Na velkou cestu po Latinské Americe se začínající lékař a pozdější spisovatel, guerillový vůdce a diplomat Ernesto „Che“ Guevara vypravil krátce po promoci na lékařské fakultě ve společnosti svého blízkého přítele z dětství Carlose Ferrera, známého jako Calica.

Pro Guevaru to byla už druhá cesta, protože o rok dříve projel část Jižní Ameriky na motorce ve společnosti Alberta Granada a své tehdejší zážitky vylíčil později v knize Motocyklové deníky.

Juanita Castrová
Krycí jméno Donna. Sestra Fidela Castra byla špionkou CIA, nejvýkonnější na Kubě

Byla to však až druhá výprava, která z něj podle Ferrera udělala onoho známého Che, tedy ikonickou postavu jihoamerického revolučního hnutí slavnou po celém světě. O více než 50 let později o ní Ferrer sepsal knihu Od Ernesta po Che.

„Cítil jsem povinnost převyprávět tu část příběhu, kterou jsem měl čest s Ernestem Guevarou sdílet. Dřív jsem se bál, že cokoli řeknu, může být špatně pochopeno, ale teď, když už je to tak důležitá postava známá po celém světě, myslím, že se to nestane,“ řekl Ferrer krátce po vydání knihy mexické reportérce Deborah Bonellové.

Cesta tunelem

Zatímco svět zná Guevaru převážně právě pod onou zmíněnou přezdívkou Che, pro Ferrera zůstal podle jeho slov Ernestem nebo Ernestitem. Občas, když ho jeho kamarád štval, měl pro něj prý i jiná jména, ale ta pro tisk opakovat nechtěl.

Ernesto Guevara na portrétní fotografii z roku 1945Ernesto Guevara na portrétní fotografii z roku 1945Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo

Guevara vykazoval podle svého přítele známky vůdcovství už od dětství a vždycky byl náročný. „Když nám bylo 11 a o něco jsme se pohádali, což bylo dost typické, postavil mě před svou partu, kterou samozřejmě vedl, a řekl: ‚Podívej, jestli se k nám chceš vrátit, musíš prokázat svou odvahu.‘ Já jsem být vyloučený nechtěl, takže mě vzali a odvedli na místo, kde byla obrovská skála s tunelem. ‚Pokud tím tunelem projdeš, budeš zpátky v partě,‘ řekl mi Ernesto,“ popisoval Guevarův kamarád jeden typický zážitek.

„Aniž bych se dvakrát rozmýšlel, rozhodl jsem se tím tunelem projít, i když jsem se bál, že mě každou chvíli uštkne had nebo pavouk, že na mě skočí žába, nebo mě rozdrtí zával. Zdálo se mi, že to trvá snad sto let, ale nakonec jsem se dostal na druhou stranu a všichni mi gratulovali. Znovu jsem získal titul Ernestův přítel,“ dodal.

Referenční fotografie CIA sovětské balistické rakety středního doletu na Rudém náměstí v Moskvě
Den, kdy světu zahrozila jaderná válka. Karibská krize mohla skončit katastrofou

Oba muži opustili Buenos Aires v úterý 7. července 1953. Společně projeli Peru, Bolívii a nakonec Ekvádor. Odtamtud už každý pokračovali vlastní cestou. Pro Guevaru tato cesta však znamenala úplně nový život, zasvěcený docela jiným plánům než dřív.

Bída na vlastní oči

Do Bolívie dorazili muži právě v době, kdy v zemi probíhala revoluce proti tamnímu vojenskému režimu, který se národní revoluční hnutí snažilo svrhnout. „Ernesto už při své první cestě s Albertem Granadou viděl, že v jihoamerických zemích panuje drsná bída, že je tam nedostatek lékařské péče, vzdělání i kultury a že se těmto problémům obecně nedostává pozornosti,“ uvedl Carlos Ferrer.

Podle něj tehdy velkou část Latinské Ameriky opanovali diktátoři a právě druhá poznávací cesta pomohla Guevarovi probudit v sobě revolucionáře.

Kubánský vůdce Fidel Castro (vpravo) a Che Guevara v roce 1961 na snímku Alberta KordyKubánský vůdce Fidel Castro (vpravo) a Che Guevara v roce 1961 na snímku Alberta KordyZdroj: Wikimedia Commons, berto Korda - Museo Che Guevara, Havana Cuba, volné dílo

„Pokud jste potřebovali vědět něco víc o tom, jak lidé v tamějších městech žijí, tohle byl skvělý způsob, jak se to dozvědět. Mohli jsme třeba sledovat, jak se zachází s bolivijskými horníky - a zacházelo se s nimi jako se zvířaty,“ uvedl Ferrer.

Sám Guevara promluvil o tomto zážitku v jednom ze svých projevů z roku 1960. „Když jsem začal studovat medicínu, nebylo mezi mými ideály téměř nic z toho, o čem dnes mluvím jako revolucionář. Jako každý jsem chtěl uspět. Snil jsem o tom, že se stanu slavným lékařským výzkumným vědcem. Snil jsem o tom, že budu neúnavně pracovat na tom, abych objevil něco, co pomůže lidstvu, ale co bude znamenat triumf i pro mě osobně. Byl jsem, stejně jako my všichni, dítětem svého prostředí,“ uvedl tehdy.

Město Trinidad na Kubě
Další důkaz kolapsu socialistické Kuby. Musí dovážet už i cukr

Po promoci, kdy začal cestovat po Americe a kromě Haiti a Santa Dominga navštívil vlastně všechny ostatní latinskoamerické země, se však jeho plány změnily. „Kvůli okolnostem, za nichž jsem cestoval, nejprve jako student a později jako lékař, jsem se dostal do těsného kontaktu s chudobou, hladem a nemocemi, s neschopností vyléčit dítě kvůli nedostatku peněz, s tím, že neustálý hlad a útrapy mohou otupit člověka do té míry, že i ztrátu syna otec vnímá jen jako nedůležitou nehodu, jak se to v utlačovaných třídách naší americké vlasti často stává. A v té době jsem si začal uvědomovat, že existují věci, které jsou pro mě skoro stejně důležité jako stát se slavným nebo významně přispět lékařské vědě: chtěl jsem těm lidem pomáhat,“ tvrdil Guevara.

Cesta na Kubu

Z Bolívie zamířil už sám do Mexika, kde se setkal s Raúlem a Fidelem Castrovými. Pod dojmem svých zážitků z předchozí cesty se připojil k jejich Hnutí 26. července a na palubě jachty Granma odplul na Kubu s úmyslem svrhnout kubánského diktátora Fulgencia Batistu. Mezi povstalci se rychle prosadil, stal se druhým nejvyšším velitelem po Castrovi a hrál klíčovou roli ve dvouleté partyzánské kampani, která svrhla Batistovu vládu.

Jedna ze slavných fotografií Ernesta Che Guevary. Snímek vznikl, když Guevara coby kubánský ministr průmyslu přijal ve své kanceláři v osmém patře hotelu Riviera v Havaně novinářku Lauru Berquistovou z časopis LookJedna ze slavných fotografií Ernesta Che Guevary. Snímek vznikl, když Guevara coby kubánský ministr průmyslu přijal ve své kanceláři v osmém patře hotelu Riviera v Havaně novinářku Lauru Berquistovou z časopis LookZdroj: Wikimedia Commons, René Burri (1933-2014), volné dílo

Po revoluci sehrál řadu klíčových rolí v nové vládě, v nichž se ovšem, jak už to bývá, jeho původní ušlechtilé ideály notně zbarvily krví: například se angažoval v masových popravách v havanské pevnosti La Cabaña. V této souvislosti je známý i jeho výrok: „Musíme zde říci to, co je známá pravda, kterou jsme vždy vyjadřovali světu: stříleli jsme, střílíme a budeme střílet, dokud to bude nutné.“

Později se stal prezidentem kubánské národní banky a od roku 1961 řídil také ministerstvo průmyslu. V této funkci zavedl agrární pozemkovou reformu a dál se snažil propagovat svou vizi spravedlivé beztřídní společnosti, přičemž byl zastáncem tvrdé centralizace a rozpočtového financování ekonomiky. Prosazoval v komunistickém světě populární myšlenku, že lidé by měli pracovat pro „potěšení z práce“, nikoliv pro peníze, což ovšem způsobovalo ekonomice značné potíže.

Prezident John F. Kennedy s manželkou Jacqueline zdraví členy Brigády 2506, rok 1962
Krach v Zátoce Sviní a cesta na Měsíc. Kennedy řešil otázku, jak vrátit USA sílu

Nevzdal se ani boje: byl autorem instrukcí pro kubánské ozbrojené síly a účastnil se výcviku milicí, jež odrazily invazi v Zátoce sviní. Patřil také mezi důležité aktéry dopravení sovětských jaderných balistických raket na Kubu, jejichž odhalení americkou špionážní službou vyvolalo karibskou krizi roku 1962, při níž hrozila třetí světová válka.

Sporná revoluční ikona

Kubu opustil v roce 1965, aby vyvolal kontinentální revoluce v celé Africe a v Jižní Americe, v tomto úsilí však – naštěstí – již nebyl úspěšný. Nakonec byl v Bolívii v roce 1967 zajat při vojenské operaci podporované CIA a záhy na to byl popraven.

Po své smrti se stal ikonickou postavou levicových hnutí po celém světě, jeho ideologičtí kritici na pravici ho však viní z propagace autoritářství a ze schvalování násilí proti politickým oponentům.

Nejslavnější fotografie Ernesta Che Guevary, dodnes používaná pro merchandising spojovaný s jeho jménemNejslavnější fotografie Ernesta Che Guevary, dodnes používaná pro merchandising spojovaný s jeho jménemZdroj: Wikimedia Commons, Alberto Korda, volné dílo

Navzdory rozporuplnosti jeho odkazu ho časopis Time označil za jednoho ze 100 nejvlivnějších lidí 20. století. Podle Carlose Ferrera mohl jeho přítel z dětství, kdyby nebyl v Bolívii zabit, dokázat ještě velké věci. „Myslím, že by byl důležitým politickým vůdcem,“ uzavřel Ferrer.