Loňské násilné odstranění soch belgického krále Leopolda II. v Bruselu kvůli jeho krutovládě v Kongu se úzce dotýká také příběhu dvou dobrodruhů, kteří se setkali právě před 150 lety, aby se krátce na to jejich cesty navždy rozešly. 

Spojené státy americké se na sklonku 60. let 19. století snažily vzpamatovat z bratrovražedné občanské války se statisíci mrtvých a při snaze získat si velmocenské postavení si začaly znovu šlapat na kuří palce se svým "odvěkým nepřítelem", Velkou Británií. Spojenému království se nelíbil americký záměr připojit Kanadu ke Spojeným státům, Američanům zase nevyhovovalo, že britští rybáři prohlašují vody kolem Newfoundlandu za své výsostné loviště a že Británie usiluje o globální námořní nadvládu.

Do tohoto boje se pustily i noviny, mezi nimi také výrazně protibritský americký deník New York Herald, jehož věčně opilý šéfredaktor James Gordon Bennett Jr. hledal neustále další a další záminky, jak by nenáviděným Britům co nejvíce zatopil a ponížil je.

Šéfredaktor chtěl zvýšit náklad

V říjnu 1869 Bennetta napadlo, že tím pravým dobrodružstvím, které by vykázalo Británii do patřičných mezí a současně by pomohlo ještě zvýšit šedesátitisícový náklad listu, by mohlo být vypátrání britského cestovatele, misionáře a průzkumníka Davida Livingstona, který se o čtyři roky dříve ztratil v Africe a mnoho lidí ho považovalo za mrtvého. A přestože prozkoumával Afriku v britských službách, britská vláda byla k jeho záchraně apatická.

Na hledání Livingstona měl Bennett v redakci správného člověka, protože v Heraldu krátce předtím začal pracovat nový ambiciózní reportér Henry Morton Stanley, nadšený kuřák doutníků a veterán z občanské války, v níž bojoval za "modré" i "šedé kabáty", tedy za Sever i Jih (modří a šedí se vojákům přezdívalo podle jezdeckých uniforem - seveřanská kavalerie měla modré uniformy, jižanská šedivé).

"Buď Livingstona najdete, nebo přinesete všechny možné důkazy o jeho smrti. Uděláme to, co Británie nezvládla," přikázal Bennett osmadvacetiletému ctižádostivci. Nevěděl přitom ovšem jednu věc: že Stanley se narodil ve Walesu, takže je to Brit stejně jako Livingstone.

Pátrání po rockové hvězdě

Livingstone přitom již před svým zmizením dosáhl popularity, jaké se dnes těší snad jen největší rockové hvězdy: při svých předchozích afrických dobrodružstvích, datovaných od první výpravy v roce 1841, přežil mimo jiné útok lva, překonal jihoafrickou poušť Kalahari, zmapoval více než 3,5 tisíce kilometrů dlouhou řeku Zambezi a při výpravě v letech 1854 až 1856, která ho nejvíce proslavila, přešel celý africký kontinent z jedné strany na druhou.

Po návratu z této legendární cesty dosáhla jeho popularita takového stupně, že nemohl ani vyjít do londýnských ulic, aby ho nezastavovali jeho fanoušci.

Smírčí komise Dodge City, červen 1883. Zleva doprava stojící W. H. Harris, Luke Short, Bat Masterson; sedící Charlie Bassett, Wyatt Earp, Frank McLain a Neal Brown
Nejslavnější přestřelka Divokého západu: třicet vteřin, dým a mrtvoly v prachu

K jeho obecné známosti přispíval také jeho vzhled; byl to vysoký muž s mohutným mrožím knírem, viditelně napadající na jednu nohu, s pokřivenou levou paží a s výrazným, ale koktajícím slovním projevem.

Svou známost využil ke kázání proti obchodu s otroky, který v té době decimoval domorodé africké národy. Otrokáři z Persie, Arábie a Ománu – které Livingstone nazýval souhrnně "Araby" – pronikali stále hlouběji do nitra kontinentu, kde se zmocňovali domorodých mužů, žen i dětí, aby je pak prodávali na trzích v Zanzibaru. Zisky z tohoto obchodu vedly i ke kmenovým válkám, při nichž některé africké kmeny napadaly své slabší sousedy a získané zajatce vyměňovaly s Araby za střelné zbraně.

K pramenům Nilu

V roce 1866 se Livingstone vydal na cestu, která měla být původně jeho poslední a největší expedicí: na výpravu k bájnému prameni řeky Nil, k prameni, po němž pátral již kolem roku 460 před naším letopočtem slavný antický historik a cestovatel Hérodotos z Halikarnássu, a který se i přes stovky výprav proti proudu africké řeky stále ukrýval před zraky zvědavců.

"Nám smrtelníkům není dáno vidět rodící se Nil a jeho pramen," napsal v 18. století francouzský filozof a spisovatel Charles Louis Montesquieu. 

Akce uspořádaná na Zbudovských blatech u příležitosti vzpomínky na Jakuba Kakušku, narozeného v nedalekém Podeřišti
Před 160 lety vypukla americká občanská válka. Bojovali v ní také čeští rodáci

Během 19. století pátrání po tajemném prameni ještě zesílilo a prim mu udávali právě Britové - mnozí z nich ale také při tomto dobrodružství umírali, podléhali nemocem, stávali se obětí domorodců bránících se vetřelcům nebo je napadla divoká zvěř. A každý další neúspěšný pokus jako by přidal Montesquieovým slovům na prorockém významu. 

Neúspěšné pokusy s nevolí sledoval šéf Britské královské geografické společnosti Sir Roderick Murchison, jenž byl sám iniciátorem a hnací silou mnoha objevitelských expedic. Koncem roku 1864 se rozhodl pověřit tímto úkolem svého přítele Davida Livingstona, jenž se v té době rozhodl uniknout před neustávajícím veřejným zájmem na sever Anglie do Newstead Abbey.

Přestože Livingstone se v té době staral coby vdovec o čtyři děti, na Murchisonovu nabídku kývl a po nezbytných přípravách, které mu zabraly něco přes rok, konečně vyrazil. Jeho výprava neměla přesáhnout dva roky, ty ale uplynuly a Livingstone se nevrátil. A nikdo o něm nevěděl ani v březnu 1871, kdy se na černý kontinent vydal šéfredaktorem Heraldu zverbovaný Stanley, aby našel buď Livingstona, nebo jeho mrtvé tělo.

Sveřepý Welšan

Pro třicetiletého Stanleyho byla výprava příležitostí, jak uvést na pevnou kolej svůj rozháraný život, v němž mu zatím moc trumfů nepadlo. Narodil se jako John Rowlands ve welšském Denbighu devatenáctileté prostitutce a jednomu místnímu opilci a už v pěti letech putoval do chudobince. V 15 letech ho pustili ven a v 17 uprchl do New Orleansu, kde se rozhodl vymazat celou svou minulost.

Zvolil si nové jméno a dal se naverbovat do občanské války za Konfederaci. Upadl ale do zajetí a vyslyšel nabídku druhé strany, takže přeběhl k Unii. Po válce vyrazil na západ, kde se stejně jako mnoho jiných pokusil zbohatnout těžbou zlata a stříbra. Jak prospektor ale neuspěl, a tak se nakonec stal novinářem, sepisujícím příběhy indiánských válek a slavných pistolníků. 

Sedící býk v náčelnické čelence na snímku z roku 1885
Masakr a střela zezadu. Smrt Sedícího býka předznamenala konec Siouxů

S vervou se pustil i do příprav africké expedice. Ačkoli na tomto kontinentu nikdy předtím nebyl, dokázal shromáždit karavanu více než stovky nosičů a 21. března 1871 přistál v africkém přístavu Bogomoyo. "Ať je Livingstone kdekoli, buďte ujištěni, že pátrání po něm nevzdám. Bude-li naživo, uslyšíte, co vám chce sdělit. Bude-li mrtvý, přinesu vám jeho kosti," napsal později své redakci. 

Afrika ho však přece jen děsila. Když připlouval k africkým břehům, uvažoval dokonce o sebevraždě, aby nemusel do toho „nekonečného, ​​horečnatého kraje“. A již brzy se měl přesvědčit, že ani jeho nejhorší obavy se nevyrovnají skutečnosti.

Cesta peklem

Jako vodítko na cestu měl neurčitou zprávu o tom, že nedaleko jezera Tanganika byl spatřen bílý muž. Tato oblast ležela až třináct set kilometrů ve vnitrozemí, takže bylo pravděpodobné, že jde o Livingstona, žádný jiný běloch by v té době tak hluboko nepronikl.

Z cesty tam se brzy stala pouť oživlým peklem. Výprava se několik měsíců plahočila nekonečnými bažinami a džunglí, trápil jí hlad, nemoci, hejna much tse-tse přenášejících nákazu, její zvířata likvidovali útočící krokodýli. Stanley sám se potýkal s malárií, úplavicí a hladověním, v jejichž důsledku ztratil během půl roku kolem dvaceti kilogramů váhy.

Vizualizace dobývání aztéckého Tenochtitlánu Španěly
Krvavý pád Tenochtitlánu: Cortés porazil Aztéky geniálním krokem, tvrdí vědci

Ze dvou bělochů, kteří se vydali na expedici s ním, jeden zemřel na elefantiázu (nemoc charakterizovanou ztluštěním kůže a podkoží na základě ucpání lymfatických cév a uzlin) a druhý se dokonce pokusil Stanleyho během neúspěšné vzpoury zastřelit. Netrefil ale, a později zemřel na neštovice. Dvě třetiny nosičů dezertovaly nebo zemřely.

Když 8. listopadu 1871 konečně dorazil se zbytkem výpravy k jezeru Tanganika, byl Stanley na pokraji vyčerpání fyzického i duševního. "Nezbývalo ze mě už nic než kostra," popsal později tuto chvíli. Před rezignací ho ale zachránila nová naděje - jeden z domorodců se výpravě svěřil, že bílého muže viděli v obci Ujiji, která se nacházela na jezerním břehu. Konečně byl na dosah svému cíli.

Doktor Livingstone, předpokládám?

Dne 10. listopadu 1871, bezmála osm měsíců od chvíle, kdy vykročil z přístavu vstříc africkému vnitrozemí, se Henry Morton Stanley oblékl do svého nejlepšího úboru a v doprovodu malé skupiny stoupenců vstoupil mezi domorodé chatrče Ujiji.

Exoticky vyhlížející výprava okamžitě přilákala davy místních obyvatel, mezi nimiž Stanley zahlédl nemocně vyhlížejícího Evropana s dlouho nestříhaným plnovousem a bílými vlasy. Vytušil, že má před sebou muže, kterého tak dlouho hledal. Popošel blíž, napřáhl k muži ruku a řekl větu, která se později stala legendární: "Doktor Livingstone, předpokládám?"

Cizinec odpověděl kladně a Stanley vydechl úlevou: "Díky Bohu, doktore, že mi dovolil vás spatřit."

Vražda Johna W. Sheetse ze 7. prosince 1869 v představě dobového novinového kreslíře
Dva smrtelné výstřely. Hned první loupež Jesse Jamese provázela krvavá lázeň

Livingstone měl v té době za sebou anabázi ještě strastiplnější než odvážný reportér. Z jeho nilské expedice postupem času dezertovali téměř všichni nosiči a většina jeho zásob byla rozkradená. Aby vůbec přežil, musel se tento zásadový bojovník proti obchodu s otroky přidat k výpravě arabských otrokářů Mohameda Boghariba a Mohameda bin Saleha.

Mimo jiné se stal svědkem otřesného masakru na tržišti s otroky ve východokonžské vesnici Nyangwe. Arabští otrokáři tam salvami do davu asi 1500 prchajících otroků zabili zhruba 400 lidí. Článek, který o nyangweském masakru Stanley následně napsal, otřásl veřejným míněním na celém světě a významně přispěl k zákazu otroctví.

Do Ujiji Livingstone, jenž se nevzdal svého záměru najít pramen Nilu, nakonec doplul sám na kanoi v naději, že v ní najde zásoby, které mu poslali z britského konzulátu. Ale nenašel nic, britský konzulát nic neposlal. Livingstone čekal v propůjčené malé chatrči na někoho z pobřeží, propadal beznaději a modlil se za své vysvobození. "Čekat jako žebrák bylo něco, o čem jsem nikdy ani neuvažoval. Cítil jsem se mizerně," vylíčil později své pocity. 

Po setkání se Stanleym však britský průzkumník přes všechny útrapy prokázal opět svou mimořádnou vůli. Odmítl se s novinářem vrátit, a rozhodl se využít doplněných zásob k dalšímu hledání nilského pramene. V březnu 1872 se se Stanleyem rozešel a vyrazil na jih k jezeru Bangweulu v dnešní Zambii. Na této cestě se roznemohl a 1. května 1873 zemřel na malárii a úplavici. 

Světová celebrita

Zatímco Livingstonova kariéra krátce po setkání s novinářem skončila, Stanleyho teprve začínala. Úspěšná expedice z něj okamžitě udělala světovou celebritu a jeho kniha "Jak jsem našel Livingstona" se po uvedení do prodeje stala bestsellerem.

Aby si udržel světovou pozornost i nadále, zorganizoval v roce 1874 další výpravu do Afriky, jíž hodlal navázat na Livingstonovy nedokončené výzkumy. Kromě Heraldu ji spolufinancovaly britské noviny London Daily Telegraph, dávná rivalita již byla zapomenuta.

Rekonstrukce dětské lebky hominida provedená na základě dochovaných úlomků
Náhoda či rituál? Dětská lebka v jeskyni vyvolává otázky o pohřbívání hominidů

Stanleyho expedice z roku 1874 se stala jednou z nejodvážnějších cest v celé historii dobývání černého kontinentu. Jeho výprava prošla během 999 dnů úspěšně centrálním povodím kontinentu a prohledala na dřevěném člunu jeho jezera. Stanley se stal prvním člověkem, který obeplul Viktoriino jezero, největší africkou vodní plochu, a později zmapoval jezero Tanganika, načež absolvoval více než 4,5 tisíce kilometrů po řece Kongo do Atlantského oceánu. 

Nemoci, utonutí i opakované potyčky s domorodými kmeny si vyžádaly život zhruba poloviny z 227 členů expedice, ale geografické úspěchy výpravy udělaly ze Stanleyho nejvýznamnějšího světového dobrodruha své doby. "Stanley je dnes téměř jediný žijící muž, jehož jméno a dílo bude známé i za sto let," napsal v roce 1878 Mark Twain.

Pošpiněné dědictví

Bohužel, následné novinářovy aktivity tento hrdinný odkaz navždy pošpinily, byť byly možná aspoň zprvu vedeny dobrými úmysly.

V roce 1878 podepsal Stanley s belgickým králem Leopoldem II. smlouvu na projekt, který měl přivést obchod a křesťanství do afrického Konga. Stanley propagoval tento podnik jako humanitární akci, ale Leopold ji ve skutečnosti využil jen jako zástěrku k vytvoření "Svobodného státu Kongo", jehož lidi i zdroje začal naprosto bezohledně využívat a drancovat pro své vlastní obohacení.

A Stanley při tom pomáhal. Jako králův vyslanec stavěl silnice, pevnosti i železniční tratě a jeho úsilí mu vysloužilo přezdívku "Bula Matari" neboli "lamač skal". O tom, kolik toho mohl vědět o Leopoldových skutečných plánech, historici stále diskutují, faktem však zůstává, že infrastruktura, kterou vytvořil, pomohla belgickému vládci rozpoutat v zemi kořistnickou krutovládu, jež vedla ke smrti milionů Konžanů.

Kanoe starých Mayů, nalezená na dně hluboké podmořské tůně
Unikátní objev na dně moře: Archeologové našli neporušenou kanoi starých Mayů

Kontroverzní byla také Stanleyho záchranná výprava v roce 1887, jejímž cílem bylo vyprostit německého guvernéra Emina Pašu z obklíčení muslimskými povstalci v jižním Súdánu. Stanley rozdělil expedici napůl a její zadní voj, který ponechal bez dozoru, spáchal strašlivá zvěrstva na domorodých Afričanech, jichž nespočet umučil a povraždil.

Po této výpravě se Stanley vrátil v roce 1890 do Londýna a začal žít ze své slávy: absolvoval přednášková turné po světě, psal knihy, stal se poslancem britského parlamentu, byl oslavován jako hrdina a královna Viktorie ho pasovala na rytíře. 

Začátkem 20. století však vyšly zprávy o brutalitě Svobodného státu Kongo najevo a Stanleyho spojení s těmito zvěrstvy vrhlo na jeho pověst trvalý stín. Když v roce 1904 zemřel, bylo jeho napomáhání Leopoldově krutovládě hlavním důvodem, proč nebyl pohřben ve Westminsterském opatství vedle svého "chráněnce" Davida Livingstona, za jehož následovníka chtěl být považován.