Atlantický oceán byl jedním z nejdůležitějších bitevních polí druhé světové války a bitva o nadvládu nad ním trvala ze všech nejdéle: trvala totiž neuvěřitelných 2074 dní, od vyhlášení války 3. září 1939 až do 7. května 1945, kdy se Německo vzdalo.

Válečné pole, na němž tato bitva probíhala, bylo obrovské a sahalo od ústí jihoamerické řeky Rio de La Plata, kde už v prosinci 1939 tři křižníky Spojeného království zablokovaly německý křižník Admiral Graf Spee (jeho kapitán jej poté nechal vyhodit do vzduchu), až po mrazivé Arktické moře, přes něž spojenecké konvoje přepravovaly životně důležité zásoby pro bojující Sovětský svaz.

Německý ponorkový kapitán Günther Prien
Pro nacisty byl hrdina, král ponorek. Pak ale zmizel, jeho smrt provázejí mýty

Británie byla v té době námořní velmocí s největší obchodní flotilou na světě, ale právě to ji činilo zranitelnou, protože své zásobování potravinami, palivy i surovinami opřela právě o tuto flotilu. Němci věděli, že jestli se jim podaří zásobovací námořní trasy zablokovat, mohou vzdorující ostrovní království vyhladovět.

„Všechno bude záviset na bitvě o Atlantik,“ poznamenal britský premiér Winston Churchill v roce 1941. Po vítězné letecké bitvě čekala Británii stejně osudová a rozhodující bitva námořní.

Situace na ostří nože

Situace v Atlantiku byla dlouho na vahách. Britské zásobovací konvoje čelily minám, bombardérům i nepřátelským křižníkům, nejsmrtelnější hrozbou však zůstávaly zejména ponorky. V prvních měsících po vypuknutí války zaznamenávala tato vražedná podmořská plavidla velké úspěchy, jenže Hitler jich naštěstí neměl dost na to, aby britské námořnictvo úplně zničil. A právě jejich nedostatek způsobil, že Spojené království dokázalo těžké ztráty jak obchodních, tak válečných lodí přece jen ustát.

„Období let 1940 a 1941 však bylo pro Brity velmi zoufalé, protože ostrovní stát čelil nedostatku téměř všeho, včetně topného oleje a potravin, který občas dosáhl kritické úrovně,“ uvedl před pěti lety ve své analýze bitvy o Atlantik Samuel J. Cox z Velitelství námořních dějin a dědictví.

Enigma při použití v roce 1943
Hrozivá mise k získání šifry Enigma: Hrdinský čin tří námořníků se roky tajil

Spojenci se naštěstí dokázali z prvotních ztrát a neúspěchů rychle poučit. Svou obranu proti lovícím ponorkám vystavěli podle webu New Zeeland History na třech faktorech: zaprvé na efektivním systému námořních zásobovacích konvojů, při němž vypravovaly obchodní lodě přes Atlantik ve formaci a v doprovodu dalších bitevních lodí, torpédoborců a hlídkujících letadel. Dále na intenzivní a pečlivé práci zpravodajských služeb, jejichž význam zvlášť vzrostl po prolomení německého sofistikovaného kódu Enigma, s jehož pomocí německé ponorky komunikovaly. A konečně od roku 1943 také na nasazení bojových letadel s delším doletem, díky nimž získaly konvoje výkonnější a lépe vybavenou ozbrojenou eskortu.

Lehký křižník amerického námořnictva USS Brooklyn, vyfocený 15. května 1943 letadlem ze základny Naval Air Station Weeksville v Severní KarolíněLehký křižník amerického námořnictva USS Brooklyn, vyfocený 15. května 1943 letadlem ze základny Naval Air Station Weeksville v Severní KarolíněZdroj: Wikimedia Commons, U.S. Navy photo, volné dílo

Stále však nebylo vyhráno. „Přestože se konvoje koncem roku 1942 a začátkem roku 1943 už probojovávaly přes Atlantik a německé ztráty ponorek vzrostly, bylo to pro Němce stále zvládnutelné a jejich ponorky nadále způsobovaly konvojům vážné škody. Nicméně stále schopnější spojenecké krytí konvojů ze vzduchu pomocí letadel s delším dosahem způsobilo, že pro ponorky bylo operování v některých oblastech extrémně nebezpečné, a prostor ve středním Atlantiku, kde byly konvoje nejzranitelnější, protože neměly žádné vzdušné krytí, se stále zmenšoval,“ popsal Samuel J. Cox.

Největší konvojová bitva všech dob

Ještě první měsíce roku 1943 však na zásadní obrat v bitvě o Atlantik ani zdaleka nevypadaly. V březnu došlo k vyvrcholení ponorkové ofenzívy, při níž němečtí podmořští dravci napadli celkem pět spojeneckých konvojů. Bitva o dva poslední, označené jako konvoj HX 229 a konvoj SC 122, se změnila v největší konvojovou bitvu války. Devadesát obchodních a 16 doprovodných lodí při ní narazilo na vlčí smečku 38 německých ponorek, s níž svedlo několikadenní nerovný boj. Na jeho konci bylo 22 potopených obchodních lodí, na nichž zahynulo přes 300 námořníků.

Celkové ztráty za březen dosáhly 120 spojeneckých lodí, z nichž 82 bylo ztraceno v Atlantiku. Němci přišli během stejné doby o 12 ponorek. „Ještě nikdy se Němci nepřiblížili k přerušení spojení mezi Novým a Starým světem tolik jako v prvních dvaceti dnech března roku 1943,“ uvedl po válce historik Královského námořnictva kapitán Stephen Roskill.

Americký bombardér SB2U Vindicator hlídkuje v roce 1941 nad konvojem WS-12 směřujícím do Kapského Města. Protiponorkové hlídky byly součástí americké pomoci ještě před oficiálním vstupem USA do války
Černý pátek 1941. Útok Hitlerovy ponorky a bombardérů přinesl katastrofu

Na druhé straně i pro Němce byla ztráta ponorek, jakkoli v absolutních číslech desetinová proti ztrátám spojeneckých lodí, velmi závažná, protože ponorková flotila disponovala jen velmi omezeným počtem plavidel. Úplné zničení devíti ponorek a poškození několika dalších tak donutilo nacistické námořnictvo, aby v dubnu většinu ponorek z Atlantiku dočasně stáhlo.

O to větším šokem ale bylo, když ponorka U-515, jež zůstala spolu s několika dalšími stále aktivní, zaútočila na konvoj TS 37 a během tří minut potopila čtyři tankery. Ani poté se však nevzdálila a napadala konvoj dál jako žralok útočící na oslabené rybí hejno. V následujících šesti hodinách tak potopila ještě tři další tankery. Celkové spojenecké ztráty činily za duben 64 lodí. A blížil se květen, v němž se měly opravené a čerstvě vyzbrojené ponorky znovu vrátit v plné síle.

Černý květen

A ponorky se v květnu 1943 opravdu vrátily; Německo postavilo flotilu celkem 240 funkčních ponorek, z nichž 118 bylo na moři. A stejně jako Spojenci, také Němci se zkoušeli poučit z předchozích nezdarů. Takže vyvinuli nové radarové varovné zařízení Wanze („Tik“), jímž hodlali čelit stále smrtelnějším útokům spojeneckých letadel, vybavených mikrovlnným radarem proti hladinovým plavidlům.

Spojenci však používali pro své radary frekvenci, kterou systém Wanze nedokázal detekovat. A jejich úspěšnost předvedli hned začátkem května 1943 při doprovodu konvoje ONS 5, kdy tento deseticentimetrový radar na palubě každého letadla dokázal včas rozpoznat všechny ponorkové útoky, o něž se Němci pokusili.

Bitva o Atlantik v květnu 1943 na dobových záběrech:

Zdroj: Youtube

Celkem šestadvacetkrát se ke konvoji přiblížila německá ponorka s cílem zaútočit a šestadvacetkrát byla zaznamenána a napadena. Zatímco Němci dokázali potopit 12 lodí, sami ztratili šest ponorek, které byly zcela zničeny, a sedm dalších bylo vážně poškozeno. Konvoj ONS 5 se díky tomu stal prvním spojeneckým konvojem, jenž způsobil těžké ztráty útočící vlčí smečce. Karta úspěchu se poprvé obrátila.

„K výraznému zlepšení spojenecké taktiky došlo zejména vlivem těžce nabytých zkušeností z předchozích lekcí. Velitelé i posádky lodí i letadel se prostě oproti začátku války zlepšili. A taktiku pomohla zpřesnit také vědecká analýza, která přispěla k tomu, že nezávisle operující podpůrné formace mohly být umisťovány na strategická místa podél konvojových tras, kde pak mohly v případě, že se konvoj dostal pod útok vlčí smečky, rychleji posílit jeho doprovod,“ přiblížil Samuel J. Cox.

Němečtí vojáci na palubě bojové ponorky U-123
Zabiják v Atlantiku. Hitlerova ponorka rozsévala smrt, troufla si i na New York

Spojenecká operační schopnost se podle něj zlepšila dokonce natolik, že vlastně dávalo větší smysl přitahovat ponorky ke konvoji než využívat dešifrování kódu Enigma k tomu, aby se konvoj číhajícím vlčím smečkám vyhnul. Čím více ponorek by totiž na konvoj zaútočilo, tím více by jich mohlo být díky včasnému zaznamenání potopeno.

„Američtí i britští velitelé se ale zdráhali podlehnout myšlence, že by měli využívat zásobovací konvoje jako návnadu. Místo toho se rozhodli nasadit letecké skupiny tzv. lovců-zabijáků, které navigovali za pomoci zpravodajských informací o pozicích ponorek. Ale třebaže muži z těchto skupin představovali skutečné umělce, bylo jejich použití náročné na zdroje a ve výsledku méně efektivní než nechat ponorky připlout k cíli. Na druhé straně však bylo lepší pro morálku posádek sloužících na lodích,“ konstatoval Cox.

Dalším významným pokrokem bylo vytvoření americké desáté flotily, jež začala fungovat 20. května a představovala vlastně ústřední velení odpovědné za ochranu konvojů a lov ponorek. Tato flotila měla významný vliv na veškerý další průběh bitvy o Atlantik a sloužila jako předchůdce operačních zpravodajských služeb, tedy konceptu, který americké námořnictvo využívalo po celou dobu studené války: šlo o to, že toto velení integrovalo všechny typy zpravodajských informací do velmi těsného operačního cyklu, díky němuž mohlo okamžitě reagovat na jakoukoli situaci.

K britské 14. torpédoborecké flotile patřil také parník Nubian
Den, kdy se Středozemní moře zalilo krví: Britové uspěli díky geniální strategii

Díky všem těmto faktorům se v květnu 1943 situace v Atlantiku konečně změnila ve prospěch Spojenců. I přes masové nasazení ponorek nedokázali Němci potopit více než asi 30 spojeneckých lodí – a sami ztratili 43 ponorek, tedy plnou čtvrtinu své ponorkové síly.

To znepokojilo německého admirála Karla Dönitze natolik, že 24. května 1943 omezil německé ponorkové operace do doby, než přehodnotí jejich taktiku. Německé námořnictvo pak už nikdy nezískalo v Atlantiku nadvládu.