Jsem Američan. Takový nápis dal na svůj obchod v kalifornském Oaklandu americký Japonec Tatsuro Masuda den po ničivém japonském náletu na Pearl Harbor. Přes své gesto skončil pár měsíců po útoku společně s desítkami tisíc dalších lidí s japonským původem v internačních táborech. Že on sám konání Japonska odsuzuje a cítí se být občanem USA, nemělo žádnou váhu.

Vězni přepravovaní transportem smrti na východ z koncentračního tábora Bergen-Belsen byli 13. dubna 1945 osvobozeni vojáky 743. tankového praporu poblíž Farslebenu v Německu.
Nově nalezené video odhaluje chvíle, kdy USA osvobozují Židy. Vyvolalo senzaci

Ve Spojených státech amerických se po útoku stal kdokoliv s japonským původem veřejným nepřítelem. Vše vyvrcholilo právě nařízením japonské Američany internovat. Sice se na těchto místech nevraždilo tak jako v německých koncentračních táborech (ke kterým bývají někdy přirovnávány - jak připomíná The Washington Post, o přesném označení amerických táborů se vede spor, přičemž zástupci japonských organizací tvrdí, že pojmenování koncentrační tábor je přiléhavé), o důstojném žití se zde ale mluvit nedalo.

Obchodník Tatsuro Masuda den po útoku na Pearl Harbor vyvěsil na svůj obchod v Kalifornii nápis Jsem Američan. Přes svůj postoj skončil jako Japonec v americkém internačním táboře.Obchodník Tatsuro Masuda den po útoku na Pearl Harbor vyvěsil na svůj obchod v Kalifornii nápis Jsem Američan. Přes svůj postoj skončil jako Japonec v americkém internačním tábořeZdroj: Wikimedia Commons, Dorothea Lange - U.S. National Archives and Records Administration, volné dílo

Ve Spojených státech na takových místech nuceně skončilo více než 125 tisíc lidí - celé rodiny, i děti. Mnozí z nich se přitom v USA už narodili. „Dvě třetiny lidí umístěných do internačních táborů tvořili američtí občané,“ upozorňuje encyklopedie Britannica.

To ale nikoho z politických představitelů nezajímalo. „Jsem rozhodnutý, že pokud v sobě mají jedinou kapku japonské krve, musí jít do tábora," připomíná web muzea Smithsonian slova architekta celé akce, politika a důstojníka Karla Bendetsena. 

Zdroj: Youtube

Nebyl jediný, kdo tak mluvil. „Japonec je Japonec. Nezáleží na tom, zda je Japonec (americký) občan nebo ne,“ vyslovil se také generál John L. DeWitt, který internaci vedl. 

Nepřátelé státu

V době útoku na Pearl Harbor žilo ve Spojených státech amerických kolem 127 tisíc Japonců, respektive lidí s japonským původem, většina na západním pobřeží (dalších 200 tisíc pak na Havaji, ti ale za druhé světové války v táborech neskončili - byli totiž pro ostrovy nenahraditelnou pracovní silou). „Zatímco první generace přistěhovalců si zachovala japonskou kulturu, jejich potomci se vnímali jako Američané,“ zmiňuje encyklopedie Britannica.

Nařízení 9066, které umožnilo přesun japonských Američanů do táborů, vydal prezident Roosevelt dva měsíce po útoku na Pearl Harbor. „Měřítkem pro internaci bylo, když byl člověk ze šestnáctiny Japonec,“ uvádí web Colorada.

Propuštění váleční zajatci z vietnamské války odlétají evakuačním letadlem z Hanoje. Tento snímek vznikl při pozdějším propuštění dne 28. března 1973
Osud propuštěných zajatců z Vietnamu? Za sebou měli peklo, před sebou nejistotu

K tomuto drastickému kroku američtí představitelé sáhli proto, že v dané době se věřilo, že Japonsko chystá útok na západní pobřeží USA, a zdejší japonští Američané by invazním sílám mohly pomáhat. „Ministerstvo obrany podezřívalo japonské Američany, že se mohou uchylovat k sabotážím nebo působit jako špioni, přestože pro tyto teorie chyběly důkazy,“ konstatuje encyklopedie Britannica.

Dítě japonského původu čeká na převezení do internačního tábora. Za 2. světové válce v takových táborech v USA skončil každý, kdo měl v sobě alespoň šestnáctinu japonské krve - bez ohledu na to, zda byl americkým občanem.Dítě japonského původu čeká na převezení do internačního tábora. Za 2. světové válce v takových táborech v USA skončil každý, kdo měl v sobě alespoň šestnáctinu japonské krve - bez ohledu na to, zda byl americkým občanemZdroj: Wikimedia Commons, Russell Lee, United States Library of Congress, volné dílo

Když v březnu 1942 vykonal Americký institut veřejného mínění průzkum, 93 procent Američanů přestěhování Japonců do internačních táborů podporovalo, připomíná web US Holocaust Memorial Museum

Podle vězněného Jima Tanimota nenávist americké společnosti začala prakticky do pár hodin po útoku. „Najednou bylo něco ve vzduchu. Když jste šli do obchodu, nikdo vás nechtěl obsloužit. Pokud jste na ulici potkali známého, ignoroval vás. Nechtěli s vámi mluvit na ulici, protože by je pak někdo nazval milovníkem Japonců,“ popsal muž pro stanici NBC.

Fotografie Eddieho Addamse nazvaná Saigonská poprava. Snímek zachycuje kapitána Vietkongu Nguyễna Văn Léma bezprostředně poté, co jej Nguyễn Ngọc Loan střelil do hlavy. Snímek získal Pulitzerovu cenu v kategorii bleskových zpráv
Příběh slavné fotografie z Vietnamu: Snímek popravy změnil před 55 lety válku

Vládní postoj sdílely i noviny. „Japonský Američan narozený japonským rodičům, vychovaný podle japonských tradic… nehledě na jeho nominální značku občanství téměř nevyhnutelně z něj vyroste Japonec, a ne Američan… I když by to mohlo některým z nich způsobit nespravedlnost, aby se všemi zacházeli jako s potenciálními nepřáteli, nemohu uniknout závěru… že takové zacházení… by se mělo týkat každého z nich, když jsme ve válce s jejich rasou,“ uváděl třeba dobový editoriál Los Angeles Times.

Je ale třeba poznamenat, že zaznívaly i hlasy proti internaci lidí s japonským původem. Proti se postavilo ministerstvo spravedlnosti i zástupci Židů a Afroameričanů.

Sbalte si věci, odevzdejte auta

Vystěhovávání začalo v dubnu 1942. Z pobřežních států se staly takzvané vojenské zóny, z nichž měli být vyloučeni nepřátelští občané. „Japonští Američané dostali čas od čtyř dnů do dvou týdnů, aby vyřídili své záležitosti a připravili si tolik majetku, kolik mohou unést. V některých případech byli v této lhůtě nuceni prodat své podnikání a domy, často pod cenou,“ nastiňuje encyklopedie Britannica. Stejně tak jim armáda vzala auta a pod cenou je prodala.

Zdroj: Youtube

A pak už šli do táborů - z nich nejznámější jsou Rohwer, Topaz, Jerome, Heart Mountain či Tula Lake - v něm žilo až 18 tisíc lidí „Náhodou jsme vypadali jako lidé, kteří bombardovali Pearl Harbor, a tak nás zavřeli do táborů, jen kvůli naší rase,“ vzpomínal herec George Takei, který se později proslavil jako Hikaru Sulu ze Star Treku. Jako dítě s rodiči prošel tábory Rohwer a Tulu Lake. 

Kanji Sahara měl osm let, když musel odejít do tábora. „Vzpomínal, jak stál za plotem, díval se na lidi venku na ulici, a přemýšlel, proč žijí normální život, ale on jej mít nemůže,“ píše list The Guardian

„Byl jsem jen číslo“

Tábory tvořily baráky z nekvalitních materiálů, v prostorách vhodných pro čtyři lidi jich bylo namačkaných i 25. „Baráky byly nezateplené a zařízené pouze postelemi pro děti a kamny na uhlí. Obyvatelé používali společné sociální zařízení a prádelny, příděl teplé vody byl omezen,“ popisuje podmínky encyklopedie Britannica.

Jim Tanimoto vzpomínal pro NPR na první pohled na tábor Tula Lake. „Řady, řady a řady těch baráků. Byly jsme obklopeni ostnatými dráty, a byly tam věže s ozbrojenými strážnými. Nemohli jsme jít ven, při pokusu hrozilo zastřelení,“ řekl. Ti lidé, kterým se povedlo přivézt i polštáře nebo záclony, se snažili ubytování zútulnit. 

V internačních táborech pro japonské Američany skončilo za 2. světové války přibližně 127 tisíc nevinných lidí. Tísnili se v nezateplených barácích. Na snímku tábor Granada.V internačních táborech pro japonské Američany skončilo za 2. světové války přibližně 127 tisíc nevinných lidí. Tísnili se v nezateplených barácích. Na snímku tábor GranadaZdroj: Wikimedia Commons, Tom Parker, U.S. National Archives and Records Administration, volné dílo

Dospělí v táborech pracovali. „Jedním z největších problémů pro vězněné bylo najít způsob, jak vydělat peníze. Každá rodina potřebovala čas od času koupit potřeby jako boty či oblečení. Ti lidé, kteří předtím pracovali jako elektrikáři, učitelé, mechanici, řezníci, mohli pokračovat ve svých profesích. Ostatní se museli zaměstnat třeba jako polní dělníci a pomáhali s pěstováním potravin do barákových kuchyň,“ uvádí web věnovaný bývalému táboru Rohwer.

Obecně byly tábory považované za "humánní", neboť kromě několika incidentů (zastřelení při pokusu o útěk), se v nich nevraždilo. Vězni je ale jako humánní nevnímali.

V zajateckém táboře vytvořeném z měděného dolu Kinkaseki na Tchaj-Wanu bylo během druhé světové války drženo více než 1100 spojeneckých vojáků
Zapomenuté peklo. V zajateckých táborech na Tchaj-wanu byla smrt vysvobozením

Například Riichi Fuwa, který byl držen v táboře Tula Lake, vzpomínal pro NPR, že měli jednotliví lidé přidělená čísla. „19949. To bylo číslo, které mi dala vláda. Byli jste víc číslem než člověkem,“ řekl. 

Morgan Yamanaka pro Radio Netherlands řekl, že velmi ponižující byly například společné koupelny. „Záchody byly díry vykopané v zemi s prknem ze dřeva a neoddělovaly je žádné přepážky. Starší dámy běžně chodily do koupelny s lepenkovými krabicemi, které si dávaly kolem sebe,“ nastínil.

Japonští Američané držení za 2. světové války v internačních táborech se v nich velmi často živili zemědělstvím. Pracovali pod dohledem na polích zásobujících táborové kuchyně, za minimální mzdu.Japonští Američané držení za 2. světové války v internačních táborech se v nich velmi často živili zemědělstvím. Pracovali pod dohledem na polích zásobujících táborové kuchyně za minimální mzduZdroj: Wikimedia Commons, Francis Stewart, U.S. National Archives and Records Administration, volné dílo

V barácích nebylo možné vařit a tak se jedlo v jídelnách. Podle pamětníků bylo jídlo velmi špatné, takové stravování mělo ale ještě další efekt. „Většina etnických japonských rodin před válkou jedla společně. Teď se lidé seřadili a jedli. Tím v jistém smyslu nastal rozpad rodinné jednoty,“ řekl Yamanaka.

Dotazník loajality

V táborech vznikly i nemocnice, léků i personálu byl ale nedostatek. Vzhledem k hygienickým podmínkám se přitom lidé často potýkali s otravami z jídla, střevními nemocemi, nebo v některých oblastech s neštovicemi a malárií, kterou přenášeli komáři. Za tři roky věznění se v táborech narodilo přibližně šest tisíc dětí a zemřelo necelých dva tisíce lidí - většinou na rakovinu či infarkty.

Rodiny mohly žít pohromadě. Zachovalo se také vzdělávání dětí (bylo jich asi třicet tisíc) a věznění se směli věnovat různým aktivitám, které pro ně vytvářely alespoň zdání normálního života.

Dva příslušníci americké námořní pěchoty během dobývání ostrova Okinawa
Peklo na Okinawě. Američané umírali po tisících, Japonci využili kamikaze i děti

„Založili školy, modlitebny, farmy, vydávali své noviny,“ konstatuje encyklopedie Britannica. Také vznikly různé sportovní týmy.

Postupně začali všichni obyvatelé táborů dostávat prověřovací otázky. „Vláda začala blíže prošetřovat jednotlivé zadržené a shrnula, že někteří z nich jsou loajální Američané. Jednotlivci, kteří byli takhle označeni, mohli následně z táborů odejít,“ přibližuje encyklopedie Britannica. 

V amerických internačních táborech, kde byli za 2. světové války drženi Američané japonského původu, bylo i 30 tisíc dětí školního věku. Pro ně v táborech vznikly školy - trpěly ale nedostatkem učitelů i pomůcek. Na snímku výuka žáků 4. třídy.V amerických internačních táborech, kde byli za 2. světové války drženi Američané japonského původu, žilo i 30 tisíc dětí školního věku. Pro ně v táborech vznikly školy - trpěly ale nedostatkem učitelů i pomůcek. Na snímku výuka žáků 4. třídyZdroj: Wikimedia Commons, Tom Parker, U.S. National Archives and Records Administration, volné dílo

Jak připomíná Densho encyklopedie, otázkám se přezdívalo dotazníky loajality. Měly 28 otázek - například zda chodil člověk do školy v USA nebo v Japonsku, či zda se věnuje baseballu nebo judu. Nejdůležitější ale byla odpověď na poslední z nich. „Budete přísahat bezvýhradnou věrnost Spojeným státům americkým a věrně bránit Spojené státy před jakýmkoli útokem cizích nebo domácích sil a odříkáte jakoukoli formu věrnosti nebo poslušnosti japonskému císaři nebo jiné cizí vládě, moci?,“ zněla. Negativní odpověď na ni znamenala zpřísnění režimu a označení za nebezpečného Japonce.

Postupem času se z táborů dostalo alespoň přibližně 25 tisíc “loajálních” mladých. USA totiž umožnily i lidem s japonským původem vstup do armády a další dostali povolení studovat na univerzitách.

Dlouhé čekání na omluvu

Japonští Američané byli v táborech drženi až do roku 1946. Návrat do společnosti pro ně nebyl jednoduchý. Často se neměli kam vrátit, navíc i po válce bylo zaznamenáno několik nenávistných útoků na ně.

Například farma Richiiho Fuwy za dobu, kdy byl v táboře, zcela zpustla. Pole byla plná plevelu a zemědělská technika rozkradená. „Nejsou slova, která by dokázala popsat ten pocit, když vidíte svůj domov v takovém stavu,“ řekl. 

Historické centrum Manily srovnané se zemí
Neslýchaná zvěrstva. Při bitvě o Manilu byli Japonci jako utržení ze řetězu

Na omluvu za věznění čekali desítky let. Jako první se jim v roce 1976 omluvil tehdejší prezident USA Gerald Ford. „Nyní víme nejen že ta evakuace byla špatná, ale že japonští Američané byli a jsou loajálními Američany,“ řekl.

Ronald Reagan podepisuje v srpnu 1988 zákon, který po více než 40 letech přiznal japonským Američanům odškodnění za jejich věznění v internačních táborech.Ronald Reagan podepisuje v srpnu 1988 zákon, který po více než 40 letech přiznal japonským Američanům odškodnění za jejich věznění v internačních táborechZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Až v roce 1988, v srpnu přesně před 35 lety, konečně podepsal tehdejší americký prezident Ronald Reagan také zákon, na základě kterého bylo vězňům internačních táborů vyplaceno odškodnění - dvacet tisíc dolarů každému z nich.