Každý den je na programu ta samá hra - jedni se snaží co nejvíce prodat, druzí co nejvýhodněji nakoupit. Prodavači lákají zákazníky hlasitým vykřikováním svých cen a kupující hrají odborníky, kteří jedním pohledem rozpoznají čerstvost ryb. V sedm hodin ráno už stojí před kamennou budovou, která představuje hlavní část tržiště, desítky plátěných stánků. Prodavači prosypávají ryby ledem, aby vydržely chlazené a pěkně čerstvé. Začínají se scházet zákazníci.

Od úsvitu do poloviny dopoledne zní všude převážně chorvatština. Majitelé restaurací nakupují zásoby ryb pro nadcházející den, chorvatské ženy shánějí oběd pro rodinu. Nejdříve obejdou všechny stánky a poohlédnou se. Sem tam vezmou nějakou rybu do ruky, prohlédnou oči, žábry a posoudí, zda je to kvalitní úlovek. Potom koupí půl kila středně velkých sardelí a vyrazí zpět k domovu.

Ženy vedou

Chorvatka se silným hlasem a širokými rameny vyvolává svoji nabídku. Před ní leží na stolečku několik bedýnek, v každé jiný druh ryb a cedulka s jejich chorvatským názvem a cenou. Kromě lístečku s názvem „Srdela“ neporozumí Čech bez pomoci slovníku asi žádnému.

Muž u vedlejšího stánku neprodává pouze ryby, ale i jiné mořské plody. Kilogram olihní za sto kun, krevety za sto čtyřicet. Sousední prodavač je specialista na mušle. Na kamenném stolku má před sebou hromadu slávek, které prodává po patnácti kunách za kilo. V malých plátěných pytlích nabízí i další druhy mušlí. Muž ale nevyvolává nabídku nahlas, pouze sedí a občas mrkne na kolemjdoucí návštěvníky trhu.

Rázné Chorvatky v téhle vyvolávací soutěži zkrátka vedou. Všechny kolem prodávající muže úspěšně překřičí. Na otázku, jak jde dnes prodej, odpovídá jedna z nich v rychlosti, že dobře. Pokud postáváte dál a chcete si povídat, máte smůlu. Na to není čas, povídat se může až poté, co se všechno prodá. Když nechcete kupovat, můžete jít pryč. Chorvatka najednou jakoby vás neviděla a vyvolává vám nabídku třeba rovnou do ucha: „Sardele! Za patnáct kuna! Sardele! Mladé, čerstvé!“

Lovené jsou lepší

Zato mladík nabízející chobotnice se dá okamžitě do řeči, stačí jen přistoupit se zájmem k jeho pultu. Vedle chobotnic leží hromádka ryb se zlatavě tmavou barvou. Z otevřených tlamiček jim ční ostré zuby. „To je velmi dobrá ryba, má málo kostí a čerstvé maso,“ říká mladík a představuje se jako Ante. Jako jeden z mála prodejců mluví anglicky a člověk se s ním snadno domluví. Vysvětluje, že druh této ryby se jmenuje Mol. A ty jeho jsou lepší proto, že jsou loveny na návnadu a ne do sítí, jako většina ostatních. „Hodně se tu prodávají také ryby ze sádek, ale ty jsou víc tučné než ryby nalovené na otevřeném moři,“ říká Ante.

K pultu přistoupí mladá žena a řekne si o tři veliké chobotnice. „Se známými pořádáme velkou party a chceme mít dost jídla,“ vysvětluje žena a přibírá si k chobotnicím ještě čtyři ryby s ostnatými zuby. Představte, si jak asi může vypadat kuchyň, když skončí čištění mořské ryby. Trhovci myslí na všechno a k rybě vám tu přibalí i pohodu. Za šest kun, což je cena šálku kávy hned za rohem u tržnice, vám rybu od šupin očistí a domů si ji přinesete čistou.

Přichází diváci

Kolem desáté hodiny dopoledne ubývá mezi kupujcími chorvatštiny a znaleckých posudků ryb. Přicházejí turisté, kteří zvědavě okukují všechno kolem. Náhle mají navrch prodavači mořských plodů a netypických druhů ryb. Jak vypadá obyčejná sardel, každý turista asi ví. Ale rozložené malé i větší chobotnice na pultu stánku, bedýnka plná krevet nebo zvláštní ryby, které vypadají, jako by byly obrostlé jakýmsi korálem, to je to pravé pro turistovo oko i fotoaparát.

Prodavači už vykřikují méně. Buď vědí, že turisté jim stejně nerozumí, anebo už jsou z křičení unavení. Dvě starší dámy procházejí uličkami mezi stánky a po cestě šťouchají do vystaveného zboží prstem. U vchodu do kamenné budovy sedí na obrácené přepravce od piva starší muž. Nabízí nakládané slané sardele. Malá sklenička za dvacet kuna, střední o deset kuna dražší, největší sklenice za padesát. Stačí jen několik chorvatských slovíček a pak kombinace angličtiny a italštiny, aby zákazník zjistil, jak dlouho vydrží sardele čerstvé. „V lednici tak tři nebo i čtyři měsíce,“ odpovídá muž.

Domluvit se dá

Mladík Ante zase rád v angličtině vysvětlí, jak si připravit chobotnice, které prodává: „Nejlepší jsou vařené ve vodě, se zeleninou. Nebo se můžou zapéct i v troubě.“ Ostatní prodavači se cizími jazyky moc nedomluví, ale zvládnou alespoň zákazníkovi říct, zda je lepší danou rybu vařit, péct nebo smažit. V poledne už mizí z trhu zákazníci i stánkaři. Většina zboží už se prodala, zbývá sbalit stolky a umýt kamenné pulty. Nepořádek, který okapal z bedýnek s rybami, se spláchne proudem vody z hadice a jde se lovit pro příští den.