Třináctiletá Derli, jejíž jméno bylo z bezpečnostních důvodů pozměněno, patří k domorodé skupině, která se tradičně staví vůči ozbrojeným gangům z Corinta. Tichá teenagerka má na sobě růžové tričko s nápisem „Jen láska“. Vzhledem k jejím zkušenostem je tento nápis poněkud ironický.

Dívka utekla z domova kvůli vyhroceným vztahům s matkou. Člen jednoho z gangů ji pak zlákal na vidinu snadno vydělaných peněz. Rozhodnutí přidat se ke skupině pomohl i fakt, že někteří její přátelé se stejnou cestou vydali již před ní. Brzy toho však litovala. „Naučili jsme se zacházet se zbraněmi, a také zabíjet lidi a svazovat je,“ vypráví reportérům BBC nervózně Derli, která si po celou dobu rozhovoru nepřetržitě mnula ruce.

Pablo Escobar na identifikačním snímku pořízeném v roce 1976 kolumbijskou protidrogovou policií
Pablo Escobar: Jeho vězení bylo luxusním hotelem, útěkem z něj si podepsal smrt

Stát se řádnou členkou zločinecké organizace však nebylo úplně jednoduché. „Nejdřív mě spoutali a nechali o hladu,“ vypráví. „Říkali, že tenhle život je jen pro tvrdé chlapy. Tak jsem musela řídit motorku při jedné z poprav. Kdybych to neudělala, potrestali by mě, nejspíš zabili.“

Děvče si uvědomilo, že už dál nechce vést tento život a snažilo se z gangu odejít. Podle svých slov ji zachránil až šéf domorodé skupiny poté, co ho kontaktovala jedna bojovnice, které se jí zželelo. Díky tomu se dostala zpět domů.

Jenže ani zde nenašla bezpečí. „Vyhrožovali mi smrtí,“ popisuje. Jednoho rána se probudila a zjistila, že ozbrojená skupina obklíčila její dům. „Moje rodina mě ukryla,“ dodává. Jen díky odhodlání těch nejbližších přežila.

Zabij nebo budeš zabit

Podobnou zkušenost jako Derli zažil i jedenáctiletý Jovani Chilhueso. Vydělal si sice čtyři sta dolarů (cca osm tisíc korun), ale přišel o všechny kamarády. „Když jsem vzal do ruky svou první zbraň, cítil jsem adrenalin. Bylo to něco, co se mi líbilo, chtěl jsem střílet víc a víc, ale realita je jiná. Opravdový boj není stejný jako střelba,“ říká pro BBC.

Africké ženy jsou velmi často oběťmi znásilnění.
Děsivý případ z Afriky: Ženy promluvily o skupinovém znásilnění, detaily šokují

Jeho otec Daniel Rivera je domorodý strážce, který chrání svou komunitu před podobnými ozbrojenými gangy. Nečekal, že se jeho syn k některému z nich přidá. „Cítil jsem takový smutek a bolest při pomyšlení, že bych mohl ztratit svého syna,“ vypráví Daniel a dodává: „První, co mě napadlo, bylo, jak jsem mohl tak selhat? Co jsem udělal špatně?“

V současné Kolumbii je však obtížné najít správnou životní cestu. Mnoho lidí proto doufá, že nový prezident Gustavo Petro, který o víkendu skládá přísahu, splní své předvolební sliby, ukončí násilí v ulicích a nabídne mladým lidem šanci utvářet budoucnost svou i zkoušené země.

Kolumbii sužoval dlouhá léta občanský konflikt. Revoluční ozbrojené síly Lidová armáda Kolumbie, FARC-EP, vedly guerillovou válku proti tamní vládě od 60. let minulého století až do roku 2016, kdy byla konečně podepsána mírová dohoda.

Řada členů FARC-EP ovšem nesouhlasila s ukončením bojů. Mnoho z nich si založilo vlastní ozbrojené bojůvky, které nyní bojují o území, jež kdysi ovládala polovojenská skupina. Vůdci gangů však k docílení svých zájmů potřebují lidi, kteří za ně odvedou špinavou práci. Proto se snaží rekrutovat nové vojáky z řad obyvatelstva. A nevadí jim ani děti.

Přehrada Mead je největší vodní nádrží ve Spojených státech amerických. Její hladina je vlivem extrémního sucha na stále nižší úrovni.
Největší americká nádrž Mead stále vysychá. Vydává vraky lodí i lidské ostatky

Nejčastějším cílem jsou chudí Kolumbijci z venkovských oblastí. Nejzranitelnější jsou pak domorodé děti. Podle OSN bylo během posledních tří let od podpisu mírové dohody do ozbrojených gangů naverbováno přibližně šest set dětí. Podle místních odborníků se ale jedná o značně podhodnocené číslo.

Děti se rekrutovaly vždy

Verbování dětských vojáků a jejich výcvik byl dobře známou taktikou FARC-EP.  Podle řady Kolumbijců se situace na venkově nijak v posledních letech nezlepšila. „Spíše se to zhoršilo,“ říká pro BBC vedoucí jedné indiánské komunity Luz Marina Escuéová. Ta pomáhá domorodým stařešinům vyhledávat ohrožené děti, a to buď předtím, než jsou naverbovány, nebo aby je z gangů zachránili. „Gangy přijdou, vytáhnou balíky peněz a řeknou dětem, aby si koupily, co chtějí,“ popisuje způsob, jakým zločinecké skupiny děti rekrutují a dodává: „Už to není guerilla, která bojuje za lidi, oni lidi zabíjí.“ Podle Escuéové verbování dětí ničí budoucnost Kolumbie.

Tento pocit sdílí i bývalý člen revolučních ozbrojených sil Boris Guevara. K partyzánům se přidal, když mu bylo šestnáct let, ale v roce 2016 složil zbraně. „Ani FARC-EP se zemi nikdy nevyplatil. Každá ekonomická aktivita sloužila jen k vyzbrojování armády a náboru nových členů,“ vzpomíná. „Já jsem za práci, kterou jsem dělal, nikdy nedostal ani peso. To jen ten základní rozdíl mezi placenými žoldáky, a těmi s politickým vědomím, že se obětují pro něco, v co věří,“ dodává.

Podle kolumbijských úřadů se předpokládá, že během posledních dvaceti let občanské války bylo více než osmnáct tisíc dětí donuceno přidat se k ultralevicovým partyzánům.