Půlmilionová metropole na řece Miljacce byla od světa odříznuta skoro čtyři roky, a stala se tak nejdéle obléhaným hlavním městem v moderních dějinách vojenství. Obléhání Sarajeva trvalo přesně tři roky, deset měsíců a 25 dní, tedy déle než například proslulá blokáda Leningradu za druhé světové války. Krom tisíců mrtvých bylo jejím důsledkem i zničení zhruba čtvrtiny budov ve městě.

Území Bosny a Hercegoviny obývají příslušníci tří národností, jejichž názory na budoucnost země se ovšem po pádu jugoslávského komunistického režimu podstatně rozcházely. Zatímco Muslimové (dnes Bosňáci) spolu s Chorvaty prosazovali nezávislost republiky po vzoru Chorvatska a Slovinska, jež se od Jugoslávie odtrhly o rok dřív, srbské obyvatelstvo spíš stálo o setrvání ve "zbytkové" Jugoslávii. Na věc nemělo vliv ani referendum o samostatnosti, pořádané na přelomu února a března 1992.

Obléhání začalo, oběti se už počítaly ve stovkách

Srbové totiž lidové hlasování bojkotovali a 6. dubna 1992, tedy v den, kdy Evropské společenství uznalo nezávislost Bosny, byla zároveň vyhlášena Republika srbská v Bosně a Hercegovině, a to jako součást Jugoslávie. V té době už na bosenském území probíhaly boje, do kterých se zapojovaly i jednotky Jugoslávské lidové armády (JNA), jež z Bosny odešla až začátkem června 1992. V době, kdy obléhání Sarajeva teprve začínalo, se již počty obětí na obou stranách počítaly ve stovkách.

Odříznutí bosenského hlavního města od okolního světa se stalo jedním ze symbolů tříleté občanské války, obyvatelé kdysi kosmopolitní metropole, ve které se příliš neřešila etnická příslušnost, se stali terčem ostřelování a vypořádat se museli s hladem i dalším strádáním. Zpočátku se ještě z města dalo dostat, což platilo zejména pro ženy a děti, později se ale obklíčení města stalo téměř neprodyšným, srbské jednotky navíc ovládaly i některé části Sarajeva.

Podle zprávy vypracované experty OSN dopadalo na město v průměru 329 střel denně. Obléhání si celkem vyžádalo přes 11 tisíc obětí, každý den ze 1429 dní blokády tak zahynulo průměrně sedm lidí. Co do počtu mrtvých byl nejhorším dnem 5. únor 1994, kdy minometný granát zabil na tržnici v Markale 68 lidí a na dvě stovky zranil. O tom, kdo osudnou střelu vypálil, se dodnes vedou spory, podle Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) ale granát přiletěl z pozic držených Srby.

Z hlavní městské třídy alej odstřelovačů

Obranu města, do níž se vedle vojáků čerstvě zrozené bosenské armády zapojili i členové místního podsvětí, ztěžoval nejen nedostatek zbraní a munice, ale také srbští odstřelovači. Jejich terčem se často stávali civilisté, kteří se museli vyrovnávat i s nedostatkem pitné vody, jídla i léků. Pouhá cesta pro vodu byla dobrodružstvím, při němž šlo o život. Kvůli vysokému počtu životů zmařených kulkami snajprů si pak hlavní městská třída vysloužila přezdívku "alej odstřelovačů".

Jedinou možnost dostat se ven pak nabízelo letiště na západě města, spravované silami OSN, pro běžné obyvatele ale byla tato cesta prakticky nedostupná. Částečnou úlevu zkoušenému Sarajevu přineslo v létě roku 1993 vybudování 800 metrů dlouhé štoly pod letištěm v Butmiru. Tímto improvizovaným tunelem, jenž ústil na území pod kontrolou bosenské armády, proudily do obleženého města léky, potraviny i munice, zatímco v opačném směru byli evakuováni zejména ranění.

Muslimským a chorvatským jednotkám se přes četné pokusy nikdy nepodařilo prorazit pevné srbské sevření. Blokáda Sarajeva byla ukončena teprve na základě daytonské mírové dohody, uzavřené v listopadu 1995, poslední únorový den roku 1996.