Šlo o událost, která by si zasloužila celovečerní film. Sovětský válečný pilot Michail Děvjatajev unikl spolu s devíti dalšími muži z nepřátelského zajetí na přísně střeženém ostrově díky tomu, že unesl německé bombardovací letadlo. Jeho husarský kousek se zařadil mezi nejlegendárnější příběhy druhé světové války.

Když nad vámi stojí smrt…

V roce 1945 už Spojenci věděli o německé tajné raketové základně, kde se montovaly rakety V2 pro ostřelování britských ostrovů. Peenemünde se stala terčem náletů a na přistávací dráhy i pozemní budovy dopadaly bomby.

Znamenalo to ovšem také zvýšení nebezpečí pro desítky vězňů, kteří v podzemní továrně pracovali. Ti nyní byli vyháněni na povrch a pod dohledem stráží se psy museli opravovat přistávací dráhy a zneškodňovat nevybuchlé pumy. Právě při této práci se ale začal rodit plán neobvyklého útěku.

"Když nad vámi stojí smrt a před vámi je posledních deset dnů života, dokážete si ve své fantazii představit spoustu věcí: vesmírnou katastrofu, propadnutí ostrova do propasti moře, náhlou smrt všech svých nepřátel, výbuch neexistující těžkotonážní bomby, který jste náhodou přežili. Když se vám vrátí reálné uvažování, začnete toužit po tom, aby vaše armáda urazila během pár dnů pět set kilometrů a dostala se až k ostrovu Usedom. Nebo po tom, aby za vámi přišli vaši přátelé a řekli: Zítra ráno uneseme Heinkel a uletíme na svobodu," napsal Děvjatajev později ve svých pamětech, vydaných knižně v roce 1972. 

Zajali ho na padáku, utéct zkoušel neustále

Nadporučík sovětského vojenského letectva Michail Děvjatajev padl do zajetí 13. července 1944 poté, co jeho stíhačka dostala nedaleko Lvova zásah a začala hořet. Popálený a zraněný dokázal z padajícího stroje vyskočit, bohužel se však jeho padák snesl přímo do nepřátelských pozic.

Byl dopaden a jako válečný vězeň skončil v zajateckém táboře v polské Lodži. Měsíc po svém zajetí se pokusil se skupinou dalších chycených pilotů o útěk. Nevyšlo to - celá skupina byla dopadena a za trest putovala do vyhlazovacího koncentračního tábora Sachsenhausen.

Tady se všichni ocitli v bezprostředním ohrožení života. Ve 44. roce čelilo Německo kobercovým spojeneckým náletům a zajatí letci se z tohoto důvodu těšili v koncentračním táboře mimořádné "péči" sadistických dozorců, kteří je trestali mnohem hůř než jiné zajaté vojáky a usilovali o to, aby piloti pobyt v táboře nepřežili.

Děvjatajevovi se však naštěstí podařilo prohodit si doklady s mrtvým sovětským pěšákem s nižší hodností. Díky tomu nebyl nejhorší brutalitě vystaven. Záměru uprchnout se však nevzdal a opět se zapojil do skupiny útěkářů - plánem bylo podobně jako v případě slavného "velkého útěku" spojeneckých letců z tábora Stalag Luft III vykopat tunel a po jednom se dostat na svobodu.

Plán se však prozradil a útěkáři byli znovu přeloženi - tentokrát na ostrov Usedom, kde se v tajné a pozdějšími legandami opředené podzemní továrně Peenemünde montovaly slavné rakety s vlastním pohonem, jež měly pomoci Hitlerovi otočit výsledek války.

Zrodil se nový plán

Ani podmínky v Peenemünde nedávaly vězňům mnoho naděje na přežití, zvlášť ne poté, co je dozorci začali posílat bez jakéhokoli ochranného vybavení na demontáž nevybuchlých pum, jimiž se snažili spojenečtí letci vyřadit továrnu z provozu.

Děvjatajev si řekl, že nechce těmto katům dál sloužit, a začal připravovat nový plán. Jediné spojení s pevninou představovala letadla. Zkušený pilot se proto začal zabývat myšlenkou, že nějaké unese. Letouny přistávající na ostrově měly větší nosnost než jen pro jednoho člověka, takže začal dávat dohromady tým, který se o útěk pokusí.

Jako vhodné spolupracovníky si postupně vytipoval další sovětské vězně Sokolova, Krivonogova a Němčenka. Ti kolem sebe postupně soustředili skupinu spolupracujících zajatců komunikujících výhradně v ruštině a začali připravovat plán útěku.

Děvjatajev byl v týmu vedoucí osobností. Když byl s ostatními muži povolán, aby na přistávacích drahách letiště zaházeli krátery po dopadu pum, všiml se, že letadla na ostrově zůstávají často nehlídaná. Ve čtvrtek 8. února 1945 po ránu se mu dokonce podařilo přiblížit se i se svými muži těsně k jednomu Junkersu bez posádky, okamžitou možnost útěku však zmařilo to, že si včas všiml poškození křídel, které bránilo vzletu.

Podezřelou blízkost vězňů u letadel zaznamenal jejich strážný, který je s nadávkami všechny odehnal a jednoho pro výstrahu málem zastřelil. Ostatním zajatcům se však podařilo ho přesvědčit, že o nic nejde a že jenom prováděli úklid podle rozkazu.

Prožitý strach jejich odhodlání nezlomil a byli rozhodnuti svůj pokus co nejdřív zopakovat. Nejdřív se však potřebovali zbavit strážného, který je teď na každém kroku provázel.

Nadešla rozhodná chvíle

Vhodná chvíle nastala krátce před polednem. Němečtí mechanici odešli na oběd. Děvjatajevova skupina, pracující na opravách přistávací dráhy, přesvědčila svého hlídače, aby jí dovolil rozdělat oheň pro zahřátí. Sálající plameny přivolaly blíž i jeho, chtěl si nad ohněm ohřát ruce.

Vězeň Sokolov se pod záminkou, že jde zjistit, jak daleko je příprava oběda, vzdálil o kus dál a dával pozor, zda nikdo nejde. Krivonogov nenápadně uchopil železné páčidlo, které si za tímto účelem předem připravil, a zamířil zezadu ke strážnému.

"Stál jsem přesně proti Krivonogovi, čelem k ´wachtmanovi´ a v určité vzdálenosti od něj. Bál jsem se, že se rozhlédne, uvidí Krivonogova za sebou a bude mít čas střílet. Bylo nezbytné upoutat jeho pozornost. Když jsem však viděl Krivonogova, připraveného rozbít esesákovi hlavu, zmocnila se jakási brutalita i mě. Rozešel jsem se přímo k wachtmanovi. Ten se na mě nechápavě podíval: proč se k němu takhle blížím s holýma rukama? Udělal jsem ještě několik kroků, plný nevyslovitelných pocitů. Měl jsem radost, protože jsem věděl, že nepřítel je teď v našich rukou. Přesto jsem nevykřikl, jen jsem kývl: Uhoď! Krivonogov na to čekal. Určil si místo úderu a jeho rána dopadla s drtivou silou. V poslední chvíli se mi wachtman podíval do očí, poprvé a naposledy. Jeho oči byly plné strachu a hrůzy," popsal později ve svých pamětech zlomový okamžik Děvjatajev.

Ostatní vězně na dráze Krivonogův útok zaskočil, báli se, že na ně přivolá pomstu dozorců. Děvjatajev jim však nedal čas na rozmyšlenou. Bez rozmýšlení na ně namířil strážného pušku, které se okamžitě po jeho pádu zmocnil, a pohrozil jim, že kdo se o něco pokusí, dostane kulku do čela. Pak jim oznámil, co bylo cílem útoku: "Teď odletíme domů!"

Následovala rychlá akce. Vězeň Peter Kutergin vysvlékl mrtvého dozorce z uniformy a oblékl si ji sám. Celá desetičlenná skupina, vedená "strážcem", pak rychlým krokem zamířila k nehlídanému bombardéru Heinkel He 111. Bez povšimnutí nastoupili dovnitř a Děvjatajev se posadil za knipl.

Na pokus o start letadlo nijak nereagovalo. K motoru totiž nebyla připojena dobíjecí baterie. Nebyla ani v letadle. Ve všech hrklo, pak si však pilot naštěstí všiml, že baterie leží na vozíku na letištní ploše. Rychle ji namontovali zpátky na její místo a Děvjatajev podruhé zkusil nahodit motor.

"Jemně stisknu knoflík startéru. Motor šustí ju-ju-ju! Zapalování se klidně spustilo, motor si několikrát odfrkl a začal bzučet. Zvýším plyn - a začal řvát," popsal dramatické okamžiky Děvjatajev.

Nastala těžko uvěřitelná situace. Po letišti jednoho z nejhlídanějších ostrovů Třetí říše rolovalo zcela nepozorovaně bombardovací letadlo plné uprchlých vězňů a chystalo se vzlétnout. Nikdo si dosud nevšiml ničeho neobvyklého.

A zase přišla nesnáz. Letadlo se na první pokus neodlepilo od země, protože knipl byl nastaven na přistání, Děvjatajev nakonec zastavil jen pár metrů před skalnatým srázem do moře. Němci mezitím objevili mrtvolu strážného a všimli si i letadla, ale stále ještě nechápali, co se děje. Odvážný vzduchoplavec však neztratil sebeovládání, letoun otočil a znovu se rozjel k začátku dráhy.

"Řídím své letadlo ve směru hangárů a mířím znovu na start. Bez čekání na povolení ke vzletu jsem vjel na betonovou plochu a - motory jsou na plný výkon!" napsal Děvjatajev.

Bombardér se vznesl do vzduchu. Právě se uskutečnil jeden z nejbláznivějších útěků celé druhé světové války.

Těžký útěk i osud

Němci vyhlásili letecký poplach a pokusili se bombardér několikrát neúspěšně sestřelit. Jako první na něj pálil Focke-Wulf, který se vracel z bojového letu a ze země ho upozornili na bombardér. Podnikl jeden nálet, ale netrefil se a nemohl svůj pokus opakovat kvůli nedostatku paliva. Po neúspěšném pokusu se proto odpojil a letěl na základnu.

Za bombardérem také odstartovala jedna stíhací letka, Děvjatajev se však před ní ukryl v mracích. 

Letoun zamířil k sovětským pozicím, tam mu však hrozilo zase jiné nebezpečí - jako německý bombardér byl samozřejmě terčem pro sovětské stíhače i protileteckou obranu.

Při přeletu fronty se na něj opravdu zaměřil sovětský flak a několik střel ho zasáhlo. Heinkel začal hořet a Děvjatajev neměl jinou možnost, než ho zkusit uhasit prudkým střemhlavým sestupem, po němž přistál na břiše na poli.

Několik vězňů v letadle se při tvrdém dosednutí zranilo, všichni ale náraz přežili. Sedm z nich bylo po krátkém pobytu v nemocnici odesláno znovu na frontu, kde bohužel pět z nich během několika týdnů padlo v boji.

Děvjatajev a dva další důstojníci byli až do konce války vyslýcháni ohledně základny v Peenemünde a předali sovětským orgánům důležité informace o německém raketovém programu a o střelách V-1 a V-2. 

V listopadu 1945 propustil Sovětský svaz Děvjatajeva z armády, jinak se mu však nijak neodvděčil. Na válečné zajatce koukala sovětská moc skrz prsty a statečný letec dlouho nemohl najít práci. Nakonec se uchytil jako dělník v Kazani.

Částečné rehabilitace se dočkal až v roce 1957 na základě osobní intervence šéfa sovětského vesmírného programu Sergeje Koroljovova, který uznal důležitost Děvjatajevových informací pro sovětské kosmické plány. Letec byl několikrát vyznamenán a stal se čestným občanem několika měst, v roce 1972 mohly knižně vyjít i jeho paměti.

Zemřel v Kazani v roce 2002 ve věku 85 let a byl pohřben na starém kazaňském hřbitově v Arsku poblíž památníku druhé světové války. V jeho rodném Torbejevu stojí muzeum zasvěcené jeho památce.