K historicky nejstarším barvám na vlasy patří takzvaná henna – nasušené a rozdrcené lístky rostliny henovníku. Roste v tropických savanách a k barvení vlasů i těla ji používali už staří Egypťané. Zabarvuje vlasy především do červena. Nevýhodou je ale složitý postup. „Prášek odměří se, vezme se trochu vařicí vody, vleje se na prášek a míchá tak dlouho, až hustá kašovitá hmota povstane. Ta nanáší se na vlas až úplně obalen jest a nechá se působit dvě hodiny,“ stojí v návodu v dobovém periodiku Nový kadeřník z roku 1904.

Vlasy si lidé barvili ale už i dávno před dvacátým stoletím a na mnoha místech světa. „Barvení vlasů je doloženo u Keltů, Agasthyrsů a zejména Skythů. Používali jakési dřevo skythské, kterým se barvilo na žluto hedvábí i vlasy,“ píše Lubor Niederle v díle Slovanské starožitnosti. Dále se používaly a dodnes stále využívají ořechy, heřmánek, odvary z rebarbory a podobně. Zabarvovací efekt měly mít také rašelina, železo, stříbro a vismutová sůl.

Joseph Coomans: Římský banket
Bizarní hostiny starých Římanů: zvracení mezi chody nebyla jediná zvláštnost

Naši předci ale nespoléhali jen na sílu přírody, která zvlášť u tmavých vlasů bývala někdy máloco platná. Zaměřili se i na vědu. Chemické barvení vlasů v době, kdy ještě ani neexistovala periodická tabulka prvků, ovšem znamenalo určité zdravotní riziko. A nebezpečné zůstalo dokonce i nějakou dobu po tom, co se za chemii začala udělovat Nobelova cena.

„Mnohé barvivo je škodlivé nejen vlasům, nýbrž vůbec zdraví. O tom, čím vším si lidé ubližovali, máme doklady v dobovém tisku. To platí zejména o barvách obsahujících rtuť, olovo, kalík nebo soli stříbrnaté,“ uvádí kniha Důkladné vyléčení holohlavosti, též padání a současného šedivění vlasů z roku 1890. Barvení těmito látkami bylo tak rozšířené, že před nimi varovali lékaři i lékárníci a v Německu a Rakousku bylo využívání olova a rtuti do barev na přelomu 19. a 20. století dokonce zakázáno.

Dobové reklamy na barvení vlasů:

V některých periodikách se kromě toho dokonce můžeme dočíst, že pro barvení vlasů se používaly i uran, cín nebo kyselina pikrová. Ta je sama o sobě bezpečná, ale pokud se přehřeje, dochází k explozi. Od konce 19. století ji jako výbušninu používala francouzská, britská i japonská armáda. Se zdravotními riziky buď lidé nebyli seznámeni, nebo je nechtěli brát v potaz. „Bohužel právě tyto látky dodávají nejlepší a nejtrvalejší barvu vlasů, takže se jich na úkor lidského zdraví hojně používá,“ stojí v listu paní a dívek českých Nové pařížské mody z roku 1909.

François Boucher, Diana odpočívá po koupeli
Tajemství koupelí: intimní rituály v minulosti probíhaly různě, měly poselství

Zaznamenán je dokonce případ, kdy proti barvení musely zakročit úřady. Časopis Nový kadeřník psal, že do nemilosti se dostal přípravek Nucin, kterým se barvilo na tmavo a kolem roku 1905 byl značně populární. „Osoby vlasy si barvící, dostaly různé vyrážky a zápaly v obličeji, na hlavě, krku, zádech i prsou. Často doprovázené nervosou,“ stojí v článku.

Výrobce Nucin vydával za přípravek z ořechových jader, ale bylo to jinak. „Chemickým rozborem bylo zjištěno, že obsahují barvy ty látky, kterými se dříve kožešiny barvily,“ informoval Nový kadeřník. Jednalo se o takzvané fenylendiaminy, které jsou deriváty anilinu. A stejně jako nepřežili ve slavném snímku Slunce seno jahody po podání anilinových barviček z výtvarky, nepřežili králíci ani při testování tohoto barviva.

Dnes nebezpečí nehrozí, nevkus ano

Dnes už v drogeriích přímé jedy v barvách nečíhají, přesto ale odborníci z oboru doporučují, aby se pro barvení vlasů lidé svěřili do péče spíše jim, než aby sahali po produktech v regálech. Zejména kvůli výsledku. „Barvy z drogerií jsou univerzální produkty, ale zákazník si musí uvědomit, že barvy na krabičce málokdy dosáhne. Každý člověk má jiné vlasy, na které je potřeba namíchat barvu přímo podle jejich vlastností,“ upozornila jednatelka Kadeřnické akademie Dagmar Holcová.

Pivo považují Češi za národní nápoj už od středověku.
Pryč s pivní lichvou. Tresty církve pivo nevymýtily, až ceny vedly k abstinenci

„Kadeřník dokáže rozlišit, zda jsou vlasy, se kterými pracuje, jemné, zničené, jakou sílu peroxidu snesou. To všechno má vliv na výsledek a konečný tón barvy,“ vysvětlila odbornice.

A ačkoli zdravotní závadnost dnes už kadeřníci u využívaných barev nevidí, jedno nebezpečí stále hrozí. „Velkým úkolem kadeřníka je pomoci vybrat zákazníkovi takový odstín, aby k němu seděl, a případně rozmluvit špatnou volbu, která nebude vypadat vůbec hezky,“ dodala Holcová.