Měla to být oslava a poděkování zaměstnancům. Společnost Western Electric Company, jedna z největších místních firem, si v Chicagu pronajala celkem čtyři lodě včetně parníku Eastland, aby svým dělníkům dopřála celodenní odpočinkový výlet. Podle původního plánu mělo jít o cestu přes Michiganské jezero spojenou s piknikem v dunách poblíž Michigan City.

Cestující, z nichž plnou třetinu tvořili čeští přistěhovalci, se začali naloďovat v půl sedmé ráno. Šlo převážně o celé dělnické rodiny, pro něž byl takový výlet vzácnou a vítanou příležitostí, jak si trochu osladit život. V přístavu se tak shromáždily tisíce lidí, a čeština nebo alespoň český přízvuk se v jejich štěbetání rozhodně neztrácely.

Ve čtvrt na osm skončilo naloďování na parník Eastland, který byl ze všech čtyř lodí největší (na délku měřil přes 81 metrů, což se blíží standardní délce fotbalového hřiště). Na loď nastoupilo celkem 2572 cestujících. Spousta z nich obsadila horní paluby, odkud mohli mávat svým přátelům a dalším příbuzným na břehu. Psalo se datum 24. července 1915 a do obrovské tragédie zbývalo už jen pár minut.

Lidi to smetlo jako mravence

Přetížená loď se vinou špatné konstrukce a velkého zatížení horní paluby začala v přístavišti téměř okamžitě zlověstně naklánět. Na chvíli se ještě narovnala, ale byl to jen krátký mezičas. V 7:23 se vyklonila až do úhlu 45 stupňů. Do strojovny začala téct voda a její osazenstvo utíkalo na horní paluby. Cestující, kteří sešli na nižší paluby poslechnout si lodní orchestr, začal zabíjet a drtit těžký nábytek, který se svážel ke straně.

"Seděli jsme dole uvnitř lodě a byli veselí, neboť jsme se těšili na zábavu. Bylo tam víc než dvě stě lidí! Asi po dvaceti minutách začala se loď kloniti a klesati k jedné straně. Nejprve jsme z toho měli švandu, neb jsme myslili, že je to obvyklé kývání lodi a že nehrozí žádné nebezpečí. Pojednou nás to všechny srazilo k jedné straně. Piano se převrhlo, rozbilo a zabilo asi dvacet lidí. Všichni křičeli a hleděli se zachrániti. Voda vnikala do lodi," popisoval později začátek katastrofy v krajanském časopise Amerikán Národní kalendář syn českých imigrantů Bedřich Šimonek. Ten se coby dvanáctiletý účastnil plavby (jeho otec, Bedřich Šimonek starší, byl teprve pátým českým zubařem v Chicagu, svou ordinaci zde otevřel v roce 1896, pozn. red.).

Za necelé dvě minuty se obrovský Eastland převrátil na bok a položil se na dno zhruba sedm metrů hlubokého přístavu. Loď se okamžitě stala smrtelnou pastí plnou vody. Pasažéři z dolních palub se zoufale snažili dostat se z kabin a z kalných vln, jež se valily dovnitř. Ve větší nevýhodě byly ženy, protože si na sebe vzaly u příležitosti pikniku své nejlepší společenské šaty, většinou s rozložitými sukněmi, které jim teď bránily v pohybu. Snažily se udržet na hladině a najít z lodi nějaký podvodní východ, ale ve většině případů šlo bohužel o marné úsilí.

Ani pobývání na horní palubě ale neznamenalo žádnou výhru. "Když se loď převrátila na bok, lidi na horní palubě to smetlo jako mravence ze stolu," napsal o katastrofě novinář Harlan Babcock z Chicago Herald. "Hladina řeky okamžitě zčernala obrovským množstvím bojujících, plakajících, vyděšených a topících se lidí. Maličké děti se převracely ve vodě jako korkové zátky."

Ohromení lidé na nábřeží s hrůzou sledovali, jaká katastrofa se před nimi odehrává. Někteří se vrhli do řeky a pokusili se osobně zachraňovat topící, jiní házeli do řeky bedny a prkna, aby se křičící lidé ve vodě měli čeho zachytit. "Bože můj, ten křik byl strašlivý, ještě dnes mi zní v uších," řekl chicagským novinám jeden z dělníků pracujících v přístavních docích. 

Zdroj: Youtube

Záběry z pozdější záchranné akce zachytil a uchoval dokument, který v roce 2015 objevil v chicagských archivech student místní univerzity Jeff Nichols. V nizozemském válečném zpravodajském týdeníku našel jeden 55vteřinový záběr zachycující záchranáře v akci a půlminutový záběr sledující pokus o vyzdvižení převráceného parníku týden po katastrofě.

Brzy bylo zřejmé, že tragédie bude mít za následek stovky mrtvých. Jako provizorní márnice posloužila blízká zbrojnice druhého pluku, jež byla zanedlouho plná mrtvých těl. 

Zmizely celé rodiny

Lidé, kteří se nalodili na Eastland, prožívali během katastrofy čistou hrůzu. Českého přistěhovalce Františka Doležala, který na parník nastoupil spolu s manželkou a třemi dětmi, donutil nelítostný osud dokonce sledovat smrt vlastních dětí. Spolu s ním totiž spadla do vody i jeho čtyřletá dcerka Marry, kterou chtěl zachránit, ale než na ni dosáhl, rozrazila jí hlavu lodní kladka, padající z paluby převracející se lodi. Zahlédl i to, jak jeho tříletý syn Frank zajel pod vodu. Doležal se pro něj několikrát potopil a zkoušel to znovu a znovu, ale v kalné vodě syna najít nedokázal. Potápěl se tak dlouho, dokud ho zcela vyčerpaného nevytáhli záchranáři. Z celé rodiny zůstal sám, manželku ani děti už nikdy nespatřil.

O život bojoval i již zmíněný dvanáctiletý Bedřich Šimonek, jenž se po převrácení lodi ocitl uprostřed topících se nešťastníků. "Jsem dobrým plavcem a hleděl jsem se plováním udržeti na povrchu. Šlo to těžko. Asi šest osob se mě chytlo, ale strhly mne též dolů. Strachem se mě pustily a snažily se jinak zachrániti. Následkem toho bylo mi možno dostati se opět na povrch. Byl bych rád pomohl jiným, ale nemohl jsem a byl jsem rád, že ztěžka jsem zachránil svůj vlastní život. Oknem lodi jsem se dostal ven a po provaze byl jsem vytažen na břeh – do výše asi patnácti střevíců na ulici," líčil později Šimonek v Amerikánu. 

O své zážitky z tragédie se s krajanským časopisem podělil také Vincenc Dubek, který byl na lodi se svou ženou Kateřinou a třemi dětmi (dcerou a dvěma syny). "Vykřikl jsem ´Skočte do vody!´ a už jsem byl ve vodě. Když jsem se dostal na povrch, byla již loď ve vodě. Spatřil jsem nejprve mladšího hocha a ploval jsem k němu. V tom mne podruhé voda zalila, ale chlapce jsem už držel a dostal jsem se s ním až na člun po řece plující, na kterém jsme se zachránili. Díval jsem se na všechny strany, uvidím-li někoho ze svých drahých, ale nespatřil jsem nikoho. Voda náš člun unášela dolů k jiné lodi, kde nás vytáhli po žebříku nahoru. Manželky, dcery ni syna jsem již více živých nespatřil."

Pro samotné Chicago se stal symbolem katastrofy zejména osud sedmiletého Vilíka Novotného, který se utopil spolu s rodiči a sestrou Maruškou. Jeho tělo leželo týden ve zbrojnici, označené evidenčním číslem 396. Nakonec ho identifikovali jeho spolužáci Walter Čech a František Řežábek, po nich posléze i Vilíkova babička, které z celé rodiny nikdo živý nezbyl…

Časopis Amerikán zmínil i tragický příběh sedmičlenné rodiny Šindelářových (rodičů a pěti dětí), z níž nikdo katastrofu nepřežil.

Zkázu Eastlandu přivodil i Titanic

Proč k takové děsivé katastrofě vůbec došlo? Jako ve většině podobných případů, i tady sehrálo roli vícero chyb, které v konečném součtu vedly k tragédii.

Za prvé, parník Eastland nebyl původně vůbec určen pro přepravu cestujících, ale k převážení ovoce. Na výletní loď byl přestavěn až později, jenže ne moc zdařile, jeho problémem bylo především vysoké těžiště. Při zaplnění cestujícími se snadno rozkymácel, což se poprvé ukázalo už dvanáct let před katastrofou, v červenci roku 1903, kdy nástup lidí na horní palubu rozkýval loď do té míry, že vytvořila vlny, které cákaly až přes přístavní můstek.

V témže měsíci došlo ještě k poškození zádi parníku, protože jeho sací síla byla taková, že přitáhla vlečný remorkér George W. Gardner, který do zádi narazil. Podobnou kolizi zaznamenal při svém odjezdu z přístavu i Titanic. Obě nehody byly způsobeny tím, že tehdejší námořní odborníci ještě dostatečně neznali sílu a chování lodí takových rozměrů, jaké se začaly stavět. 

A konečně ke zkáze Eastlandu přispěla i tři roky stará katastrofa Titaniku, respektive - paradoxně - snaha amerických úřadů předejít propříště takovým ztrátám na životech, jaké přinesl právě Titanic. Vyšetřování této katastrofy totiž prokázalo, že na Titaniku nebyl dostatek záchranných člunů pro všech 2200 cestujících, což po jeho srážce s ledovcem přispělo k děsivému číslu 1500 mrtvých a utopených.

Nový americký federální zákon, přijatý poté, co se Titanic potopil, proto nařizoval, aby každá loď byla vybavena dostatkem záchranných člunů pro všechny lidi na palubě. Eastland tak musel zvýšit počet svých záchranných člunů na 37, přičemž každý z nich vážil víc než půl tuny (zhruba 550 kilogramů). Kromě toho musel být na lodi dostatek záchranných vest pro 2570 osob, což byla jeho maximální kapacita.

Většinu této hmotnosti nesla horní paluba, přičemž po zvýšení počtu člunů nikdo neprověřil, jak se přidaná váha projevuje na stabilitě lodi a bezpečnosti plavby. A k dovršení všeho zlého byly v době katastrofy prázdné i balastní nádrže, jejichž úkolem bylo právě to, pumpovat do lodi vodu a zajistit jí tak hlubší ponor a lepší rovnováhu. V době katastrofy ani jedna nádrž nefungovala.

"Vypadá to, že Eastland byl pravděpodobně od začátku odsouzen k zániku," zhodnotil všechny tyto chyby spisovatel a novinář Erin Kelly, jenž se zkáze parníku věnoval.

Konečný počet obětí činil 844 osob, což byla zhruba třetina všech lidí na palubě. Z tohoto počtu bylo 220 mrtvých Čechů. Velký počet obětí, asi 70 procent z celkového počtu, tvořili lidé mladší 25 let.

Pozůstalí i přátelé obětí samozřejmě chtěli vědět, kdo za neštěstí nese vinu - výrobce lodi, kapitán, inženýr, který loď navrhl? Jmenovitou odpovědnost se nakonec nepodařilo určit, nehoda byla přičtena souhře nešťastných okolností. Občansko-právní řízení kvůli odškodnění za více než 800 mrtvých se táhla po celá desetiletí, většina postižených rodin se však nikdy nedočkala pořádného odškodného.