní Arapahové a siouxské či lakotské podkmeny Oglalů a Bruléů a rozhodli se společně zaútočit na vojenské stanoviště Camp Rankin a blízkou osadu Julesburg v Coloradu.

Po útoku měli v plánu odejít společně na sever a připojit se ke spřízněným kmenům ve Wyomingu. Výpravu, čítající až tisíc válečníků a dalších tři tisíce žen a dětí, tam měli dovést Siouxové, kteří jako první souhlasili s válkou.

Pyramida v Teotihuacánu
Pod mexickou pyramidou čekalo vědce překvapení: dar hadímu bohu starý 2000 let

Julesburg v té době představoval velmi důležitou stanici na cestě napříč celými Spojenými státy a jako takový byl dobře vybaven. Nacházela se v něm zastávka dostavníků, pošta, telegrafní stanice, skladiště a také velký obchod, v němž mohli lidé cestující podél jižních plání do Denveru doplnit zásoby.

Obyvatele Julesburgu popisují dobové prameny jako "padesátku po zuby ozbrojených chlapů, kdykoli připravených bojovat". V osadě i kolem ní si tito muži vybudovali pásy hliněných obranných valů, jež jim měly sloužit při napadení jako opěrné palebné body.

Něco přes půldruhého kilometru na západ od Julesburgu stála čerstvě vybudovaná vojenská pevnost Rankin (později Sedgwick), obydlená 60 vojáky pod velením kapitána Nicholase J. O’Briena.

Bitva o pevnost

K útoku na Julesburg a k bitvě o pevnost došlo 7. ledna 1865. Ačkoli byl Fort Ranking vystavěn teprve před čtyřmi měsíci, pyšnil se impozantními rozměry. Pevnost měřila 75 krát 110 metrů a chránila ji 5,5 metru vysoká hliněná zeď. 

Samotná bitva je zajímavá tím, že nejvíce informací o ní pochází překvapivě z indiánské strany, zejména od již zmíněného míšence George Benta. Ten se jí jako bojovník také sám zúčastnil a později převyprávěl její průběh antropologům Georgi Birdu Grinnellovi a Georgi E. Hydeovi.

V roce 1932 trvala ve Spojených státech ještě stále prohibice, která přispěla k nárůstu organizovaného zločinu a ke vzniku éry veřejného nepřítele. Na snímku americká policie v Santa Aně vylévá nelegální alkohol
Zatýkání gangsterů skončilo šíleným masakrem. Policisté padali jako kuželky

Indiánským záměrem bylo vylákat vojáky z pevnosti klamným přepadem a ústupem, po němž by začali pronásledovat útočníky, a pak je ze zálohy zlikvidovat. Jako návnadu vybral šajenský náčelník Velká vrána deset mužů, kteří jakoby zaútočili na pevnost a záhy začali utíkat.

Lest vyšla, kapitán O’Brien se na ni chytil. Za Indiány vyrazila většina jeho mužů i několik dobrovolníků z řad civilistů. Přílišná horkokrevnost a bojechtivost se však neprojevila pouze u bílých. Podlehli jí také mladí indiánští bojovníci, a právě to bylo důvodem, proč nastražená past nakonec nesklapla. 

Velká vrána počítal s tím, že se mu podaří vlákat pronásledující vojáky do soutěsky mezi skalními útesy vzdálené asi pět kilometrů, kde by je Indiáni pobili střelbou z okolních skal. Několik mladých válečníků však začalo střílet na vojáky předčasně, když se ke skalám teprve blížili. Upozornili je tak na svou přítomnost a O’Brien zavelel k ústupu zpátky do pevnosti.

Vražda Johna W. Sheetse ze 7. prosince 1869 v představě dobového novinového kreslíře
Dva smrtelné výstřely. Hned první loupež Jesse Jamese provázela krvavá lázeň

Začala honička. Vojáci štvali koně zpátky do krytu obranných pevnostních zdí a Indiáni se jim hnali v patách. Necelých 300 metrů od bran pevnosti prchající oddíl dojeli. Část vojáků se jim podařilo odříznout a uzavřít v kruhu svých koní. Obklíčení muži sesedli, aby zaujali obranné postavení, ale Indiánů bylo moc a byli příliš blízko. Sesednuvší vojáci byli pobiti do jednoho.

Zbylí včetně O’Briena pronikli do pevnosti a zabarikádovali se. Indiáni poté ještě nerušeně vyplenili sklad, obchod i dostavníkovou stanici v Julesburgu a i s kořistí ujeli pryč. 

V bitvě padlo čtrnáct vojáků a čtyři civilisté. Zprávy o indiánských ztrátách se rozcházejí. Vojáci později tvrdili, že zabili asi 60 Indiánů, podle Benta se jim však nepodařilo zabít ani zranit vůbec nikoho.

Odvetná výprava generála Mitchella

V reakci na útok shromáždil generál Robert Byington Mitchell v Cottonwood Springs v Nebrasce početnou armádu čítající 640 jezdců, baterii houfnic a 200 zásobovacích vozů a zamířil v jejím čele na jihozápad s cílem dostihnout a potrestat útočníky na Julesburg.

Jeho monstrózní akce ale nebyla úspěšná. Devatenáctého ledna sice našel na Cherry Creeku (Třešňovém potoce) indiánský tábor, ale ten byl úplně prázdný, Indiáni ho opustili již před několika dny.

Magalhaesova smrt ztvárněná umělcem z 19. století. Mořeplavce zabili mactanští bojovníci, protože se přidal na stranu jejich nepřítele
Masakr na Mactanu: Magalhãesův konec byl drsný, domorodci vojákům provrtali nohy

Výpravě navíc nepřálo počasí. Mrzlo a do vojáků se opíral ledový vítr. Více než 50 mužů utrpělo omrzliny takového rázu, že nemohlo pokračovat v pochodu. Mitchellovi nezbylo než vzdát další pronásledování a vrátit se na základnu.

Jediné bojové akce si jeho vojáci užili při nečekaném nočním přepadu, kdy se jejich táborem odvážně prohnala malá skupinka Indiánů na koních, kteří rychle vypálili do postavených vojenských stanů a zmizeli ve tmě.

Indiánské útoky na ranče

Indiáni zatím začali po svém vítězství u Julesburgu napadat všechny ranče v údolí řeky Jižní Platte, a to po proudu i proti němu. Ranč Billa Morrise byl první, vzápětí ale přišly další útoky.

V noci z 15. na 16. ledna přepadla početná skupina Lakotů a Šajenů ranč Holona Godfreye, ležící nedaleko od vypálené Morrisovy usedlosti.

Godfrey už ale věděl, co se stalo jeho sousedovi, a tak za pomoci celé své rodiny i pomocníků celý statek důkladně opevnil a čekal. 

Portrét Hirama Binghama, objevitele Machu Picchu a amerického politika.
Skutečný Indiana Jones se nechal vést intuicí. Díky ní objevil Machu Picchu

Hned první noc se dočkal. Když padla tma, obklíčily desítky indiánských bojovníků celý ranč, a pak v opakovaných vlnách útočily s cílem jej opět vypálit a pozabíjet všechny domácí.

Godfrey spolu s ostatními lidmi v domě odrážel tyto útoky celou noc. Podle jeho pozdějších odhadů mohlo být ve tmě asi 130 Indiánů. Nad ránem se jednomu z jeho mužů podařilo konečně proklouznout obklíčením a přivést vojenskou kavalerii, takže Indiáni se dali na ústup.

Když se rozednilo, mohl rančer prohlédnout škody. Některé hospodářské budovy vyhořely a přišel také o několik koní. Všichni obyvatelé ale přežili. Godfrey se ubránil a překřtil svůj ranč na Fort Wicked, tedy Nezbednou pevnost.

Útěk na sever

Válka ale Indiány nesmírně vyčerpávala a bylo zřejmé, že nemůže pokračovat věčně. Siouxové, Šajenové a Arapahové se proto nakonec rozhodli ustoupit a odejít na sever do Black Hills (Černých vrchů) v Jižní Dakotě a Wyomingu.

Také na této cestě, která probíhala od 28. ledna do 2. února 1865, přepadali usedlosti a stanice dostavníků. Siouxové útočili východně od Julesburgu, Šajenové západně a Arapahové mezi nimi.

"Plameny hořících rančů a dostavníkových stanic ozářily v noci celé říční údolí Jižní Platte. Ale stavby brzy shořely a na rokli padla tma," popsal strašidelnou scenérii Bent, jenž se zúčastnil útoku na jednu ze stanic. Podle jeho slov bylo při útoku zabito také devět bývalých vojáků, nedávno propuštěných do civilu, v nichž Šajenové rozeznali účastníky masakru u Sand Creeku. Jejich těla proto na oplátku zohavili.

Kryštof Kolumbus přistání v Novém světě v 1492.
Záhadami obestřený Kryštof Kolumbus: možná odpočívá ve dvou světech

Druhého února překročila indiánská karavana čítající několik tisíc žen a dětí i kusů dobytka zamrzlou řeku Jižní Platte na místě vzdáleném asi 40 kilometrů západně od Julesburgu a zamířila na sever. Bojovníci mezitím znovu vyplenili Julesburg, kde sebrali všechny zbývající zásoby a zapálili všechny budovy. Vojáci v pevnosti Rankin se je neodvážili napadnout.

Smůlu měl však opět kapitán O'Brien, protože byl spolu se 14 muži na výjezdu z pevnosti a vracel se právě během indiánského nájezdu. Poučen předchozími zkušenostmi však byl jeho oddíl tentokrát vybaven polní houfnicí, a tou se mu podařilo Indiány rozprášit. Poté se v pořádku dostal se všemi muži do pevnosti.

Také bojovníci potom pod vedením Siouxů zamířili na sever. Pro Colorado indiánská válka končila, ale brzy měly přijít jiné, ještě krutější.