Velká chvíle, kdy se prvním horolezcům konečně podařilo zvládnout zrádná ledová pole, obtížné traverzy, nebezpečné laviny a téměř neustále se uvolňující kameny smrtelně nebezpečné severní stěny Eigeru, přišla v neděli 24. července 1938.

Na vrcholu hory stanula po třídenním výstupu čtveřice horolezců, tvořená dvěma německými lezci Anderlem Heckmairem a Ludwigem Vörgem a dvěma Rakušany, Heinrichem Harrerem a Fritzem Kasparekem.

George Mallory (uprostřed, označený kruhem kolem hlavy) a další členové expedice na Mount Everest z roku 1924. Mallory se svým spolulezcem Andrewem Irvinem přišli při pokusu o dobytí vrcholu o život. Dodnes není zcela jisté, zda jej dosáhli, nebo ne
Osud horolezců Irvinea a Malloryho halí tajemství. Na Everestu stanout nemuseli

„Byl to slavný okamžik v historii horolezectví a velká senzace, protože předtím už několik horolezců ve stěně zahynulo,“ napsal jiný legendární horolezec Reinhold Messner. V jedné větě dobře vystihl, o co na Eigeru šlo. Od roku 1935, kdy se lidé o zdolání jeho nejnáročnější stěny pokusili poprvé, v ní až do chvíle vítězného dosažení k vrcholu zahynuli všichni, kdo tam vstoupili. Její německý název Nordwand (severní stěna) tak začal být velice rychle komolen na Mordwand (vražedná stěna).

Neprostupná stěna

První popis severní stěny Eigeru se objevil v roce 1850 v knize Das Panorama von Bern vládního guvernéra Gottlieba Studera. Horolezce začala pokoušet od roku 1883, kdy o ní uvažoval německý horský vůdce Johann Grill, který si jako společníka do stěny zvolil Angličana Johna Farrara. Právě ten mu ale nakonec ve výstupu zabránil, čímž mu dost možná zachránil život.

Do první světové války se uskutečnil jeden pokus v roce 1911, a další pak až o více než 20 let později v roce 1934. Oba se však týkaly jen spodní třetiny skalního masivu a končily u stanice tunelové lanovky Eigerwand procházející nitrem hory.

Teprve v roce 1935 se objevili první dva horolezci, kteří byli odhodláni odvážit se i do vyšších partií a systematicky se na tento úkol připravovali. Byli to Max Sedlmayr a Karl Mehringer, oba členové vysokohorské turistické skupiny oddílu Oberland. Když vyrazili 21. srpna 1935 kolem druhé hodiny ráno k úpatí stěny, sledovaly je od svítání dalekohledy desítek letních hostů okolních penzionů a hotelů.

Horolezci museli v severní stěně Eigeru zdolávat nejen velmi obtížné úseky lezení, ale i zrádná ledová pole a časté laviny sněhu i kameníHorolezci museli v severní stěně Eigeru zdolávat nejen velmi obtížné úseky lezení, ale i zrádná ledová pole a časté laviny sněhu i kameníZdroj: Wikimedia Commons, Dirk Beyer, CC BY-SA 3.0

Během dvou dnů stačili oba lezci vystoupat až k druhému ze dvou ledových polí ve stěně a měli za sebou něco přes 700 z celkových více než 1800 metrů. Hoteloví hosté jejich úsilí stále se zájmem sledovali, když náhle udeřila do stěny prudká bouře, která ji zahalila do mraků. Mlžná opona se na chvíli roztáhla až o tři dny později, 26. srpna, a umožnila zvědavcům zahlédnout oba horolezce zhruba uprostřed masivu. Poté se viditelnost znovu zhoršila a k mlze se přidalo silné sněžení.

Horolezci se nevrátili ani po dalších dvou dnech, a tak 28. srpna vzlétlo letadlo, aby po nich pátralo. Ani při tomto, ani při dalších letech ale pilot nikoho neviděl, s nepořízenou se vracely i záchranné týmy, které prozkoumávaly stěnu jednak od nouzového vstupu do tunelu lanovky, který ústil na skalní římsu, jednak z vrcholu, na který se dostaly západním křídlem hory.

Teprve 19. září objevili piloti dalšího průzkumného letounu zhruba ve výšce 3300 metrů bezvládné tělo jednoho z lezců na úzké římse. Toto místo bylo později nazváno Bivak smrti. Tělo druhého horolezce nikdo nespatřil. Neprostupná stěna si vyžádala první dvě oběti.

Nešťastné lano

V té době už se ze severní stěny Eigeru stávala také politická otázka. V srpnu 1936 měly v Berlíně vypuknout letní olympijské hry, které Goebbelsova nacistická propaganda mínila podat jako symbol úspěchu Hitlerova nacistického režimu a důkaz nadřazenosti či vyvolenosti árijské rasy. Kdyby se ještě před zahájením her podařilo německým horolezcům zdolat severní stěnu Eigeru, jednu z posledních dosud nepokořených evropských stěn, byl by to další triumf.

Vyslyšet tuto výzvu se i přes počáteční zdráhání nakonec roźhodli dva mladí horolezci z Berchtesgadenu, Andreas Hinterstoisser a Toni Kurz. Jejích přítomnost pod Eigerem vyvolala okamžitě obrovský mediální humbuk. Byl umocněn tím, že oba Němci nebyli jedinými lezci, kteří se chtěli o stěnu pokusit. Sjely se sem horolezecké skupiny z celé Evropy, ale většinu z nich uzemnilo špatné počasí.

Českoslovenští horolezci ve stěně
Prokletý Huascarán: O smrti československých horolezců rozhodla shoda okolností

Kromě obou Němců nakonec nastoupili výstup už jen dva Rakušané, Edi Reiner a Willi Angerer. Obě skupiny postupovaly zprvu samostatně, přičemž prvním, kdo se ve stěně vyznamenal, byl Andreas Hinterstoisser, jemuž se podařilo bravurní kyvadlovou technikou překlenout jeden dlouhý traverz a upevnit na něm fixní lano.

Horolezcův výkon stojí za připomenutí i s ohledem na vybavení, v jakém ho zvládl. „Ve 30. letech 20. století ještě nebyly gumové podrážky, horolezci v té době nosili kožené podrážky poseté hřebíky. Nikdy neměli jistotu, zda to vydrží, museli lézt velmi opatrně. Boty jsou dnes také mnohem lehčí. Každý gram je na nohou cítit sedmkrát více než na zádech,“ popsal o řadu let později, v roce 2008, v rozhovoru pro německý titul Welt moderní alpinista Stephan Siegrist, který se tehdy účastnil natáčení filmu Severní stěna o Kurzově a Hinterstoisserově pokusu (v Česku byl tento film uveden pod názvem Vražedná stěna, pozn. red.).

Upevněného lana využily obě skupiny, které se rozhodly nadále při výstupu spolupracovat. Právě v té chvíli ale udělali horolezci osudnou chybu. Obávali se, aby jim fixní lano nechybělo ve vrcholových partií hory, a tak ho vytáhli za sebou. Počítali totiž, že z vrcholu budou sestupovat jinou stěnou, aniž by dostatečně zvážili variantu, že se až na vrchol nemusí dostat. Daným rozhodnutím si tak odřízli ústupovou cestu.

Německý horolezec Toni Kurz v roce 1936, kdy se spolu s Andreasem Hinterstoisserem pokusil o prvovýstup severní stěnou Eigeru. Kromě nich byli ve stejnou dobu ve stěně ještě dva Rakušané. Všem se stal pokus o zdolání stěny osudnýNěmecký horolezec Toni Kurz v roce 1936, kdy se spolu s Andreasem Hinterstoisserem pokusil o prvovýstup severní stěnou Eigeru. Kromě nich byli ve stejnou dobu ve stěně ještě dva Rakušané. Všem se stal pokus o zdolání stěny osudnýZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, fair use

Při dalším výstupu začal zaostávat Willy Angerer, kterého zasáhl do hlavy jeden z padajících kamenů. Horolezec proto začal vrávorat, rychle slábl a jeho kolega Reiner ho musel v podstatě vléct. Navíc se rapidně zhoršilo počasí. Začalo silně sněžit, teplota prudce klesala, ve stěně začaly padat laviny. Bylo zřejmé, že Angerer musí rychle dolů, jinak nepřežije. Reiner sám však neměl sílu ho dolů dostat. Němci si vytrpěli těžkou chvilku, nakonec se však rozhodli oba Rakušany doprovodit. „Je věcí cti pomáhat druhým až do poslední chvíle. Tak to je v horolezectví zakotveno,“ komentoval to Siegrist.

Přes špatné počasí dokázala čtveřice sestoupit zpátky až k traverzu. K tomu traverzu, kde jim teď osudově chybělo dříve vytažené lano…

Já už nemůžu…

Hinterstoisser, jemuž se při cestě vzhůru podařilo překonat traverz krásným a dlouhým kyvadlovým skokem, se pokusil svůj výkon zopakovat, jenže promrzlý a vyčerpaný předchozím lezením už neměl k podobnému výkonu sílu. Všichni čtyři se proto rozhodli slanit přímo dolů přes převis, i když neměli jistotu, kam se tak dostanou. Ale byla to jediná cesta.

Někdy mezi pondělím 20. a úterým 21. července 1936 přišla další lavina. Padající mase sněhu dokázal uniknout jen Kurz. Hinterstoisser se zřítil až k úpatí hory, takže byl buď v okamžiku pádu laviny odpoutaný z lana, nebo se později odřízl. S Angererem mrštila lavina o skálu, čímž ho zabila, a Reiner se udusil v laně.

Kurz přežil na úzké skalní římse, ale byl neuvěřitelně vyčerpaný. Věděl však, že už není daleko od přístupu k lanovce vedoucí horským masivem. Začal proto volat o pomoc, a jeden z pracovníků lanovky, který vyhlížel z okna v úbočí hory, ho skutečně zaslechl.

Okna stanice lanovky, která prochází nitrem hory. Od této stanice se v roce 1936 snažili dostat zachránci k uvízlé čtveřici horolezců. Německý horolezec Toni Kurz, v té době už jediný zbývající naživu, se k nim ještě spustil, ale pár metrů od nich zemřelOkna stanice lanovky, která prochází nitrem hory. Od této stanice se v roce 1936 snažili dostat zachránci k uvízlé čtveřici horolezců. Německý horolezec Toni Kurz, v té době už jediný zbývající naživu, se k nim ještě spustil, ale pár metrů od nich zemřelZdroj: Wikimedia Commons, Whgler, CC BY-SA 3.0

Na pomoc uvězněnému horolezci se vydala skupina, v níž byli Arnold Glatthard z Meiringenu, Hans Schlunegger z Wengenu a Adolf a Res Rubi z Grindelwaldu. „Švýcarští horští vůdci lezou příliš krátce, ale kvůli nebezpečí lavin se musí otočit zpět – jeho zoufalé výkřiky je přitom mrazí za krkem. Když se druhý den ráno vrátí, Toni Kurz oproti všem očekáváním stále žije,“ píše web Welt.

Kurz skutečně přečkal na římse v bouři další noc, ale strašlivě promrzl, a navíc ztratil rukavici, takže mu omrzla ruka. Zachránci se k němu dostali na vzdálenost asi 40 metrů, pak je však zastavil převis pokrytý ledem. Kurzi se však podařilo za pomoci zubů, nože i cepínu během pětihodinové dřiny prodloužit zbytek svého lana rozpletením a spojením rozpletených částí. Pak je k nim spustil, aby si vytáhl jejich lano. To bylo svázané ze dvou, protože jedno nemělo potřebnou délku. 

Horolezec Radek Jaroš pokořil všech čtrnáct osmitisícovek planety i nejvyšší hory jednotlivých kontinentů
Himálajskou kariéru jsem již uzavřel. Dál budu dělat, co mě baví, směje se Jaroš

Na smrt unavený, promrzlý a vyhublý Toni Kurz se konečně začal spouštět. Byl jen několik metrů od záchranců, když se v karabině na jeho těle, přes níž procházelo slaňovací lano, zasekl uzel navázání. Za normálních okolností by to nebyl velký problém: horolezec by se prostě jednou rukou chytil za lano nad karabinou, aby uvízlý provaz odlehčil, a druhou by pak uzel prostrčil skrz. Jenže Kurz měl jednu ruku úplně zmrzlou, takže mu jen bezvládně trčela od těla. A ty úplně poslední zbytky energie vynaložil při slaňování.

Švýcaři ho začali přesvědčovat, ať se odřízne, že ho chytí, ale vyčerpaný horolezec neměl sílu ani na to. „Já už nemůžu – Ich kann nicht mehr,“ vypravil ze sebe poslední slova, která vstoupila do dějin. Pak se zvrátil v laně a zemřel.

Úspěchy a pády

Severní stěna tak na své dobyvatele čekala ještě dva další roky. A ani tento výstup se neobešel bez dramat. Kaspareka zasáhl padající kámen, skupina musela ve stěně přečkat několik padajících lavin a Vörg si vážně poranil ruku, takže musel lézt v bolestech a pod léky.

Heinrich Harrer, jenž absolvoval výstup zřejmě v nejlepší kondici, se později stal trochu kontroverzním hrdinou. Ač Rakušan, jako mnoho dalších německy mluvících lidí se shlédl v Hitlerovi, vstoupil do NSDAP a jako špičkový sportovec se stal navíc důstojníkem SS.

Členem vítězného čtyřčlenného družstva, které 24. července 1938 poprvé prostoupalo severní stěnou Eigeru, byl i slavný horolezec Heinrich Harrer (na snímku v 30. letech). V té době byl ještě členem NSDAP a SS, což později označil za hloupou chybuČlenem vítězného čtyřčlenného družstva, které 24. července 1938 poprvé prostoupalo severní stěnou Eigeru, byl i slavný horolezec Heinrich Harrer (na snímku v 30. letech). V té době byl ještě členem NSDAP a SS, což později označil za hloupou chybuZdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, CC BY-SA 4.0

Na rozdíl od jiných však Harrer dostal od života šanci svou chybu napravit a podle všeho jí i využil. V létě roku 1939 odjel s německou expedicí do Himalájí na průzkum osmitisícovky Nanga Parbat a po vypuknutí druhé světové války byl zajat britskou koloniální správou. Z internačního tábora se mu podařilo utéct a uchýlil se do Tibetu, kde se stal učitelem dnešního Dalajlámy, tehdy ještě chlapce. O svém vnitřním přerodu sepsal knihu Sedm let v Tibetu, která se stala mezinárodním bestsellerem a v roce 1997 byla zfilmována Jeanem-Jacquesem Annaudem s Bradem Pittem v hlavní roli.

O severní stěnu Eigeru se v dalších desetiletích pokusili sta a sta dalších horolezců. Mnozí uspěli, ale hodně bylo i těch, jejichž životy si vzala jako další daň. Další čtveřice horolezců zahynula ve stěně v roce 1957, zabilo se v ní i několik sólo lezců. Dodnes představuje nebezpečnou horolezeckou výzvu.