Aféra kolem americké rozvědky, která údajně v zahraničí sledovala stamiliony telefonických hovorů, v Evropě naplno propukla minulý měsíc. Mimo jiné se ukázalo, že Američané monitorovali i mobilní telefon německé kancléřky Angely Merkelové. Evropští lídři neskrývali rozhořčení a někteří z nich vyzvali Evropskou unii, aby se pokusila se Spojenými státy dosáhnout dohody, která by sledování zapovídala či významně omezovala. Ale nejvyšší šéf amerických výzvědných služeb James Clapper dal v Kongresu USA najevo, že přinejmenším část veřejně hlásaného rozhořčení evropských vlád je pokrytecká. Podle britského deníku evropské zpravodajské služby podnikaly totéž co americké.

„Německé, francouzské, španělské a švédské zpravodajské služby v uplynulých pěti letech v úzkém partnerství s britskou odposlouchávací agenturou GCHQ vyvinuly metody masového sledování internetového a telefonického provozu," napsal The Guardian. Spousta dat se podle listu stahovala přímo z optických kabelů a také díky utajované spolupráci s telekomunikačními společnostmi. Vůdčí roli ve spojenectví tajných služeb, usnadňující sledování internetu, prý sehrávala britská GCHQ, radící partnerům, jak ve svých zemích obcházet zákony, které špehování měly omezovat.

Po odhalení programu Tempora, při kterém se GCHQ napojila na kabely vedoucí přes Atlantik, německá ministryně spravedlnosti Sabine Leutheusserová-Schnarrenbergerová zděšeně říkala, že „to zní jako noční můra z Hollywoodu". Ale GCHQ se v interních dokumentech s obdivem vyjadřovala o technických schopnostech německých zpravodajců, kteří při sledování rychlého internetu výrazně předstihovali Brity. Britové na oplátku pomáhali německým kolegům s „novou interpretací velice omezující německé legislativy".

Francouzská rozvědka

Pěkné vysvědčení si od Britů vysloužila i francouzská rozvědka DGSE, jejíž „náskok" však hlavně spočíval ve výborných stycích s nejmenovanou telekomunikační společností – a GCHQ počítala se „spoluprací a sdílením" ve prospěch vlastních operací oplátkou za vyškolení techniků francouzské rozvědky. Při sledování Britové údajně také využívali styků španělské rozvědky CNI s nejmenovanou britskou telekomunikační společností.

GCHQ si také připisovala zásluhy o „úspěch ve Švédsku", kde parlament schválil kontroverzní zákon umožňující sledovat komunikaci i bez soudního příkazu. Podle The Guardian měli Britové také silné vztahy s nizozemskou rozvědkou a kontrarozvědkou, frustrovali je naopak vztahy s Italy.