Kliknutím zvětšíte„Bylo pondělí 12. července 1943. Byl krásný letní den a hlavně se dělaly přípravy na žně. Jako každý den se připravovala snídaně a vše na oběd. Než se vyjelo žnivárkou do lánu, pole obilí se muselo obsekat ruční kosou (hrabicí), a tak za sekáčem chodily ženy s povřísly a vázaly snopy, které dávaly na mez, aby je koně nepřejeli. Nikdo netušil, co bude zítra. Malinští žili prací, jako každý jiný den. Neměli tušení, že nejsou sami, kdo se připravuje na žně… V Lucku, Rovně, Olyce totiž nasedali jiní ‚ženci‘ na auta. Brali s sebou zbraně a náboje a vyjeli k Českému Malínu.“
Tak začíná popis osudových okamžiků volyňské vesnice Český Malín v knize Jozífek z Českého Malína aneb dětství skončilo 13. 7. 1943, sepsané Darinou Martinovskou, jež je dcerou malínského kronikáře Josefa Aloisoviče Martinovského, který byl svědkem vraždění, a malínským rodákem Josefem Řepíkem, který je oním Josífkem zmíněným v názvu knihy. V době vypálení vsi mu bylo devět let.
Češi ve Volyni
Český Malín ležící na ukrajinské Volyni založili v roce 1871 čeští kolonisté z Rakovnicka, Lounska a Žatecka.
Zhruba 20 českých rodin odkoupilo pozemky od polského statkáře Kazimierze Sliwinskeho a vybudovalo na nich vesnici, která se postupně rozrůstala – do první světové války získala českou i církevní školu, vznikla v ní knihovna, dobrovolný hasičský sbor i ochotnické divadlo. Rozvíjela se i díky zavádění moderní zemědělské mechanizace, kterou volyňští Češi znali.
Po Rižském míru, ukončujícím v roce 1921 sovětsko-polskou válku, se Český Malín stal součástí Polska a po vypuknutí německo-polské války byl na základě tajného dodatku k paktu Molotov – Ribbentrop z 23. srpna 1939 připojen spolu s celou Volyní k Sovětskému svazu.
To vedlo v roce 1941 mimo jiné k zavedení kolchozu, tedy združstevnění soukromého zemědělství. Do kolchozů směli vstupovat jen hospodáři vlastnící méně než 15 hektarů půdy – ti, kdo měli víc, byli označováni za kulaky a museli plnit likvidační dodávky. Pokud to nezvládali, čekala je většinou deportace na nucené práce.
Po napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem v červnu 1941 okupovala celou Volyň německá vojska. Na jaře 1943 vypukly na územích, nacházejících se v meziválečných hranicích Polska, etnické čistky páchané ozbrojenými jednotkami Organizace ukrajinských nacionalistů, takzvanou Ukrajinskou povstaleckou armádou, k níž se přidali i mnozí ukrajinští civilisté.
Čistky byly namířené zejména proti Polákům a Rusům, v nichž Ukrajinci viděli utlačovatele. Dlužno dodat, že ne bezdůvodně. Sovětský svaz rozpoutal v letech 1932 a 1933 na celé Ukrajině ničivý 17měsíční hladomor, na nějž denně umíralo kolem 25 tisíc lidí, Polsko se zase snažilo mnohé oblasti na Ukrajině polonizovat. To na druhé straně nemohlo ospravedlnit masakry namířené proti polským vesnicím, které byly spíše důsledkem toho, že se zfanatizovaní ukrajinští nacionalisté shlédli v nacistické ideologii.
Byla by však chyba vnímat Ukrajinskou povstaleckou armádu jen jako pronacistickou, protože ve svém boji za etnicky čistou Ukrajinu se často obracela i proti okupačním vojskům. A právě jedna taková akce stála zřejmě – trochu paradoxně – i u počátku zkázy Českého Malína. „Šlo o odvetu za předchozí napadení německého vojenského transportu oddílem Ukrajinské povstalecké armády,“ domnívá se český historik Tomáš Řepa.
Přicházejí Němci
„Zrána v úterý 13. července, po dvoudenním svátku (11. července byla neděle a 12. července pravoslavný svátek Petra a Pavla) se Malín opět připravoval ke své každodenní práci. Mezitím se po celé obci bleskově rozletěla zpráva, že ke vsi jdou vojáci. Byli to opravdu Němci. Uniformovaní, vyšňoření gestapáci, kteří si přibrali na pomoc německé vojáky z posádek v Lucku, Rovnu a Olyce a zrádcovskou policii – schutzmanny. Šli k obci pěšky, měli také několik motorek a osobních aut, zřejmě spojek s veliteli,“ popisují Martinovská s Řepíkem zahájení akce.
Podle ukrajinského historika Vjačeslava Šliachového pro Deník byli Němci ze zmíněných posádek svezeni k tomuto zásahu asi ve 30 až 35 autech. K Českému Malínu se přesunuli poté, co obsadili sousední Ukrajinský Malín (protože obce byly nepříliš vzdálené, je možné, že mezi nimi nerozlišovali, pozn. red.). A pak se stalo něco, co si podle Šliachového nemohli obyvatelé Českého Malína představit ani v nejdivočejších snech.
Babička Antonie Cibulková s Mařenkou a Josefem Řepíkovými, fotografie z doby ještě před vypálením
„Vojáci šli dům po domu, vyháněli obyvatele na ulici a po skupinách je hnali do ukrajinské části Malína. Rozdělili ženy, starce a děti do jedné skupiny, muže a chlapce od 16 let do druhé. Ze skupiny mužů vybrali invalidu Antonína Žrouta a zkontrolovali jeho dokumenty, potom jej propustili.
Stejně po kontrole dokladů propustili i skupinu ‚Uzbeků‘. To byli zranění ruští vojáci, kteří se léčili v malínské nemocnici. Jejich velitelem byl Uzbek, a tak se jim tak říkalo,“ píší Martinovská a Řepík.
Z mužské skupiny vybrali Němci 15 mladíků, jež donutili zahnat ukrajinský i český dobytek, a dalších zhruba 25 mužů, kterým přikázali do hodiny zapřáhnout koně a naložit na vozy vše, co bylo v domácnostech cenné: nářadí, nábytek i jídlo. Celá skupina se musela následně vrátit pod samopaly do Českého Malína, přičemž na ni Němci křičeli, že pokusí-li se někdo o útěk, bude v odvetě zastřeleno 50 žen a stejně tolik dětí.
Dobytek i uloupený majetek pak putoval do pevnosti v Olyce, kde byla téměř třítisícová posádka vojáků a dobrovolných policistů.
Teror ve vesnici
Němci mezitím obsadili všechny křižovatky i východy z vesnice a celou obec hermeticky uzavřeli. Ven nesměl nikdo, ale dovnitř každý. Všichni obyvatelé byli vyhnáni z domů na náves. Celkem šlo zhruba o 400 ze 440 lidí. Chyběli jen ti, kteří už byli na poli, nebo odjeli do měst.
Vojáci vyčlenili ze shromážděných vesničanů všechny muže. Zhruba v té době došlo na návsi k drastické scéně, kterou ve své Kronice Českého Malína zaznamenal Josef Martinovský: „Šestiletý hošík Jaroslava Stuchlého, neustále plačíc u své matky, se jí vytrhl a běžel k důstojníkovi, prose ho dětským hláskem: ‚Nezabíjejte mého tatínka, viďte, že nezabijete mého tatínka, prosím vás, nezabíjejte mi tatínka!‘ Důstojník nic neodpověděl, ale dítě se nedalo utišit, a vyrvavši se matce, přeběhlo k otci, zase s hrozným pláčem, tahalo ho za ruku: ‚Pojď sem tati‘, a ukazuje směrem k matce, ‚oni tě zde zabijou, pojď s námi!‘ Otec bere dítě do náruče, uklidňuje je a líbá a oběma kanou slzy.“
Spáleniště v Českém Malíně. Obec byla vypálena a vyvražděna 13. července 1943
Němci poté shromážděné muže včetně Stuchlého a Martinovského se synem odvedli do Ukrajinského Malína do zahrady, kde je na základě kontroly dokladů rozdělili podle národností: Čechy zvlášť, Poláky zvlášť, Ukrajince zvlášť. Kolem poledne vypuklo v Ukrajinském i Českém Malíně vraždění.
„Rozléhá se rachot kulometů, výbuchy ručních granátů, začínají hořet první chalupy v Ukrajinském Malíně. Slyšíme střelbu a výbuchy odtamtud, kde zůstaly naše ženy a děti. Střelba sílí. Každý z nás myslí na své blízké. S velkým hřmotem a rámusem přibíhá další skupina Němců s napřaženými samopaly a vykasanými rukávy. Slyšíme výhrůžky a časté slovo ‚Banditen‘,“ vzpomínal později ve své kronice Josef Martinovský.
„Část vesničanů Němci zahnali do kostela, který zapálili. Ženy a děti, jež se do kostela už nevešly, byly zahnány zpět do české části obce, kde je nahnali do stodoly a dalších větších hospodářských budov, a ty pak rovněž zapálili. Lidi, kteří vyskočili z hořících budov, vojáci pokosili salvami z automatických zbraní,“ popisuje průběh masakru historik Šliachovyj. Podle Martinovského „posloužily“ k upálení malínských občanů budovy statků Josefa Dobrého, Václava Činky, Václava Vignera, Bedřicha Čenky, Václava Uhlíře a Josefa Myšáka.
Nakonec lehlo popelem 68 domů a 223 stodol. Pár domů zůstalo stát, jejich obyvatelé však byli mrtví. Útěk vyskočením z hořící budovy se podařil jen dvěma ženám - devětadvacetileté Marii Zajícové a šestnáctileté Ludmile Činkové, jež zahalil kouř.
Těla povražděných v Českém Malíně. Fotodokumentace ÚEF ČSAV Praha
„V důsledku této nelidské akce zemřelo 374 Čechů, 132 Ukrajinců, 26 Poláků a neznámý počet lidí – obyvatel okolních vesnic, které byly obklíčeny,“ píše Šliachovyj, jenž celkový počet obětí odhaduje zhruba na 800 (z toho 400 připadá konkrétně na Český Malín).
„Je třeba říci, že přesnější čísla máme jen o obětech, které se podařilo po smrti identifikovat – podle bot, hodinek, zubů a podobně. Třeba mrtvou sestřičku Josefa Řepíka poznali podle nohy se sandálkem. Soupis těchto obětí byl zanesen do tzv. Protokolu 1944, sepsaného v ruštině a uloženého v kyjevském archívu. Ale úplný počet obětí asi nikdy znát nebudeme. Říkalo se třeba, že tam zahynulo 105 dětí, já sama jich dohledala ale asi 120. Zmatky vznikaly i kvůli různojazyčným jmenným seznamům, kdy třeba Alici označili Ukrajinci za Halinu a najednou figurovala dvě jména na místě, kde mělo být jen jedno,“ vysvětluje Darina Martinovská.
Někteří přežili
Přesný počet mrtvých se tak nikdy nepodařilo zjistit, různé zdroje uvádějí různá čísla. Zachránili se jen ti, kteří byli pryč, dokázali se schovat v zahradách nebo pásli dobytek na místech daleko od vesnice.
Martinovský přežil díky tomu, že byl přičleněn ke skupině určené k odehnání zbylého dobytka do Olyky. Při tom se honákům podařilo uniknout, k čemuž dopomohla šťastná náhoda.
„Dali jsme se s dobytkem k městečku Olyce obvyklou cestou, jež vedla lesem. Němci, hrdinní vrazi nevinných lidí, se bezpochyby báli jeti touto cestou zpět. Proto po uskutečnění hrozného činu, když bylo odtroubeno jako po boji, vraceli se cestou jinou, horší, která však nevedla lesem. To jsme my ovšem vědět nemohli, a tak jsme jim mimoděk unikli a oni nás nemohli a asi ani nechtěli stíhat, neboť se již chýlilo k večeru. Poslali za námi jen několik dávek z automatu,“ zapsal Martinovský do své kroniky.
Devítiletý Josífek Řepík zase unikl proto, že už brzy ráno, ještě před příchodem Němců, vyrazil s otcem na pole nasekat zelenou píci. Před návratem do Malína je pak varovala polská žena, kterou krátce předtím zachránil voják mluvící polsky. Sloužil sice Němcům, ale pomáhat jim při vraždění svých krajanů mu zřejmě bylo proti mysli, takže ženu, jež šla mezi eskortovanými vesničany v poslední řadě, v nestřežené chvíli rychle odstrčil do vzrostlého žitného pole.
Přeživší muži z Českého Malína. Chlapec v bílé košili je Josef Řepík. O berli stojí Antonín Žrout. Za hrobem u kříže stojí Josef Martinovský
V dubnu 1944 zhlédli ruiny Českého Malína příslušníci 1. čs. samostatné brigády, kteří tento zločin zdokumentovali. Podle obce byl pojmenován jeden z českých tanků 1. československého armádního sboru v SSSR.
Darina Martinovská napsala na téma tragédie Českého Malína divadelní hru nazvanou Pavučina osudu. Toto představení uvede v premiéře v sobotu 15. července 2023 ochotnický spolek v sokolovně v Novém Malíně.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
