Ale záleží i na schopnostech politiků, když třeba francouzský prezident Jacques Chirac na jednáních o summitech obvykle ještě posiluje pozici Francie, zatímco italský premiér Silvio Berlusconi své zemi spíše škodil. Vyplývá to ze studie Švédského ústavu pro evropská studia, jež zkoumá vliv jednotlivých zemí při summitech.

Summity, oficiálně nazývané Evropská rada, jsou nejvyšším politickým orgánem EU. Scházejí se za zavřenými dveřmi obvykle čtyřikrát za rok. Kolem stolu se tísní 27 premiérů nebo prezidentů, kteří mají teoreticky stejný hlas. Na summitech se totiž rozhoduje obvykle jednohlasně, takže každá země má právo veta.

Velké země ale mají navrch, protože mají na výběr z více možností - a tedy i manévrovací prostor - a mají k dispozici větší zdroje. Vzhledem k počtu členských států se také prakticky vše musí předjednat dopředu. Předsednická země se obvykle spojí s velkými státy, dohodnou se a pak se zeptají ostatních, zda jsou pro nebo proti, uvedl autor studie, politolog Jonas Tallberg, který vycházel z rozhovorů s premiéry a prezidenty a dalšími níže postavenými účastníky summitů.

"Velké státy mají větší slovo…je třeba uznat, že rozloha a demografie hrají roli," řekl lucemburský premiér Jean-Claude Juncker. "Vliv v Evropské radě zaručuje především a v největší míře skutečná moc dané země. Žijeme v reálném světě," prohlásil bývalý francouzský ministr zahraničí Hubert Védrine.

Platí však i výjimka z pravidla. Itálie by mohla díky své ekonomické síle i počtu obyvatel patřit do velké čtyřky spolu s Francií, Británií a Německem. Přesto nemá jejich vliv kvůli chronické domácí politické nestabilitě a donedávna kvůli "nepředvídatelnému premiérovi Berlusconimu".

"Na místo, které by mělo patřit Itálii, se snaží dostat Španělsko, ale neúspěšně," řekl jeden nejmenovaný účastník summitů. "A Polsko bude muset uznat, že mezi tyto velké státy nepatří."

Ale velikost země není všechno, záleží i na tématech. Německo například má jen malé slovo v obranných záležitostech. A váha Kypru roste, když se jedná o Turecku. Severské země zase mají vliv přesahující jejich rozměry v oblastech, v nichž mají úspěchy - v politice zaměstnanosti nebo ekologii.

Shoda panuje v tom, že půlroční rotující předsednictví dává malým zemím možnost podstatně ovlivnit chod unie, protože předseda stanoví program a řídí jednání. "Předsednictví s sebou nese velký vliv - i malé zemi. Řídíte celý proces," řekl bývalý švédský velvyslanec při EU Gunnar Lund.

I proto byly malé státy proti tomu, aby evropská ústava, která byla již zamítnuta v referendech ve Francii a Nizozemsku, střídání předsedů zrušila.

A nepominutelný vliv na jednání summitů mají sami účastníci - jejich osobní kvality, ale i znalost témat a počet let ve funkci. Z veteránů evropské scény posledních let postavení své země posilovali na summitech Chirac a Juncker, zatímco britský premiér Tony Blair a bývalý německý kancléř Gerhard Schröder vyhlídky svých zemí neovlivnili kladně ani záporně.

Účastníci summitů líčí Chiraka jako rozeného politika, který je chytrý a vytrvalý, ač poněkud arogantní. Stejně tak je schopen ostatní zastrašit svou vznětlivostí. Skoro vždy prý měl vliv, který se však pořádně snížil po francouzském "Ne" v referendu o euroústavě v květnu 2005.

Schröder byl prý naopak překvapivě zticha a nezajímal se o politické hry. Blairův vliv prý je menší, než jak ho líčí jeho mluvčí - s výjimkou transatlantických vztahů a ekonomické konkurenceschopnosti. "Ve skutečnosti se neúčastní hry, i když ničí hry ostatních," řekl další nejmenovaný účastník.

Všichni, s nimiž autor studie mluvil, se shodují, že Berlusconi Itálii škodil. Byl vnímán jako nevypočitatelný vyjednavač s omezeným zájmem o EU, který byl komikem klubu.

Juncker je naopak jednohlasně líčen jako příklad politika, který zkušenostmi, znalostmi i charismatem výrazně zvyšuje potenciál své země. Juncker má větší váhu, než země s 12 nebo 14 miliony obyvateli, řekl o premiéru Lucemburska, které má sotva půl milionu obyvatel, jeden jeho nejmenovaný kolega.