Slavného francouzského prezidenta Charlese de Gaulla si dnešní generace spojují nejčastěji se románem Den pro Šakala (v originále Day of the Jackal, tedy Den Šakala) britského spisovatele Fredericka Forsytha. V tomto díle, dovedně míchajícím realitu s fikcí, jde prezidentovi po krku ilegální francouzská vojenská organizace OAS složená z bývalých koloniálních důstojníků, která se nedokáže smířit se ztrátou Alžírska, již de Gaulle odsouhlasil, a najme si k likvidaci francouzského prezidenta profesionálního zabijáka.

Postava z románu

Forsythova kniha se stala světovým bestsellerem, na němž bylo oceňováno mimo jiné to, jak přesně a výstižně spisovatel popsal reálnou politickou i společenskou situaci, v níž se Francie v 60. letech minulého století opravdu nacházela.

Ocenění si získalo i jeho vykreslení de Gaullovy hrdé a chladnokrevné osobnosti, s níž tento 196 centimetrů vysoký voják odmítal sklonit hlavu i v situaci, kdy jeho vůz projížděl deštěm kulek z automatických zbraní bývalých příslušníků armády (Forsyth v úvodu románu přesně popsal jeden ze skutečných pokusů o atentát, který se uskutečnil 22. srpna 1962 na pařížském předměstí Petit-Clamart).

Byla by však škoda spojovat si de Gaullovu výjimečnou osobnost pouze s románovým příběhem. Kdo vlastně byl tento muž, jenž zasvětil svůj život snaze vrátit Francii velmocenské postavení a obnovit její nezávislost a prestiž, kterou Francie ztratila s německou okupací?

Přátelé proti sobě

Charles de Gaulle, celým jménem Charles André Joseph Marie de Gaulle, se narodil 22. listopadu 1890 jako třetí z pěti dětí Jeanne Maillotové a Henriho de Gaulla. Jeho otec byl profesor filosofie, latiny, řečtiny, francouzštiny, matematiky a historie na jezuitské koleji v Paříži a kromě toho také veterán prusko-francouzské války z roku 1870. Vysoké ambice i pozitivní vztah k vojenské uniformě po něm zdědil i jeho syn.

Do první světové války narukoval Charles de Gaulle coby absolvent prestižní Vojenské akademie Saint-Cyr v hodnosti poručíka a v bojích se osvědčil, takže byl postupně povyšován až na kapitána. V březnu 1916 padl po těžkém zranění v bezvědomí do německého zajetí, z něhož se pokusil celkem pětkrát uprchnout. Všechny útěky však nakonec zmařila jeho nepřehlédnutelná vysoká postava, jež ho pronásledovatelům označovala stejně dobře jako maják.

Nakonec skončil v pevnosti IX. v bavorském Ingolstadtu, kde se údajně spřátelil s dalším nenapravitelným útěkářem, ruským důstojníkem Michailem Tuchačevským – pozdějším slavným maršálem sovětské meziválečné armády, jenž se stal nejznámější a zřejmě i nejvýznamnější obětí Stalinových armádních čistek.

Ironií osudu se oba muži po skončení války a propuštění ze zajetí dostali ještě jednou proti sobě. Francouzský důstojník se totiž v těsně poválečné Evropě dostal do polské vojenské školy, kde přednášel teorii taktiky. V této funkci jej také zastihl sovětský vpád do Polska, jemuž velel právě Tuchačevskij. Coby major polské armády velel de Gaulle u Varšavy smíšenému pěšímu a tankovému pluku, který pomohl u Varšavy sovětskou invazi zastavit.

Tuchačevskij již v té době stál v čele celého Západního frontu Rudé armády, jenž měl za úkol právě Varšavu dobýt. Porážka, již mu tam polské jednotky uštědřily, se stala základem jeho roztržky a pozdějšího dlouhodobého nepřátelství se Stalinem, které nakonec vedlo až k Tuchčevského zatčení a popravě. Svým způsobem se tedy dá říci, že maršálův francouzský přítel ze zajetí stál u počátku jeho pozdějšího pádu.

Přítel Československa

Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 se Evropa začala cítit ohrožená sílícím německým fašismem, což vedlo ke vzniku Východního paktu. Ten měl být kolektivně bezpečnostním orgánem ve východní Evropě a jeho součástí mělo být i Československo. V roce 1935 byly podepsány spojenecké smlouvy mezi Francií a Sovětským svazem a následně i mezi Československem a Sovětským svazem. S Francií už mělo Československo smlouvu o vzájemné pomoci z roku 1924, nový pakt ale obsahoval doložku, že nás může podpořit i Sovětský svaz, ovšem až poté, co svou pomoc poskytne Francie.

De Gaulle v té době kritizoval zastaralost a byrokracii francouzské armády a navrhoval nahradit brannou povinnost profesionálním, plně motorizovaným a obrněným sborem – o podobnou reformu s důrazem na větší podíl obrněné techniky se mimochodem v téže době pokoušel v Sovětském svazu také Tuchačevskij.

Ani jeden neuspěl, de Gaulla však na rozdíl od jeho sovětského kolegy nestál neúspěch život. Jeho koncepce sice u generálního štábu neuspěla, byl však povýšen na plukovníka a stal se velitelem 507. tankového pluku. V této funkci získal přezdívku „plukovník Motor“ a jeho pluk se stal vzorovým, pokud jde o úroveň výcviku.

V časech mnichovské krize projevoval de Gaulle Československu velkou a otevřenou solidaritu a s Mnichovskou dohodou se odmítal smířit. „Kapitulujeme bez boje před nestydatými požadavky Němců a vydáváme Čechy, naše spojence, napospas společnému nepříteli… Francouzi povykují jako špačci, zatímco Němci vstupují na území, jehož hranice garantujeme… Vypijeme kalich hořkosti až do dna,“ napsal své ženě v dopise datovaném do října 1938. Postoupení Československa Hitlerovi, jenž byl společným nepřítelem, pro něj symbolizovalo pád Francie.

Největší francouzský bojovník

Po napadení Francie hitlerovským Německem v květnu 1940 velel de Gaulle francouzské 4. tankové divizi, která jako jedna z mála dokázala svými protiútoky Němce na několika úsecích fronty zatlačit a jednou se probojovala až na vzdálenost půldruhého kilometru od stanoviště německého tankového velitele Heinze Guderiana. Na zničení nepřítele však její síly nestačily.

Dne 6. června byl de Gaulle francouzskou vládou odvolán z bojů, aby se ujal politické funkce státního podtajemníka Národní obrany. V této funkci se pokusil prosadit odmítnutí kapitulace a přesunutí francouzské armády do severoafrických kolonií, kde by pokračovala v boji.

Neuspěl, ale na kapitulaci se mu nechtělo čekat. Večer 16. června proto podal demisi a hned následující den odletěl do Londýna, aby mohl pokračovat v boji odtamtud.

Záhy se k němu přidalo mnoho odpůrců německého útlaku, mezi kterými byl i právník René Cassin, velký přítel Edwarda Beneše, a dále Jan Masaryk, pozdější exilový ministr zahraničí Československa, jenž se v Londýně přidal k vojenským silám de Gaullova hnutí Svobodní Francouzi. Spřátelil se i s Benešem a v roce 1942 se zavázal, že učiní vše, co bude v jeho moci, pro obnovení Československa v hranicích před zářím roku 1938. De Gaulle si od tohoto postupu sliboval obnovení francouzského vlivu ve střední Evropě.

Po osvobození Francie v červnu 1944 tak byla československá exilová vláda mezi prvními, které uznaly de Gaullovu prozatímní vládu.

Politika grandeur

Krátce po válce, 20. ledna 1946, však generál na funkci hlavy státu rezignoval, protože se mu nelíbil návrh ústavy svěřující hlavní moc parlamentu a omezující prezidentské pravomoci. Koncem 50. let se ale triumfálně vrátil, v čemž mu pomohlo povstání v bývalé francouzské kolonii Alžírsku. To otřáslo francouzskou politickou scénou a výrazně přispělo k tomu, že byl koncem roku 1958 do funkce prezidenta opětovně zvolen Charles de Gaulle.

Francie zavedla nový autoritativní ústavní režim, pro nějž se vžilo označení „gaullismus“ nebo také poloprezidentský režim. O zahraniční politice rozhodoval de Gaulle v podstatě sám, přičemž usiloval o to, aby se Francie stala opět světovou velmocí – nazýval to politikou „grandeur“. Její součástí byl vlastní francouzský jaderný program a posílení Francie ve vedení NATO. Druhý bod se kvůli odporu ostatních členů NATO nepodařilo splnit a Francie proto z vojenských struktur této organizace v roce 1966 vystoupila.

V domácí politice však čelil de Gaulle začátkem 60. let bezmála občanské válce, kterou vyvolalo jeho rozhodnutí schválit nezávislost Alžírska a následné povstání ilegální vojenské organizace bývalých francouzských koloniálních důstojníků, rozhodnutých odstranit prezidenta násilnou cestou. Právě toto období zachytil ve svém románu Forsyth. Prezident se stal terčem 30 pokusů o atentát, všechny ale přežil.

V roce 1968 dal ještě jednou najevo svou oddanost Československu, když rozhodně odsoudil potlačení Pražského jara. Zemřel přirozenou smrtí 9. listopadu 1970, dva týdny před svými 80. narozeninami.