Úniky z amerických tajných služeb naznačují, že Čína hodlá vybudovat námořní základnu v Rovníkové Guineji. Svoji první v Atlantském oceánu. „Supervelmocenský podtext této zprávy je nepochybný. Zároveň ale obavy, že by snad Čína odtud chtěla ohrozit východní pobřeží USA, jsou přehnané. Přístav jí bude užitečný především k ochraně vlastních obchodních lodí,“ píše se v rozsáhlé analýze čínského vlivu na černém kontinentu magazínu polského deníku Gazeta Wyborcza Svobodná Sobota.

Model čínské angažovanosti v Africe je jednoduchý a celosvětově opakovatelný: získat suroviny a zaplatit za ně infrastrukturou a zbožím s poměrem výkon/cena lepším, než jak to nabízí Západ.

Vědí to všichni. I hráči těžké váhy. Rusko, Indie a Turecko tam vstupují spíše s investicemi, EU a USA zde utrácejí miliardy na rozvojovou pomoc. Založily řadu infrastrukturních programů nabízené jako alternativa k čínské globální iniciativě Pás a stezka. Spojené státy například umožnily místním společnostem přístup na americký trh.

Tajnosti kolem smluv, porušování lidských práv

Nicméně základním měřítkem pro všechny je zdejší úspěch Číny. Peking je největším obchodním partnerem kontinentu a na rozvojové programy podle magazínu utrácí stejně jako Amerika. Jeho činnost je nejobsáhlejší a plánovaná. A to vyvolává největší emoce.

Kritika čínských aktivit se dotýká tajností kolem smluv o půjčkách, předlužování afrických vlád, porušování lidských práv a poškozování životního prostředí. Výzkumy rovněž potvrdily, že protesty jsou častější na místech čínských investicí.

Zambijští dělníci se vzbouřili proti nízkým mzdám a nebezpečným pracovním podmínkám v dolech spravovaných Čínou. V keňském Lamu se obyvatelům podařilo zablokovat projekt výstavby čínské uhelné elektrárny, který by poškodil turistický průmysl. V Gambii se protestuje proti čínským továrnám na zpracování ryb, které znečišťují místní rezervace.

Buďme ale upřímní, podobná napětí vždy nesouvisí jen s čínskými investicemi. Vzpomeňme například na masivní znečištění delty řeky Niger a následný odmítavý postoj při řešení katastrofy ze strany ropného giganta Shell v Nigérii, který se změnil až v posledních letech. V každém případě, místní demonstrace nijak neovlivňují obraz Číny v Africe.

Černý kontinent není zatím ani zdaleka ovlivněn obavami z čínského vlivu, který je běžný v jiných částech světa. Podle průzkumu Afrobarometru 63 procent Afričanů hodnotí počínání Číňanů pozitivně. Ne o moc méně, 60 procent, pak chválí také Američany. Čínský ekonomický model by si vybralo 22 procent respondentů, americký model třetina.

Jak píše magazín Svobodná Sobota, cílem Pekingu také nikdy nebylo zadlužení afrických států. Ani korupce. Vina je zde na obou stranách. Číňané občas nacpou miliony do projektů, které nevzniknou a peníze zmizí neznámo kde. A podle všeho toho sami mají nejspíš dost. Tedy soudě podle výsledků prosincového čínsko-afrického fóra v senegalském Dakaru. S odkazem na pandemii, což mohla být jen vhodná záminka, zde Peking ohlásil snížení financování afrických projektů během příštích tří let z 60 miliard na 40 miliard dolarů.

Ve svém projevu čínský vůdce Si Ťin-pching tentokrát ani jednou nepoužil slovo „infrastruktura", což pozorovatelé chápou „jako znamení utahování pásu a otočení stezky.“ Počet plánovaných projektů v zemědělství, zdraví, klimatu a životním prostředí, studijních výměn a v bezpečnosti klesl o 80 procent. Peking africkým vládám pouze přislíbil miliardu dávek vakcíny proti covidu a usnadnění vývozu do Číny. Čínské společnosti mají být také vyzvány, aby v Africe proinvestovaly deset miliard dolarů.

Stín kolonialismu

Jenže pro Západ toto čínské přesměrování nebude jednoduché využít. Neklidné období kolonialismu vrhá stín na možné zapojení Evropanů. Američané toho zde sice mají svědomí mnohem méně, ale jsou po změnu vnímáni jako pokrytci, kteří zde jen podrážejí nohy Pekingu jako součást své strategické hry. Když americký ministr zahraničí Antony Blinken v listopadu navštívil Nigérii, zkritizoval „antidemokratické trendy“ a „dohody o infrastruktuře s jinými zeměmi“, které jsou „neprůhledné, podepsané pod nátlakem, což povede jen k nezvládnutelnému dluhu“.

Afričtí politici potřebují peníze - a klidně i čínské investice, aby splnili své volební sliby. Afričané by jistě rádi žili v kvetoucích demokraciích a užívali si všech svobod. Jenže žádný místní režim se dosud nezhroutil z řečí o demokracii a mezinárodní sankce se s pomocí „přátel“ dají přežít. Proto nepohrdnou silnicemi, přístavy a elektrárnami. Podle Africké rozvojové banky je na pokrytí infrastrukturních potřeb kontinentu potřeba asi 100 miliard dolarů. Ročně.

Pravdou samozřejmě je, že by dohody s Čínou mohly být výhodnější. I tak ale mění Afriku k lepšímu. Paradoxně třeba díky čínskému obchodu a investicím – alespoň z velké části - si mnoho Afričanů může dnes dovolit zaplatit pašerákům za přepravu přes Středozemní moře při hledání lepšího života.

V reakci na plánovanou čínskou základnu v Rovníkové Guineji začaly Spojené státy jednat s jednou z nejzkorumpovanějších afrických vlád. Guinejský viceprezident Teodorin Mangue je na sankčním seznamu několika zemí včetně USA. Je znám luxusním životem a jako sběratel všeho od Michaela Jacksona, což financuje z úplatků ze smluv o těžbě ropy, zatímco tři čtvrtiny národa žijí v chudobě. Ovšem po říjnové návštěvě Bidenova vyslance se Mangue na Twitteru pochlubil darem: stříbrným talířem s vyrytou pečetí prezidenta USA. Jeho otec, prezident, pak raději zavolal Si Ťin-pchingovi, aby potvrdil spojenectví s Čínou.

Příležitost, ne problém

Trump s úsměvem plácal své „oblíbené diktátory“ po zádech, Biden tak činí také, ale viditelně znechuceně, přes prostředníky. Jenže požadavky realpolitiky jsou neúprosné.

I proto je třeba začít pohlížet na Afriku konečně jako na příležitost, a ne jen jako na problém. Na Západě je stále vnímána v souvislosti s terorismem, hladem a nemocemi. Jenže kromě humanitární a vojenské pomoci potřebují Afričané právě i infrastrukturu. A technologie, vzdělání, medicínu…

Jak píše v závěru magazín polského deníku, „africké vlády si nakonec od obou stran vezmou, co mohou. A to je pro ně vlastně dobře. Ve studené válce mezi Čínou a Západem by tak nakonec mohla vyhrát Afrika.“