Poslední procento. Právě tolik zbývá v Evropě z neporušené přírody, která původně pokrývala celý kontinent.

Na záchranu posledních zbytků divočiny se proto v posledních letech zaměřila nejen řada evropských zemí, ale také Evropská unie. Ta vytvořila síť chráněných území Natura 2000, která by měla zachovat nejcennější přírodní území v jednotlivých zemích. Má to význam nejen pro ochranu životního prostředí na starém kontinentu, ale v celém světě. „Evropa, stejně jako další rozvinuté státy, doporučuje rozvojovým zemím, aby chránily svoji přírodu. Ale jaká je váha těchto doporučení, když my sami máme zachovalou přírodu jen na jednom procentu v Evropě?“ říká český ministr životního prostředí Ladislav Miko.

Zbytky původní přírody jsou v Evropě tak malé, že se v porovnání s ostatním světem téměř ztrácí. „Když se podíváte na mapu světa se znázorněnými místy divočiny, řeknete si: Kde je Evropa?“ popisuje Steve Carver z britské University of Leeds.

Když se vysloví divočina, většina lidí si vybaví africkou savanu s antilopami a slony, jihoamerické pralesy plné barevných papoušků nebo stáda bizonů na pláních Severní Ameriky. Přitom původ tohoto slova pochází z Evropy. „Divočina je keltské slovo pocházející ze severní Evropy. Znamenalo ,budoucí země‘, tedy protiklad země kontrolované lidmi. Případně místo divokých šelem,“ vysvětluje Harvey Locke z kanadské Wild Foundation.

Vědci rozlišují tři stupně divočiny. První jsou panenské oblasti neovlivněné člověkem. Druhý tvoří území bez viditelných stop civilizace. Třetí jsou pak oblasti, kde dochází k obnově přírodních procesů, například nevyužívané bývalé vojenské prostory nebo venkovské oblasti nevhodné pro zemědělství, které se kvůli stěhování obyvatel do měst vylidňují.

Divoká příroda v Evropě

Odborníci právě tento proces považují za šanci na zachování a postupnou obnovu neporušené přírody v Evropě. Nejde přitom o návrat o tisíce let zpět, ale do doby přibližně před dvěma sty lety. „K vyhubení velkých savců v Alpách a na dalších místech došlo v 19. století, poté co v Evropě nastala v lidské společnosti populační exploze. Vylidnění oblastí nevýznamných pro zemědělství je tedy návratem k normálu,“ říká Harvey Locke. „Vznik malých ostrůvků divočiny v Evropě v posledních deseti letech je unikátní příležitost,“ dodává Vlado Vančura z PanParks Foundation.

Každý šestý savec je ohrožen

Za divočinu přitom není možné považovat každou zarostlou louku či remízek. Podle vědců musí mít minimální velikost 1000 hektarů, tedy deset kilometrů čtverečních. Taková území umožní zachování nejen původního prostředí, ale i vzácných druhů živočichů a rostlin. „Každý šestý evropský savec je na červeném seznamu ohrožených druhů,“ upozornil Jeff Mc Neely ze Světového svazu ochrany přírody IUCN.

Přesto se na řadě míst kontinentu naskýtá pohled, který by tu ještě před několika lety nikdo nečekal. „V Evropě máme lesy s jeleny a zubry, které loví vlci, pastviny s divokými koňmi a tury, hory s kozorohy a supy, říční delty s pelikány, želvami a jesetery, mořské rezervace s pětadvaceti druhy velryb a delfínů. Evropa se mění,“ uzavírá Johan van de Gronden z nizozemské pobočky Světového fondu pro přírodu WWF.

Neporušená příroda prospívá byznysu a napravuje teroristy i narkomany

Záchrana posledních zbytků divočiny není důležitá jen pro milovníky přírody. Podle odborníků jde také o důležité ekonomické rozhodnutí.
Nenarušená příroda totiž poskytuje lidem zdarma služby, které by si jinak museli nákladně kupovat, nebo bez nichž by byly výrazně horší následky živelních pohrom. „Oblasti divočiny produkují 4,5 až 5,2 bilionu dolarů ročně. Například zadržováním vody, pohlcováním CO2, vytvářením podmínek pro ekoturismus,“ říká Pavan Sukhdev, ekonom, který se zabývá hospodářským významem přírodního prostředí. Divočina tak šetří lidem peníze, které by jinak museli vynaložit na stavbu obřích přehrad, na nákladné systémy na zachycování a ukládání CO2 nebo na odstraňování následků katastrof vyvolaných změnami klimatu. Jejich rozsah by byl mnohem větší, pokud by přírodní lesy nezachycovaly obrovské množství skleníkových plynů.

I v Evropě jsou přitom škody vyvolané globálním oteplováním značné. V roce 1995 bylo 200 tisíc lidí evakuováno v Německu a Nizozemí v důsledku záplav na řece Rýn, v roce 1997 zahynulo více než sto lidí při záplavách na Odře.

Právě pro úspěch boje se změnami klimatu hraje zachování posledních zbytků přírody klíčovou roli. „Dvacet procent globálních emisí CO2 ročně tvoří odlesňování,“ říká Steve Prior z britské společnosti Forrest Carbon.

Když se lidstvu nepodaří vytvořit rovnováhu mezi rozvojem a ochranou přírody, doplatí na to světová ekonomika velmi tvrdě. „Sedm procent HDP by mohlo být ztraceno škodami na životním prostředí do roku 2050,“ varuje Michael Hammel, výkonný ředitel direktoriátu pro životní prostředí Evropské komise.

Zachování divočiny nemá přitom příznivý dopad jen na globální ekonomiku, ale také na místní obyvatele. „Ceny domů v oblastech blízko divočiny rostou o deset procent v porovnání s jinými regiony,“ říká Jacqueline Baarová z ekologické organizace Triple E.
Výzkumy dokládají, že nenarušená příroda má příznivý vliv na zdraví lidí. „Sedmdesát procent lidí se cítí v přírodě zdravotně lépe,“ říká Jo Roberts z britské Wilderness Foundation. Nadace využívá příznivých účinků divočiny i při práci s lidmi ze sociálně složitého prostředí. Pozitivních výsledků přitom dosahuje u více než poloviny narkomanů či bývalých bojovníků teroristické IRA a dalších militantních organizací.

Na počátku byly zápisky z chatrče


U zrodu novodobého zájmu o divokou přírodu stál americký lesník Aldo Leopold (1887–1948), od jehož smrti loni uplynulo šedesát let. Syn německých přistěhovalců na rozdíl od většiny svých tehdejších kolegů nechápal les jen jako porost dřevin určených k hospodářskému využití, ale stal se průkopníkem praktické ochrany přírody a autorem klasické etiky Země. Byl jedním ze čtyř zakladatelů americké Společnosti pro divočinu (Wilderness Society) a autorem kultovní knihy „Zápisky z chatrče“. V ní působivě popsal kouzlo a hodnotu přírody ponechané „jen tak“, i škody, které bezohlednost člověka krajině působí. Na své jediné cestě do Evropy roku 1935 navštívil i Česko.
Pražské poselství i první rezervace

Česko má i přes svou polohu ve středu Evropy výrazný podíl na uchování a obnově divoké přírody. Roku 1838 hrabě Jiří Buquoy rozhodl o ochraně Žofínského pralesa, a dal tak vzniknout první přírodní rezervaci na evropské pevnině (tou úplně první v Evropě byla rezervace, kterou si na německém ostrově Vilm v Baltském moři roku 1812 zřídil kníže Wilhelm Malte zu Putbus). V současnosti odborníci oceňují především příhraniční národní parky Šumava a Bavorský les, které společné tvoří „Divoké srdce Evropy“. Impulz k další ochraně a obnově divočiny dalo letošní „Poselství z Prahy“, výzva účastníků mezinárodní konference o divočině v české metropoli.

Tři stupně divočiny

Původní oblasti
- nezměněné člověkem

Přírodní oblasti
- přírodní charakter bez podstatného využívání krajin

Oblasti pro obnovu divočiny
- umožňují obnovu přírodních procesů (například bývalé vojenské prostory)